Kdo je tady hazardér?
Grantová komise MK ČR se rozhodla, že pro rok 2023 nepodpoří projekt iDN – divadelní a kulturní zpravodajství na webu čtrnáctideníku Divadelní noviny. Redakce pozastavila činnost iDN a obrátila se otevřeným dopisem na ministra kultury s žádostí o prošetření dotačního řízení. Odpověď ministerské mluvčí doplněná o stanovisko členů grantové komise přišla obratem. Končí skoro neuvěřitelnou, útočnou větou: vedení Divadelních novin dlouhodobě hazarduje s tradicí i samotnou existencí tohoto periodika.
Pozastavený web iDN
Reakce ministerstva také obsahuje výzvu vydavateli DN, Společnosti pro Divadelní noviny, aby se domluvil na smysluplných krocích týkajících se změny rozsahu podpořeného projektu, které by mohly vést k zabezpečení provozu DN včetně internetového portálu. Pokud tomu správně rozumím, jde o nabídku, že za peníze, kterými grantová komise podpořila vydávání tištěných DN, může redakce provozovat rovněž iDN a ministerstvo nebude proti.
Chcete nás?
Celá kauza teď navenek vypadá jako obvyklé přestřelky kolem rozhodnutí grantové komise, jako v té dětské říkance: tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic. Pohoršení dávají najevo obě strany – redakce DN i někteří členové komise. Ale neměli bychom tu situaci spíš vzít jako příležitost podívat se pořádně na samotný systém financování divadelních periodik? Ostatně přesně toto doporučila grantová komise ministerstvu kultury v minulém roce, kdy se rozhodla pro jednoznačnou podporu odborných periodik s cílem upozornit na nutnost řešení jejich situace nejen v rámci grantového řízení, ale systémově. Nestalo se nic.
Problém je vážný a zdaleka nejde jen o činnost jednoho (podle některých kolegů postradatelného) internetového portálu, ale spíš o stav a budoucnost divadelní kritiky a reflexe oboru vůbec. Snad se shodneme, že tahle disciplína je – vedle fotografií a videozáznamů – nezastupitelnou součástí paměti divadla, umění ze své podstaty pomíjivého, jež přestává existovat, jakmile ze scény odejdou herci. O to důležitější jsou stopy, které zůstanou. Recenze, kritické eseje, rozhovory nebo reportáže, de facto jediná písemná svědectví nejen o podobě inscenace, performance či improvizace, ale i o jejich vnímání v kontextu doby, způsobu tvorby, myšlení apod.
Jako každý potřebuje i kritik, recenzent či divadelní publicista ke své práci kromě příslušného vzdělání také podmínky, aby ji mohl seriózně a soustavně vykonávat a rozvíjet své kompetence. Když to zjednodušíme: prostor, kde může své texty publikovat, ať už tištěná, nebo internetová média, a přiměřenou odměnu za svou práci, protože nějak se živit musí.
Prostoru pro publikování divadelní reflexe v médiích postupně ubývá řadu let. Jejich soukromí majitelé hledí na návratnost investic a přiznejme si to: kulturní rubriky nejsou pro čtenost a prosperitu toho či onoho periodika zásadní. Pokud šéfové kulturní zpravodajství rovnou nezruší jako Hospodářské noviny, omezují počty kulturních redaktorů i finance vyplácené externím přispěvatelům. Až na výjimky jsou odměny za publikované materiály spíš symbolické a před divadelními recenzemi logicky mají přednost obory s širší sledovaností – filmy, hudební novinky nebo knižní bestsellery.
Význam odborných divadelních periodik za těchto okolností roste. Rostou ale i náklady na jejich vydávání, zatímco ministerská podpora nominálně stagnuje, ve skutečnosti vzhledem k inflaci a zvyšujícím se cenám papíru i služeb klesá. Podmínky pro redaktory a autory jsou dnes tak tristní, že jejich práce přestává být povoláním a stává se zálibou, dotovanou výdělkem v jiné činnosti. Už se někdo zamyslel, proč tu máme tolik divadelních kritiků-důchodců?
