Kdo je víc než ostravský dramaturg?
Rozhovor nejen o specifikách ostravských divadel s dramaturgy Klárou Špičkovou a Markem Pivovarem z Národní divadla moravskoslezského, Tomášem Vůjtkem z Komorní scény Aréna a uměleckým šéfem Divadla Petra Bezruče Martinem Františákem.
Jsou tací, kteří prohlašují – neznám zbytečnější profesi u divadla, než je dramaturg.
Vůjtek: To může říct jen někdo, kdo se divadlu nikdy nevěnoval. Inscenace potřebuje dramaturga. Herec potřebuje dramaturga. Ovšem osoba, která jen sedí za stolem opravdu dramaturgem není.
Špičková: Práce dramaturga se dá dělat aktivně i pasivně. Pokud dramaturg akorát napíše program, přijde na první čtenou zkoušku a naučí se pár slov o autorovi, pak ho skutečně není třeba.
Františák: Našemu divadlu dramaturg zoufale schází. Oproti ostatním ostravským divadlům se s tím pereme, neboť cítíme nutnost mít stálého dramaturga. Právě dialog dramaturga s režiséry, s nimiž chceme spolupracovat, vytváří směřování divadla.
Klára Špičková, Marek Pivovar, Tomáš Vůjtek a Martin Františák. FOTO ARCHIVY DIVADEL
Jak jste se dostali k dramaturgii?
Vůjtek: Nejdříve jsem byl dramatický autor a měl jsem představu, že na divadle je nejdůležitější právě autor, herci mu všechno kazí a režisér ničemu nerozumí. Dnes jsem dramaturg a vím, že nejdůležitější je inscenace, které všichni společně sloužíme. Už dokážu škrtat i ve svých vlastních textech.
Pivovar: Já začínal jako divadelní kritik a psal recenze. Díky Vladimíru Morávkovi, který mi řekl, ať přestanu psát blbosti do novin a něco pro něho zdramatizuji, jsem vytvořil první text. Byl to Tajný ctitel podle Sběratele Johna Fowlese, hrál se shodou okolností u Bezručů. Pak se mě svým obrazným jazykem dotázal Radovan Lipus: Nechceš už konečně slézt z posedu mezi zvěř?
Špičková: Mým pedagogem na gymnáziu byl Karel Tománek – dnešní dramaturg Dejvického divadla. Tehdy jsem psala texty, které se inscenovaly v našem amatérském divadle, později se hráli i v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Jak k divadlu přičichnete, nechcete od něj pryč, proto jsem se rozhodla studovat dramaturgii na JAMU.
V Ostravě jsou tři kamenná divadla, vnímají se jako vzájemná konkurence?
Špičková: Rozhodně ne. Může se stát, že nasadíme v jedné sezóně stejný titul, což byl případ Racka v roce 2007 (Racka uvedla KSA a NDM, pozn. red.). Návštěvnost obou inscenací ale byla i tak vysoká. Pro diváky je naopak zajímavé srovnání dvou verzí stejného textu. V mnoha ohledech se snažíme spolupracovat, máme např. společné předplatné ABEND, do něhož je zahrnuto i Divadlo Loutek.
Vůjtek: Každé z těchto divadel se jinak profiluje. Komorní scéna Aréna nemůže být konkurencí Národního divadla moravskoslezského a naopak, každé disponuje zcela odlišným publikem.
Pivovar: V době vzniku Ostravaru, přehlídky ostravských činoherních divadel, zaujímalo prvenství na pomyslném žebříčku Národní divadlo, Aréna se formovala a u Divadla Petra Bezruče, zasaženého určitou krizí, se diskutovalo o jeho existenci, neboť tehdejší vedení města mu příliš nepřálo. Po několika ročnících jsme s úžasem zjistili, že jsou ceněny inscenace jiných souborů, což nás vyprovokovalo ke snaze být nejlepší, už jen proto, že víme o kvalitách ostatních. Každé divadlo má specifického diváka, a pokud se divadla dramaturgicky protnou, je to jenom dobře. Několik let jsem pracoval v Mahenově činohře v Brně, kde hraničila rivalita mezi divadly s nenávistí. Teď mají společný festival, takže snad došlo ke změně k lepšímu.
