Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Kdo řídí stroj mého žití?

Zpráva z mezinárodního festivalu současné činohry, tance a performance Krakowskie reminiscencje teatralne

Začátkem října Krakov na týden ožil. Objevili se tu podivní lidé, roboti a zvěř, jedly se žížaly a návštěvníkům se snadno přihodilo, že si v představení sami zahráli nebo zatančili. Ve dnech 5.–11. října 2012 se zde totiž konal 37. ročník mezinárodního festivalu Krakowskie reminiscencje teatralne.

Překračoval nejen hranice států, ale i činohry, a hostil i projekty taneční, interaktivní či filmové. Letošní ročník se navíc věnoval u nás téměř neznámému žánru umění – bioartu, který zde prezentoval například proslulý australský experimentátor s vlastním tělem Stelarc. Z tanečníků zazářila sólovým výstupem zejména vlámská performerka Lisbeth Gruwez, ozvuky asijského tance přinesl mladý Francouz E. Eggermont. Činoherní část festivalu hostila představení režiséra Jay Scheiba (USA) a výjimečně propracovanou inscenaci Live! skupiny Plasma (Švýcarsko). V produkci britsko–španělských Me and The Machine a německé Ligny si „diváci” zahráli víc, než sami čekali.

Krakovský festival se, na rozdíl od obdobných festivalů českých (…příští vlna/next wave…, Malá inventura či 4+4 dny v pohybu), poprvé konal již za dob hluboké totality – v roce 1975. Je to jeden z důkazů, že linie polského alternativního divadla nebyla, v porovnání s naší zemí, tolik dotčena komunistickou represí a udržela si spojení s aktuálními kulturními proudy Západu. I v 70. a 80. letech si tu dokázali zejména studenti vydobýt místo ve veřejném divadelním životě – právě o jejich aktivity se opíral festival a vůbec polský divadelní život před revolucí.

Krakowskie reminiscencje teatralne

Jako jedna z nejstarších divadelních přehlídek v Polsku prošel krakovský festival za své trvání řadou změn. Nejvýrazněji se proměnil v roce 2002, kdy zásluhou tehdejšího uměleckého ředitele Lukasze Drewniaka zmizel z jeho názvu přívlastek „alternativní”. Organizátoři tak chtěli rozostřit jednoduché dělení divadelního umění na „alternativní a amatérské” oproti „repertoárovému a profesionálnímu” a více se otevřít nejaktuálnější současné divadelní tvorbě. Organizátoři tehdy také zavedli tematické rámce každého ročníku, které umožňují umělcům konfrontovat se v obdobných klíčových bodech a otázkách své tvorby a vyvolat nad nimi diskusi.

Postupně tak festival ztratil punc studentské akce a začal směrovat ke světové scéně. Získal už i velký mezinárodní ohlas. Letošní ročník s podtitulem Město zítřka: Hmota – Stroj – Snění se pro inspiraci vrátil ke kořenům původní krakovské Avantgardy (literární skupiny 20. let) a zajímal se šířeji o všechny možné – především současné – avantgardní divadelní re-formy. Ředitelka festivalu Anna Lewanowicz to vysvětlila slovy: Chceme vybudovat novou identitu Reminiscencí: jako festivalu experimentujícího, ale společensky angažovaného, který dokáže slučovat performativní umění s lokálním kontextem. Při zpětném pohledu se festival jako neopakovatelná událost skutečně jeví jako nosná idea pro výjimečnou (a jedinečnou) světovou tvorbu bez brzdících škatulek typu „alternativní“, „profesionální“ či „amatérský”.

Jak chutná půlka žížaly

Hlavní dramaturgická linie letošního ročníku se zaměřila na umělecký proud zvaný bioart. Jde o velmi mladý umělecký směr využívající rozličné formy života a experimentující se spojením umění, biologie a biotechnologie. Pracuje s protipóly jako lidskost/nelidskost či organismus/stroj. Běží tu o otázky umělecké, vědecké, etické i filosofické. U nás zatím bioart takový ohlas nenašel. Jisté spojitosti bychom ale našli – a to dokonce z dob předrevolučních. Za zmínku rozhodně stojí výtvarník Petr Štenbera (*1945), který v 70. letech vzbudil ohlas větvičkou, kterou si nechal vrůst do ruky.

