Divadelní noviny > Kritika

No future i krása!

Nikdy bych nečekal, že zrovna slovutné, dramaturgicky nekompromisní Činoherní studio Ústí nad Labem bude v oficiálních propagačních materiálech poněkud úzkoprse varovat před použitím obhroublého výraziva ve vlastní inscenaci. Protože se ovšem naprosto cítím být cílovou skupinou. Protože se ovšem naprosto cítím být cílovou skupinou, po vzoru komisaře Stana Borowitze z legendární belmondovky Policajt nebo rošťák okamžitě balím svůj zbrusu nový stan a vyrážím za dobrodružstvím ve směru termální koupaliště Brná.

Dramatická koncovka mého putování do – pro veřejnost zdánlivě uzavřeného – kempu je záhy vyřešena bezprostřední mezilidskou komunikací, a tak již nic nebrání kýženému zážitku.

Ústecký Činoherák se s energií sobě vlastní na sklonku podivné divadelní sezony sugestivně zmocnil dramatické předlohy Reného Levínského (publikované ovšem pod signifikantním pseudonymem Helmut Kuhl!) Harila (aneb Čtyři z punku a pes). Českou činoherní dramaturgií dlouhodobě neprávem přehlížený text, jehož dodnes jediné profesionální uvedení je spjato s uměleckou tvorbou dnes již zaniklé brněnské Sedmapůlky, je ironicky-punkovou divadelní road movie, v níž je zúročena nejen autorova dlouholetá německá zkušenost, ale především jeho jazyková ekvilibristika. Četné vulgarismy zde plní podobnou funkci jako poetizovaná filozofující mluva zločineckých mas v Havlově verzi Žebrácké opery. Levínský tak šibalsky pošilhává po domácí divadelně-absurdní tradici, aby ji posunul zhusta nečekanými směry. Jeho druhým zásadním inspiračním zdrojem je pak kultovní anarchistická televizní show Mládí v partě (The Young Ones, Velká Británie 1982-1984). Harilští punkeři jsou však na heroickou smrt v mládí již dosti staří a jejich někdejší revolta se dávno rozmělnila v nikdy nekončící sled ideologicko-intelektuálních blábolů, které ovšem mnohdy disponují překvapivě účinnými pointami.

Autor zde navíc zábavnou formou otevírá řadu nadčasově ožehavých témat, špatným finále původně dobrých úmyslů počínaje a nesnesitelnou lehkostí finančního přilepšení pomocí pornografie konče. Kdo by to do hry, bezmála již zletilé, řekl?

Umělecký vedoucí Činoherního studia a zároveň dramaturg inscenace David Šiktanc dramatickou předlohu správně odhadl jako ideální úrodnou půdu pro živelné herectví nejen letitých ikon souboru, ale i jeho mladých posil. Harila se tak stává přesvědčivou zprávou o výborně fungující mezigenerační spolupráci i sebevědomou demonstrací současných sil sehraného souboru, jimž karanténa spíš pomohla než ublížila.

Režie čerstvého absolventa DAMU Štěpána Gajdoše dokázala hru důsledně očistit od dobového balastu. Nejen že režisér velmi dobře vybalancoval poměr humoru i společenské kritičnosti, ale především adekvátně posílil závěrečnou gradaci děje, jež nepatří k nejsilnějším stránkám původního Levínského textu. Apokalyptické vyústění se nyní nese ve znamení přiznané inklinace k poetice klasických monster filmů a je poctou i zdviženým prostředníčkem zároveň. No future i krása!

Královnou anekdot je Marta Vítů v roli šarmantní kožené femme fatale Elsy, jež graciézně ustojí specifickou mluvu i naivní autorovu představu o punku jako univerzu plném primitivů s visacími zámky v nose. Zbylé trio ústředních hrdinů hry pak jevištně zúročuje nejen letité parťáctví a vlastní decentně ironizovanou drsnost, ale především nepřehlédnutelnou radost ze společné hry. Jan Plouhar přesně ztělesňuje kombinaci padlého modelu z Dr. Martens katalogu a Františka Janečka underground pornoprůmyslu. Jaroslav Achab Haidler je mystickým výsledkem kopulace Iggyho Popa s Davidem Bowiem a Matúš Bukovčan, je – pane – ďáblem, jenž svádí i dojímá. Jitřenka na lovu i antikrist jeviště. Kdo neviděl jsi, rychle běž!

Ve v podstatě nemluvných, o to však výmluvnějších zvířecích úlohách pak excelují komplexně pohybově nadaná Andrea Berecková a lyricky múzický Petr Uhlík. Kapitolou samou pro sebe je pak soustředěný výkon Adama Ernesta v roli bezskrupulózního antagonisty Tichého, jenž je více než důstojným nástupcem charismatických záporáků z rodu Borise Rösnera, Jana Přeučila či Horsta Fuchse.

Scénografie Vivienne Westwood českého divadelního punku Jany Hauskrechtové vytváří svůdný kontrapunkt s panenskou přírodou termálního koupaliště Brná, ale s jistotou bude účinná i v podzimním indoorovém provedení. Její zdánlivě uniformní kostýmy zaujmou vtipnými detaily, jako je třeba logo Činoheráku na Karl-Heinzově koženici. Působivé je rovněž využití dalších specifik venkovního prostoru – například pro jízdu na kánoi či i jednou smysluplně využitý mikroport…

Ústecká Harila se z domácky vžité tradice divadla „pod širákem“ z mnoha důvodů vymyká. Není totiž jen rozmarnou zábavou pro nenáročné publikum, ale především je koňskou dávkou současného umění, které kope, těší i inspiruje.

Já vždycky raději vyrazím kachnou k Bodamskému jezeru než se SKUTRem na britské ostrovy.

A vy?

Činoherní studio Ústí nad Labem – Helmut Kuhl: Harila (aneb Čtyři z punku a pes) /Závratná jízda čtyř punkerů, která nekompromisně posouvá hranice reality/.  Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie David Šiktanc, výprava Jana Hauskrechtová, hudba Ondřej Švandrlík, fotografie Martin Špelda, Tomáš Lumpe, grafický design Lukáš Franz. Premiéra 11. června 2021 na koupališti v Brné.

///

Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

…

 

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 30. července 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: No future i krása!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