Františák: Ostravar má jednu dobrou vlastnost, probouzí a obnažuje příjemnou rivalitu ostravských divadel. Nemyslím, že by byla v nějaké nesnášenlivosti, ale pokukují po sobě, co dělají, jak se jim daří, ovšem ne zákopově.
Vůjtek: V Ostravě prošla spousta lidí všemi divadly, ať už jde o režiséry nebo o herce. Janusz Klimsza působil jako umělecký šéf Bezručů, pak se na čas stal uměleckým šéfem Národního divadla, ale jako režisér výrazně profiloval Komorní scénu Aréna, jeho inscenace byly pro ni doslova klíčové.
Zmínili jste festival Ostravar, na který se sjíždí odborná veřejnost. Ovlivňují vás názory, které zazní na rozborových seminářích?
Pivovar: Kritická obec se absolutně neprotíná s diváckým hodnocením. Posledním případem byl Konec masopustu, inscenace na loňském Ostravaru velmi ceněná, která však skončila hned, jak se naplnily abonentní řady.
Klimszův Konec masopustu v Národním divadle moravskoslezkém. FOTO ARCHIV
Vůjtek: Jako svoji první inscenaci v Aréně jsem s režisérem Josefem Janíkem dělal Ionescovy Židle. Na Ostravaru se inscenace hrála v deset večer pro unavené a pospávající publikum. Jeden novinář napsal, že to bylo nejhorší představení festivalu. Už nemělo smysl titul dál nasazovat, nikdo na něj nechodil. Z etického hlediska jde o zločin. Když jsem se dozvěděl od budoucího divadelního profesionála, že Edward Albee je průměrný dramatik, a jeho kolega kontroval, že nerozumí, proč děláme v Aréně nějakou dramatizaci filmu, čímž myslel hru Kdo se bojí Virginie Woolfové, přestal jsem na semináře chodit.
Františák: Podle mě schází větší otevřenost směrem k dialogu. Málokdo z herců má potřebu se seminářů účastnit. Ostravar bychom mohli využít koncepčněji, například hovořit o směrech scénografie a dramaturgii divadel, nejen hodnotit kvalitu inscenací. Ostravar by neměl strašit, ale měl by být platformou dialogu.
Vůjtek: Jsou divadelníci, kteří na rozborové semináře mají zakázané chodit – Janusz Klimsza například od svého lékaře.
Pivovar: V poslední době se situace zlepšila. Říkám si, že je dobré slyšet i názor, který je třeba úplně zcestný, ale je to pořád divák a teoreticky poučenější.
Vůjtek: Někdy to tak nevypadá.
Špičková: A kdo je vlastně kritikem? Někdo kdo většinou studoval divadelní vědu. Obě disciplíny – divadelní věda a dramaturgie – mají podobný základ. Možná je teorie a praxe i svým způsobem rivalitní vztah. Mě ale debaty na Ostravaru nakonec baví, uvědomuji si pluralitu názorů.
Pivovar: Věřím, že Ostravar plní pořád stejný účel. Vznikl, protože sem téměř nikdo z kritiků s celostátní působností nejezdil. Ostrava byla naprosto izolovaná a to, že Aréna a Bezruči, my méně, neboť jsme hrozně drazí, dnes hostují v jiných městech, je výsledkem Ostravaru.
Špičková: Dřív byl problém sehnat herce. V současnosti vypíšeme konkurz a přijedou zástupy lidí. Na Ostravaru se vždy opakuje slovní spojení Ostrava – herectví. Ostravské herectví je dlouhodobě stavěno na vysokou úroveň.
Vůjtek: Ideálem by bylo, kdyby herci mohli někde hostovat a neodcházeli od nás.
Pivovar: Problém je, že když herci dostanou nabídku zahrát si v nějakém seriálu, nemohou ji přijmout, protože jsou vázáni každodenním divadelním provozem.
Vůjtek: Upřímně řečeno, tohle seriálové hraní mě uráží, navíc to kazí herecký talent.
