Kdo je tady hrdina?
Vytvořit inscenaci, která bude zábavná pro děti, bude k nim mluvit jejich jazykem a o jejich problémech, a která bude zároveň nesentimentálně zábavná pro dospělé, je občas inscenátorský oříšek. Nebojsa režisérky Evy Leinweberové v Divadle Minor je ovšem ideálním rodinným představením.
Na scéně dominuje velký strom (jde spíše o odkaz na strom, než jeho realistická podoba), vytvořený ze žlutých pruhů látky, který má pohyblivou horní část. FOTO ZBYNĚK HRBATA
Před diváky se odvíjí jednoduché klasické pohádkové schéma. Princezna se doslechla o stromu Ponožkovníku, který jí má najít ženicha. Jakási kouzelnice, možná duše stromu, která má oči všude (doslova), jí promění ve vlčici. Dva princové – Kašpar a Krasoň – a jeden vesnický chlapec Nebojsa (variace na zmoudřelého hloupého Honzu), musí splnit tři úkoly, při nichž je zkoušen jejich charakter, aby princeznu vysvobodili. Režisérka jej zasazuje do současnosti, nevidíme tedy žádné historizující oblečení, ani univerzální pohádkové kulisy.
Charaktery tří hrdinů jsou vystavěny jasně, jejich povaze odpovídají už jména: Kašpar (Jiří Kniha), Krasoň (Andrej Polák) a Nebojsa (Mikuláš Čížek). U Krasoně je od začátku jasné, že jde o zápornou postavu, i díky hereckému podání Andreje Poláka. Krasoň je namyšlené a rozmazlené „zlaté dítě“, je sobecký a narcistní. Jako první neuspěje, nechá se zlákat vidinou snadného a pohodlného splnění druhého úkolu od dvou červů Horsta a Horsta (jasný odkaz na prodejní akce a teleshopping), a promění se v motýla. U Nebojsy je také od začátku jasné, že on je ten „správňák“, je čestný a upřímný. Zato Kašpar je postava, kde může dítě znejistět. Projevuje se velmi nenápadně. Kašpar je šprýmař, co věta, to vtip, působí jako pohodář, jen se trochu vychloubá a předvádí. Ačkoli je naznačen záporný vývoj jeho charakteru, je vzápětí narušen čestným úspěchem při druhém úkolu. S Nebojsou uzavře přátelství na život a na smrt. Když příběh graduje a Nebojsa s Kašparem plní poslední, nejnebezpečnější a nejnamáhavější úkol, Kašpar nenápadně nechá za sebe všechno dělat Nebojsu, ačkoli ho slovně, i když viditelně sarkasticky, podporuje. Těsně před cílem Nebojsu předběhne a shodí ho dolů ze srázu. Přichází tak razantní změna charakteru podpořená i změnou výrazu Jiřího Knihy.
Herci se nepitvoří, zbytečně nepřehrávají (pokud to není smyslem jejich role). Andrej Polák postavu Krasoně hraje s nejviditelnější nadsázkou, lehce karikuje, nejvíce také komunikuje s dětmi. Neustále se češe a upravuje, je přepjatý, čímž vyjadřuje sebestřednost a rozmazlenost postavy. Mikuláš Čížek je velmi aktivní typ – neustále se pohybuje, běhá, šplhá, bojuje. Jeho Nebojsa je obyčejný kluk a záměrně nevyniká. Za nejlepší považuji výkon Jiřího Knihy. Většinou trapné (ale v této situaci vtipné) fóry říká s frajerskou suverenitou. Čím více graduje děj, tím více se mění jeho výraz. Ke konci je až sarkastický, zlý, sobecký a povýšený. Když Nebojsovi říká: Já jsem tady princ, ty se vrať na Vysočinu a najdi si nějakou traktoristku, je v Knihově hlase slyšet skutečná touha ublížit a ponížit.
Dětem je jasně ukázáno, co je správné chování, s akcentem na nesobeckost a upřímnou lásku. Nebojsa obsahuje dětem 6+ (tak je na stránkách divadla inscenace označena) blízký humor – třeba o smradlavých ponožkách, které uspí tři nápadníky). Je situační, charakterový i konverzační – a není trapný. Zároveň když se děj dostane k vrcholu – ve scéně, kdy Kašpar shodí Nebojsu a jde vysvobodit princeznu – buduje Leinweberová strašidelnou a napínavou atmosféru, v niž se dítě má a bude bát. Režisérka si je plně vědomá dospělého diváka v sále a občas jemně paroduje klasické pohádkové příběhy. Vtipy, které používá, jsou často dvoudomé, pobaví děti i dospělé diváky (například již zmiňovaná parodie teleshoppingů s Horstem Fuchsem).
Nebojsa má tempo, nenudí a je napínavý. Děti se mají s kým ztotožnit (holčičky s princeznou, chlapečci s Nebojsou). FOTO ZBYNĚK HRBATA
Hudba Jana Matáska a Dalibora Muchy laděná do pop-rocku s prvky punku i jazzu, místy znějící až muzikálově (a navíc hraná živě), je rytmická a kongeniální s příběhem. Scénografie (Henry Boráros a Linda Boráros) zdařile pracuje s prostorem a se světlem. Na scéně dominuje velký strom (jde spíše o odkaz na strom, než jeho realistická podoba), vytvořený ze žlutých pruhů látky, který má pohyblivou horní část. Rozehrává se celý prostor velkého sálu, diváci nesedí na sedadlech, ale na dřevěných schodech. Herci se pohybují mezi diváky, často se odehrávala akce za zády diváků, využity byly i ochozy. Což s sebou také nese velkou interakci s divákem, nejen fatickou, ale jde často o jakousi scénografickou, fyzickou interakci. A tím je také neustále udržována pozornost.
Nebojsa má tempo, nenudí a je napínavý. Děti se mají s kým ztotožnit (holčičky s princeznou, chlapečci s Nebojsou). Budou rozumět charakterům, příběhu, budou stále překvapováni novými podněty. A ještě měsíc budou na rodiče pokřikovat: Takovej fór, ne?
Divadlo Minor, Praha – Eva Leinweberová: Nebojsa. Režie a scénář Eva Leinweberová, dramaturgie a texty písní Jan Tošovský, hudba Jan Matásek a Dalibor Mucha, scéna Henry Boráros, kostýmy Linda Boráros, choreografie Veronika Knytlová. Premiéra 10. dubna 2016.
Komentáře k článku: Kdo je tady hrdina?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