Bioartovou tvorbu představila hned na úvod festivalu autorská dvojice Monika Bakke (PL) a John O’Shea (GB) svou „performativní večeří”, při které mohli diváci ochutnat například půlku smažené žížaly nebo klobásy z krve živých prasat. Jde o eticky nezávadný způsob produkce potravy, blížící se myšlence fair trade kávy. Můžete jíst potravu z krve našich prasat, ale ta si dál spokojeně žijí na farmách. A žížala také přežije, pokud z ní na pánvičku odkrojíte méně než 50 %… tvrdili tvůrci této produkce, která se postupně změnila v přátelské setkání a debatu.

Největším „bioartovým lákadlem“ byl ale nepochybně 65letý Australan Stelarc, známý jako „muž, který má na ruce ucho“. Již jen jeho přítomnost na polském festivalu ukazuje, o jak uznávanou akci běží. Stelarc ve své prezentaci shrnul své projekty a experimenty z poslední doby, v nichž zkoumá možné spojení živé a neživé hmoty, spolupráci stroje a tkáně. Výzkumnou základnu pro většinu z nich tvoří jeho vlastní tělo, jak deklaruje už jeho paže s implantovaným lidským uchem – kterou divákům pochopitelně na konec ukázal.

Všichni jmenovaní tvůrci bioartu, společně s „designérkou a vědkyní“ Jae Rhim Lee (USA), nakonec uspořádali debatu na téma Přítomnost bio-budoucnosti. Diskutovalo se o vztazích mezi organismy a živočišnými druhy, mezi požírajícími a požíranými, mezi lidmi, ne-lidmi a ne-živočichy, ale i o tom, jak naše těla čím dál víc požírá technologie. Debatu oživoval zejména bodrý Stelarc svými výstupy, ve kterých zaníceně popisoval, jak se jeho mohutné stroje inspirují stavbou těla pavouků a hadů.

Slovo navrácené tělu

Taneční žánr prezentovaly tři inscenace, v nichž se představili dva výrazní sóloví tanečníci a rakouská taneční skupina Liquid Loft v čele s režisérem Chrisem Haringem. Liquid Loft zahájili taneční blok svou podmořsky/prenatálně působící produkcí s názvem Mush Room. Jejím hlavním rysem bylo „dabování” němé mluvy tanečníků zrychlenými či jinak deformovanými lidskými hlasy. Každé slovo se vrátilo zpátky k tělu a našlo vždy ohlas v odpovídajících „pokroucených“ pohybech tanečníků.

Druhou produkcí fyzického divadla byl projekt vlámské tanečnice Lisbeth Gruwez, nazvaný It’s going to get worse and worse and worse, my friend. Vystoupení pracuje se záznamem projevu televizního kazatele J. Swag­garta z USA. Stejně jako v Mush Room, i u Gruwez jsou slova uměle izolována a obnažena. Zkoumá se intonace i tempo – a vše je převáděno do strojově přesných, minimalistických pohybů a gest. Na scéně se tak rodí osobitý znakový jazyk. Tanečnice paralyzuje diváky horečnatým pohledem fanatika, který se zdá být čím dál více fascinován svou vlastní rétorikou. Na konci už zběsile opakovaná slova rezonují celým tělem jediné hrdinky akce, hrozíce ji zcela fyzicky zničit. Sólový výstup Gruwez mohli koncem října vidět i čeští diváci na na pražském festivalu 4+4 dny v pohybu.

Třetím reprezentantem tance byl Emmanuel Eggermont se svou první autorskou choreografií 1/8, v níž si postupně zabydluje prostor známými a pěknými věcmi, příjemnou hudbou, malými rituály – a onen prostor je bez mezilidských vztahů čím dál prázdnější a studenější… Zajímavě se tu střetávají zcela konkrétní a běžné věci jako televize, banán nebo – abstraktní, vznešené a symbolické Eggermontovy pohyby. Mladý Francouz sbíral zkušenosti ve Španělsku i Jižní Koreji. Po návratu začal spolupracovat se světoznámým choreografem Raimundem Hoghem, bývalým dramaturgem tanečnice Piny Bausch. Působení Hoghe i vliv východních tradic se odrážejí v soustředěné preciznosti i svébytném stylu Eggermontovy tvorby. A taneční svět s napětím očekává její další směřování.

Jsme stroj či plasma?