Jak sestavujete dramaturgický plán na další sezónu? Vzpomněli jste Racka, kterého v jedné sezóně nasadila dvě divadla. Informujete se vzájemně o vybraných titulech?
Vůjtek: Režisér, který chce s Arénou spolupracovat a zná herce, buď navrhne titul, nebo mu jej nabídneme sami. Aréna vlastně dlouhou dobu žádného dramaturga neměla. I přesto že ho nyní má, zůstává dramaturgicky otevřeným prostorem, ovšem s pevně stanovenými mantinely. Námi uváděný text musí nést potenciál herecké příležitosti, navíc musí být kvalitní.
Pivovar: Dramaturgický výběr závisí vždy na několika faktorech. Kromě dramaturga je do něho zainteresován umělecký šéf a oslovený režisér. Vše se děje celkem pochopitelně s ohledem na soubor. Nemám-li Hamleta, nemohu ho uvést.
Špičková: V případě Národního divadla je tu ještě jeden faktor – velké jeviště v sobě nese potřebu velkého gesta. My prostě nemůžeme uvádět nejmodernější dramatiku, která je psaná pro komorní prostor.
Vůjtek: V tom spočívá handicap českého divadla, neboť moderní hry se na západě na velkých jevištích hrají. Tady se traduje, že když přijde určitý počet diváků, tak musí být adekvátní počet herců na scéně. Komornější hry proto na velkou scénu nepatří.
Františák: Mně osobně přijde v dnešní době děsivé, když se dramaturgie rozhodne, uděláme sezonu žen, sezonu o listopadu a nabere texty, které mají přes pět oslích můstků společné téma. Ostrava je malá, Čechy jsou malé a žánrový rozstřel, ve smyslu jak se daná věc uchopí, je pro mě osobně a myslím, že i naše divadlo důležitý.
Jak jsou témata lokálně – patriotická, která jsou pravidelnou součástí repertoáru, přijímána diváky?
Vůjtek: Inscenace Z deniku Ostravaka, Brenpartija či Pestré vrstvy vycházejí z určitého sebevědomí, které zde dříve nebylo. Tím, že v Brenpartiji ukážeme partu lidí, která se na haldě uchlastá k smrti, nevytváříme regionální kýč, ale zobrazujeme sociální dno. Divák se za tyhle hrdiny nestydí, spíše s nimi soucítí. Zdejším lidem se skutečně vrátilo sebevědomí. Mluvit krátkým jazykem už neznamená být občanem druhé kategorie.
Pivovar: Sebevědomí lidí se zde velmi proměnilo. Když jsem do Ostravy v listopadu 1994 přišel, potkával jsem zamračené, podivné osoby, které se dívaly do země. V jednom televizním pořadu jsem dokonce řekl, že v Ostravě musí proběhnout něco, jako kulturní obrození a že jsem strašně moc rád, že budu u něho. Pochopitelně jsem nemyslel, že ho způsobím já. Ráno jsem vešel do kanceláře a tehdejší umělecký šéf činohry Juraj Deák povstal a řekl: vítej obroditeli. Změna je patrná – lidé chodí na představení, které souvisí s jejich krajem a identitou, protože se nepovažují za žádné outsidery.
Vůjtek: Myslím, že z hlediska hornických témat je hřivna vyčerpána, ne tematicky, ale jazykově – už žádné mluvení po našemu. Vždyť tenhle region má i jinak velmi zajímavé dějiny, třeba příběh ostravských Židů a jejich prvního transportu do Polska. Nezapomeňme také, že Ostrava byla historicky současně německá, polská, česká a židovská.
Františák: Zmedializovat patriotismus je pitomé. Ostrava je interpretována jako společnost drsných lidí, kteří mluví sprostě, uplivnou si a jsou trošku debilní a tohle všechno prodávají ven. Je tady velké téma z nedávné minulosti: kauza lehké topné oleje, což je thriller dramatu v řádu Mackbetha ze Severomoravského kraje; spousta zavražděných a plesnivé peníze ve sklepích. Existuje kauza Metal Steel. Těch věcí se děje na malém konfliktním prostůrku strašně moc. Žijeme v prostoru, který má potenciál dramatu Langerovy Periferie, v něčem i dramat Preissové.