Zdá se, že nastala chvíle, aby se vydavatelé odborných periodik vážně a nahlas zeptali ministerstva kultury – v tuto chvíli vlastně jejich jediného většího donora –, ale i divadelní a odborné veřejnosti: Chcete nás? Pozastavení činnosti iDN mi připadá jako jediná možná reakce na výsledek grantového řízení. Nechcete? Končíme. Není možné donekonečna dělat věci zadarmo a „na koleně“. Už proto, že je to pak zákonitě na jejich úrovni vidět.
Jak se žije v DN
Tady je místo pro osobnější vsuvku. Jako redaktorka Divadelních novin jsem působila mezi lety 1997 a 2001 a pak znovu v letech 2015–2016, víc než dvacet let do nich přispívám coby autorka. Finanční podmínky pro redaktory se od roku 1997 prakticky nezměnily. Donedávna 10x (pár let se daří platit i letní měsíce) do roka platba na fakturu, která se po zaplacení sociálního a zdravotního pojištění jako OSVČ rovná přibližně minimální čisté mzdě, která je aktuálně 15 372 Kč. Donedávna oba prázdninové měsíce čistá nula, respektive minus deset tisíc. Protože pojištění vám nikdo neodpustí. Šéfredaktor DN má jen o pár tisíc víc, než je dnešní průměrný důchod. Ovšem o tom si jednou na stará kolena mohou redaktorky třicátnice jako OSVČ nechat jen zdát, šéf si může gratulovat, ten už v důchodu je…
Moc si nepřivyděláte ani psaním textů – třeba za recenzi dostanete průměrně pět sedm stovek a kolik jich tak stihnete napsat vedle toho, že musíte každých 14 dní objednat, z autorů vyprosit a zredigovat cca 4 strany obsahu čísla a přitom sledovat, co se v divadlech po celé republice a vůbec v kultuře děje, i když o tom právě nepíšete. Že se ani autoři za těchto finančních podmínek do práce nehrnou, je jasné. Jednou jsem to počítala. Vzhledem k časovým (ale i věcným) nákladům na návštěvu divadla a napsání recenze činí odměna pro vysokoškolsky vzdělaného publicistu maximálně 50 Kč na hodinu, většinou ale sotva polovinu. O výjezdech vlastním autem jen za cenu benzinu do mimopražských divadel ani nemluvě.
Tak zhruba na tento dream job vystačí Divadelním novinám letošní ministerský grant 3 083 000 Kč. Kromě redaktorů a honorářů se z něj platí grafik, účetní a tisk a distribuce 22 čísel Divadelních novin. Taky vám připadá řešení navrhované ministerstvem, aby z grantu na tištěné DN zafinancovala redakce i požadovaných 330 tisíc na internetové divadelní zpravodajství (s rozpočtem 653 tisíc korun) poněkud arogantní? Členka grantové komise, vydavatelka internetového blogu Podhoubí a redaktorka časopisu Svět a divadlo Barbora Etlíková si to nemyslí: věřím, že komise poskytla Divadelním novinám v poměru k matematickému propočtu dost financí na to, aby zafinancovaly i internetové Divadelní noviny, napsala na svém Facebooku. Sama přitom náklady na svůj blog, kde publikuje průměrně tři příspěvky do měsíce, vyčíslila v žádosti o ministerský grant na 363 tisíc korun a obdržela dotaci 200 tisíc korun. Což je paradoxně přesně tolik, kolik by si mohla vyfakturovat za prakticky celoroční každodenní práci v Divadelních novinách.
