Divadelní noviny > Kritik Lab

Kdo se bojí intimity? aneb Albee ztracený v prostoru

Druhý říjnový pátek patřil v libereckém Divadle F. X. Šaldy premiéře inscenace Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Drama Edwarda Albeeho, v němž se dva manželské páry scházejí na večírku, překypuje vypointovanými dialogy a nemilosrdnými slovními přestřelkami, a nabízí tak výrazné herecké příležitosti. Nejinak je tomu v případě libereckého uvedení. Adjektivum komorní, také často používané v úzkém spojení s Albeeho hrou, však tentokrát neplatí. Tvůrci se totiž rozhodli inscenaci uvádět ve velkém prostoru Šaldova divadla, namísto daleko intimnějšího Malého divadla.

Hraje se v překladu Jiřího Joska z roku 2014, který je nejnovější českou verzí Albeeho dramatu. Josek text aktualizoval zejména v lexikální rovině – nebojí se třeba peprnějších, vulgárních výrazů – což jasně vykresluje postavy jako naše současníky. Dialogy plynou svižně a přirozeně, soudobá čeština jim dodává potřebnou ostrost a sytost.  Překladatel si navíc vynalézavě poradil s popěvkem „Who´s afraid of Virginia Woolf.“, který je dovádivě temným refrénem celé hry. Zároveň však znamená překladatelský oříšek. Odkaz anglické spisovatelky totiž není v Česku tak rozšířený jako v anglosaských zemích a neznáme ani původní americký popěvek, z něhož Albee vycházel. Josek říkanku rozšířil o pár veršů, díky nimž vyznívá přesně jako onen typ vtípků, jimiž se baví podnapilí intelektuálové.

Snaha o větší dynamičnost inscenace je znát i z dramaturgické úpravy textu. V první části inscenace (končící zhruba v polovině druhého dějství) došlo ke značným škrtům, což výrazně zvyšuje tempo. Replika střídá repliku, výpad střídá výpad, není čas si vydechnout.  Tvůrci navíc zpočátku zdůrazňují zejména komediální rozměr dramatu. George (Martin Polách) a Martha (Markéta Tallerová) se vyžívají v plivání sarkastických poznámek, naivní Honey (Kateřina Kornhäuserová) se bez ustání chichotá a jedině stále distingovaný Nick (Stavros Pozidis) občas trefně komentuje nesmyslně pokroucené situace. Zaměření se na humorné až absurdní motivy hry podporuje dojem rychlého, nevázaného a vcelku hravého plynutí děje. O to víc pak zarazí kontrast s druhou polovinou, kdy se tempo značně zpomaluje. Škrtů je podstatně méně a přístup k textu pietnější. Tvůrci ponechávají prostor všem tématům, která Albee ve své hře otevírá. To ale nutně provokuje myšlenku, zda všechna témata mají potenciál rezonovat stejnou silou, hraje-li se o nich o několik desetiletí později. Neobytně vzniká dojem, že aktualizace se dotkla pouze vnějších aspektů inscenace bez propojení s tematickou rovinou, jejím možným výkladem a posunem. Jako by živý překlad a moderní scénografické řešení měly být dostatečným důkazem, že se hraje o dnešní společnosti.

Scéna představuje minimalisticky zařízený obývák, vybavený pouze jednoduchým šedým gaučem a malým konferenčním stolkem. Stěny pokoje pokrývá tmavozelená tapeta s jemným zlatavým vzorem, ve zdi je nenápadně zabudovaný bar. Před začátkem představení po scéně popojíždí robotický vysavač. Světla se dají rozsvěcet pomocí dálkového ovládání. Krásný byt (jako vystřižený z katalogu moderního bydlení pro rok 2022) je aktuální metaforou společenské uhlazenosti, která ale ukrývá citovou ochromenost. Odhazování svršků a rozkližování gauče symbolizuje postupný rozklad vztahů. Tlumení světel, kdykoliv se odehrává intimnější dialog, podtrhuje závažnost situace, ale zároveň se tak narušuje původně nastavená iluze, že světla ve svém bytě ovládají George s Marthou, která se poté vrací jen, když se to hodí. Za každým z těchto momentů je až příliš silně cítit režisérův záměr a jeho realizace.

Inscenace stojí převážně na hereckých výkonech. Zejména představitelé staršího z manželských párů, Martin Polách a Markéta Tallerová, hrají George a Marthu s příjemným sebevědomím a suverenitou. Polach ovládá scénu plným hlasem a přesným načasováním sarkastických poznámek. Tallerová vykresluje přesvědčivě všechny odstíny Marthy od hlučné, nudou obhroublé paničky, až po ustrašenou a zlomenou duši. Kateřina Kornhäuserová a Stavros Pozidis i na menší ploše, a především i menší charakterové hloubce, kterou jim Albeeho text poskytuje, podávají velmi solidní výkon. Kornhäuserová sice místy sklouzává k „učebnicovému“ znázornění opilosti pomocí obligátního hihňání, žvatlání a motání se po scéně, ale i to zřejmě koresponduje s dramaturgicko-režijním akcentem na komediální rovinu dramatu.

Bohužel dojem z některých až přehnaně expresivních gest nás vrací k otázce, proč se právě toto komorní drama hraje pro velký sál. Při veškeré úctyhodné snaze všech aktérů je totiž poznat, že gesta, mimika i práce s hlasem se snaží dostát požadavkům rozlehlého prostoru Šaldova divadla, dosáhnout do nejzazších koutů hlediště. Minimálně z prvních řad však spojení opulentního výraziva a minimalistické scénografie působí nepatřičně. V přehnané expresi se navíc utápí intimní rozměr dramatu, rozmáchlá gesta a dunivé proklamace působí příliš pateticky, než aby vzbuzovaly dojem drásavé osobní výpovědi.

Po prvním diváckém setkání s libereckou činohrou pro mě zůstává záhadou spojení titulu s prostorem, který mu víc škodí, než prospívá. Kdo se bojí Virginie Woolfové? tak zaujme především hereckými výkony. Nelze se ale ubránit pocitu, že se Albeeho vrstevnaté drama inscenuje spíš prvoplánově – ať už jde o značnou převahu komediálního ladění inscenace (které je ale dosti jednostranným pohledem na předlohu), či o jednoduché scénické metafory. Albeeho bezskrupulózní odhalování lidské krutosti, ale i zranitelnosti, tak nakonec značně ztrácí na intenzitě a trýznivosti.

///

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Edward Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové? Režie Petr Štindl, dramaturgie Lenka Chválová, výprava Petra Krčmářová. Psáno z premiéry 14. října 2022.

• Autor: Eliška Hankovcová
• Publikováno: 1. prosince 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kdo se bojí intimity? aneb Albee ztracený v prostoru

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