Které tituly jsou, či byly v minulosti, v Ostravě divácky nejúspěšnější?
Špičková: U nás je divácky nejúspěšnější inscenace muzikálu Donaha (pozn. red. v úpravě Ostravaka Ostravskeho), kdy je Divadle Jiřího Myrona, tzn. 700 míst, vyprodáno na pět měsíců dopředu. Pravda, jde o muzikál. Meinf Kampf od Taboriho však hrajeme už osm let, úspěšný je také Shafferův Amadeus.
Vůjtek: V Aréně jsou to Brenpartja, díky vzedmuté vlně lokálního patriotismu, a Penzion pro svobodné pány, což je dobře našlapaná komedie, kterou jsme uvedli i kvůli častému srovnávání našeho divadla s pražským Činoherním klubem v éře 60. a 70. let. Chtěli jsme si ověřit, jestli obstojíme. Ale v kontextu současného divadla jsme spíš zapomenutým dinosaurem, „herecké“ divadlo už se nedělá. Co však lidé nechtějí, je téma holocaustu. U nás je nyní z diváckého hlediska jednoznačně problémovou inscenací Taboriho černá groteska Jubileum. Domníval jsem se, že jako komedie bude fungovat, ale nestalo se.
Josef Kaluža, Albert Čuba a Zuzana Truplová v Brenpartiji. FOTO ARCHIV KOMORNÍ SCÉNA ARÉNA
Pivovar: Ale u nás se na Taboriho Mein Kampf chodí.
Vůjtek: To je jiný typ humoru – lehký, ironický, ale v Jubileu je humor bolestně trapný – tam lidé trpí a nevědí, zda se vůbec můžou smát mrtvým Židům, na jejichž hroby močí mladý nácek. Divák sice cítí silné téma, ale nechce v divadle trpět.
Františák: Ostrava je město, kterému bude blízká poezie Brechtovská, Holanovská a Bezručova, poezie v ostřejším gestu. Není to město, které by lkalo nad Skácelovými studánkami a jemnou jehlou Bohuslava Reynka. Jasnější hledání Boha nebo ďábla. Nedají se tu inscenovat hry, které skrývají velkou jemnost, které jsou plné metafyziky a poezie, třeba F. G. Lorca. Možná je to klimatem, dnes svítí slunce, ale většinu podzimu a zimy je venku pošmourno. Když nejezdíte drahým autem, potkáváte lidi o berlích a vůbec spoustu nešťastných existencí, jako kdyby zamčených v tomhle městě.
Jak se stavíte k problematice hledání nových současných autorů? Neuvažovali jste někdy o uspořádání autorské dílny?
Špičková: Činohra NDM nachystala světovou premiéru hry Anny Saavedry Kuřačky, která vznikla na zakázku, dokonce přímo na tělo našim hercům. Jedná se o moderní parafrázi Čechovových Tří sester. Začátek příští sezóny otevře hra Mariána Pally, bohatou inscenační tradici má v Ostravě Villiam Klimáček.
Pivovar: Za uměleckého vedení Janusze Klimszy jsme uvažovali o autorských dílnách, jako součásti Ostravaru, bohužel idea narazila na příliš nabitý program; zkrátka nebylo kdy. A teď se šetří.
Františák: Pro mě je téma hledání nových českých her hrozně důležité. Společně s Větrnými mlýny máme sen – udělat u nás setkání evropských dramatiků. Buďme skromní, kdyby se sjeli čtyři čeští dramatici a jeden z Polska, z Německa, z Irska a zhruba pro třicet účastníků by četli své texty, mluvil bych o úspěchu. Ideální platformou by mohl být zrovna Ostravar, kde je přítomna širší kulturní veřejnost. Mohlo by se zjistit, že pět set až tisíc kilometrů od nás existuje podobné téma.
Vůjtek: Dnešní doba nepřeje podobným počinům.
MARCELA MAGDOVÁ, BERENIKA URBANOVÁ
Komentáře k článku: Kdo je víc než ostravský dramaturg?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