Ze Spojených států dorazila do Polska inscenace World of Wires (2012). Má ji „na svědomí“ režisér Jay Scheib, kterého prestižní American Theatre Magazine zařadil mezi pětadvacet umělců, kteří budou určovat směřování amerického divadla v následujícím čtvrtstoletí. Pro Scheibovu tvorbu – stejně jako pro letošní bioartový ročník festivalu – je příznačné zkoumání hranice mezi vědou a uměním a zaujetí moderními technologiemi a virtuální simulací. Inscenace už stačila obdržet dvě prestižní ocenění: Guggenheim Fellow Award a Obie Award.

Druhý den festivalu zakončila představením Live! švýcarská skupina Plasma. Propojení elementů organických, strojových a lidských v něm dostoupilo – aspoň v rámci festivalu – maxima a otázky, které přinášelo, nebylo vůbec triviální zodpovědět. Někdo to ve mně před lety zapnul a rozhodl, že se narodím a budu žít, začnu nejdřív růst a pak stárnout… ale nejsem to já, kdo ten proces může ovlivňovat. Já dokonce ani předem nic nevím, neznám plány, jsem jen slepým nositelem! Kdo ale řídí ten stroj mého žití? Plasmu založil a řídí Lukas Bangerter, autor textu, scénograf a režisér této inscenace. Od svého založení v roce 2000 zrealizovala Plasma již 14 projektů. V Krakově nabídli Švýcaři technicky náročné a dramaturgicky rafinované propojení kvalitního textu, odvážného fyzického divadla a technologické preciznosti.

Když jsme se poprvé potkali…

Interaktivní performance jsou nedílnou součástí soudobého divadla, a tudíž i krakovského festivalu. Divák je vtažen do akce, netuše, co ho vlastně čeká. Z programů minulých let přetrvaly „performativní špacíry”, během kterých se město díky audiodoprovodu ve sluchátkách jevilo najednou úplně jinak – jako město zapomenuté avantgardy nebo naopak „město zítřka“. I při bioartových produkcích se účastníci zapojovali ochutnáváním nebo diskutováním. Ovšem hlavní divadelně-interaktivní projekty dorazily s německou skupinou Ligna a britsko-španělskými Me and The Machine.

Ligna připravila projekt The New Man, v němž se od samého počátku diváci sami stali herci a tanečníky a podle pokynů ve sluchátkách si celé představení o utopickém hledání „nového člověka“ ve 20. století odehráli sami. Třicet virtuálně koordinovaných lidí se pohybovalo prostorem – jedni přinesli židle, druzí na ně usedli. Utíkejte! zazněl pokyn ve sluchátkách – a hle, někdo vás začal honit. Tančete! byl poslední rozkaz a skupina náhodně se setkavších lidí, původně návštěvníků divadla, se nadšeně rozvlnila. Kdo jiný tohle dokáže?

Projekt When We Meet Again skupiny Me and The Machine byl podivuhodný už jen rekordním počtem repríz: během čtyř dnů se zde odehrál stodvacetkrát! Šlo o devítiminutové představení pro jednoho diváka, odehrávající se ve tmě a tichu kdesi v podzemí divadla. Za pomoci sluchátek a promítacích brýlí neprodyšně nasazených na očích se účastník virtuálně „převtělil“ do někoho úplně jiného, prožívaje jakvirtuálně, tak i zcela fyzicky (vždy jej doprovázel i herec či herečka, kteří se jej dotýkali a vodili jej) jeho minulost i přítomnost. Po několika minutách už nedokážete s jistotou říci, zda špičky bot, které vidíte pod sebou, kroky, které slyšíte a ruce, jež cítíte růst z vlastních ramen, patří vám, nebo „tomu druhému“.

Ač byla letošní krakovská přehlídka plná neuvěřitelných uměleckých nápadů a prapodivných produkcí, zaručeně nejkratší podnik, připravený dvojicí Clara Garcia Fraile & Sam Pearson a nominovaný na cenu Oxford Samuel Beckett Theatre Trust Award 2013, byl jejím vrcholem. Divadlo jako absolutní psychofyzický zážitek. Dál už se snad jít nedá.

(Více o festivalu na blogu iDN: Krakov žije divadlem No. 1–7)

• Autor: Klára Zindulková
• Publikováno: 13. listopadu 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kdo řídí stroj mého žití?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