Soutěž jablek s hruškami
Rozumné financování odborných divadelních periodik prostřednictvím grantové soutěže se zdá být do budoucna neudržitelné. V jedné kolonce se o ministerské dotace letos ucházela periodika zcela nesrovnatelná: webové divadelní a kulturní zpravodajství iDN a portál pro operu, tanec a vážnou hudbu Opera Plus vedle svým způsobem nenahraditelných tištěných časopisů Loutkář, Svět a divadlo a Divadelní noviny, které poskytují širokou oborovou reflexi. A k tomu dva internetové blogy prezentující především vyhraněný osobní pohled svých zakladatelů – již zmíněné Podhoubí Barbory Etlíkové a Nadivadlo Vladimíra Mikulky. Poměřovat je v tabulce všechny jako jeden „balík“ nedává smysl a výsledky prvního kola o tom svědčí.
Nechci podrobně komentovat způsob sestavování patnáctičlenné grantové komise, kompetence jejích členů ani to, zda se komise dostatečně vyrovnává s případným střetem zájmů – to by bylo na jiný text. I když jednu poznámku si neodpustím. Způsob doplnění členů komise, jak je bezelstně popsán v odpovědi ministerské mluvčí, je – co se týče (ne)transparentních pravidel grantového systému – sám o sobě usvědčující: Při jmenování pěti nových členek a členů spolupracovalo oddělení umění s Českým střediskem ITI, čtyři byli jmenováni na jeho návrh, jeden/jedna pak byl/a navržen/a a jmenován/a na základě konzultace oddělení umění s bývalými členkami a členy komise a několika zástupci kritické obce.
V případě iDN jde o pouhých sedm setin bodu, které projekt posunuly pod hranici podpory. Bije to do očí stejně jako fakt, že bodování před ním kromě zmíněného Podhoubí například upřednostnilo – kolega Mikulka snad promine – několikrát do měsíce narychlo vystřelenou glosu k právě zhlédnuté inscenaci před denním zpravodajstvím z divadelních festivalů napříč republikou, které je například dostupné na iDN. Jako by grantová komise ani nedokázala rozlišit význam, obtížnost a nákladnost úkolů, které jednotlivá periodika plní.
Pokud tam, kde se financí nedostává (a ten nedostatek má nepochybně také vliv na podobu a kvalitu periodika i motivaci těch, kdo ho dělají), ještě uberu peníze, situaci fakt nezlepším. Naopak mohu snadno překročit hranici, za kterou přestane dávat smysl se o nějakou divadelní reflexi na profesionální úrovni pokoušet. Ta hranice je v případě iDN a Divadelních novin na dohled. A nezdá se, že by někde stála fronta kompetentních zájemců připravených poskytnout divadelníkům podobnou službu.
Otázka zní: Potřebujeme dobré Divadelní noviny s kvalitním denním internetovým zpravodajstvím? Pokud je chceme, musíme je zaplatit. Místo počítání bodů si vyjasnit, co přesně od nich očekáváme a kolik to stojí – třeba řádně zaměstnat za průměrnou mzdu v kultuře tři redaktory s nárokem na dovolenou a nemocenskou. Nebo vyplácet autorům takové honoráře, kde by se cena za hodinu kritikovy práce přiblížila mzdě ukrajinské uklízečky.
Umím si představit, co všechno by se dalo na Divadelních novinách zlepšit, ostatně patřila jsem svého času k jejich nejtvrdším kritikům. Ale formulace ve stanovisku, které grantová komise vydala poté, co se redakce Divadelních novin ohradila k výsledkům dotačního řízení, mě zaskočily. DN se vyčítá problém dlouhodobé koncepční neměnnosti periodika, které setrvává provozně, ekonomicky i obsahově v tomtéž modelu. Úplně stejná věta by se dala napsat o časopisu Svět a divadlo, který se v bodovacích tabulkách ocitl téměř nahoře, a z mého pohledu platí i pro časopis Loutkář, jenž se ocitl na příčce nejvyšší. Arogance poslední věty, v níž se tvrdí, že vedení Divadelních novin dlouhodobě hazarduje s tradicí i samotnou existencí tohoto periodika, je bez věcně podložených argumentů, které v textu skutečně nenacházím, i za hranicí profesionální etiky. Vlastně by se dalo říct, že komise tak hazarduje s důvěrou ve svou kompetentnost.
/Text vyšel v aktuálních DN 6/2023. Na i-DN jej publikujeme, aby bylo možné pod ním otevřeně diskutovat./
Komentáře k článku: Kdo je tady hazardér?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin Denemark
Dobrý den, vážená redakce,
chápu, že paní Marii Reslovou mrzí, že jí Hospodářské noviny už nenabízejí prostor, kde občas mohla získat honorář za divadelní recenzi. Proto si myslím, že tuto výtku mohla nechat na jiného autora. HN skutečně již delší dobu nemají vlastní kulturní rubriku, stále však přinášejí aspoň víkendový kulturní servis, jsou nosičem příloh Divadla na Vinohradech, Pražského jara nebo PKF.
Martin Denemark, manažer redakcí vydavatelství Economia
22.03.2023 (10.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Pane Denemarku,
těší mě, že jste si našel čas přečíst si můj komentář. Bohužel, jste nepochopil jeho smysl. Šlo mi v jeho rámci o obecný popis podmínek pro divadelní reflexi, k němuž – bohužel – patří i to, že prostor v médiích pro ni ubývá. Z velkých tištěných deníků (zatím) zrušily kulturní rubriku Hospodářské noviny – to, co nazýváte víkendovým kulturním servisem jste od nového roku osekali na kost, schyluje se ke konci kultury na webovém Aktuálně. Podmínky pro publicisty zabývající se kulturou jsou ale obecně tristní (byla k tomu nedávno i velká debata, viz Irena Hejdová v Deníku N) pro ty, kteří se zabývají divadlem zvlášť. To nebyla výčitka současným manažerům Hospodářských novin. Vy musíte nejlíp vědět, co vás drží nad vodou a divadelní recenze asi nebudou to, proč si vás ekonomická veřejnost kupuje. Předpokládám, že na to máte průzkumy.Co se týče mého psaní pro Hospodářky. Bylo výhradně navázané na jednoho z nejlepších kulturních editorů, co znám, Ivana Hartmana a naši více než dvacetiletou spolupráci. Neměla bych nejmenší (mentální ani ekonomickou) potřebu psát pro vaše noviny, pokud by mě Ivan opakovaně neoslovil a nepřemlouval. Ostatně nemám vůbec žádnou potřebu vyslovovat své soudy o divadle, nikdy jsem nikam své recenze nenabízela a s postupujícím časem mi dává víc a víc práci sama sebe k psaní vůbec přesvědčit. Vaše představa, že v komentáři zmiňuji zrušení kulturní rubriky v HN proto, že mi „už nenabízejí prostor, kde občas mohla získat honorář za divadelní recenzi“, je směšná.Vy si opravdu myslíte, že lpím na těch pár korunách honoráře nebo na prestiži, že mi otisknete dvě stránky textu? Upřímně mě děsí, že lidé, kteří uvažují jako vy, neumí číst (protože ten komentář je fakt o něčem jiném) a ještě se nestydí něco takového napsat, dnes řídí kdysi jeden z nejprestižnějších deníků.
22.03.2023 (14.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Bohumil Nekolný
Vážený pane manažere,
tady přece nejde o honorář Marie Reslové, tady jde o to, že management Vašeho typu ničí v největších denících (snad s výjimkou LN) kulturu. Neb kritika je často v případě živého umění jedinou jeho pamětí. A tak bez uzardění vytváříte příští generaci mankurtů!
22.03.2023 (16.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Bohumil Nekolný
to napsal přesně. Souhlasím. Mimo jiné je tohle hlavní důvod i naší reakce na granty MKČR.
23.03.2023 (14.30), , Trvalý odkaz komentáře,