Kdo tahá za nitky našeho života?
Městské divadlo Zlín sice není z těch regionálních scén, jež české prostředí soustavně seznamují s novými trendy světové dramatiky, uchovává si však zdravou ambici přinášet alespoň jednotlivé pozoruhodné novinky. Tak například Řidič slečny Daisy Alfreda Uhryho, který je i nyní na repertoáru, tu měl československou premiéru už v říjnu 1989 (tedy ještě předtím, než jej proslavil oscarový film); v posledních letech zde byli uvedeni Moskyti Lucy Kirkwood (2019) či Glorie Brandena Jacobs-Jenkinse (2020) a teď i Mary Page Marlowe Tracyho Lettse.
Sebevědomí Mary Page (Tereza Váňová) se na prahu puberty drolí pod tlakem necitelné matky (Marie Vojtěchová) FOTO MAREK MALŮŠEK
Hra má mnoho společného s Lettsovým starším, hojně inscenovaným počinem Srpen v zemi indiánů, jejž zlínské divadlo s úspěchem uvedlo před šesti lety. V obou textech autor zobrazil generační souvztažnosti, přesněji to, jak nesmlouvavě se nedostatky, limity a polovičatosti rodičů propisují do osudů a jednání dětí. Zatímco v Srpnu autor pracoval se sevřenou dramatickou formou dodržující tři jednoty, zde postupoval odlišně. Titulní hrdinku představil od kolébky po předsmrtné nemocniční lůžko v jedenácti scénách, které však nejsou řazeny chronologicky, takže se obraz Mary Page postupně skládá z mozaikovitých fragmentů. Zvolená forma obtiskuje téma lidského života upředeného z nejasně souvisejících útržků příčin a následků, z rolí, jež na sebe někdy bereme z vlastního rozhodnutí a jindy nám jsou přiděleny. Mohou se tyto role vůbec sladit v rámci jedné osobnosti?
Motiv obtížného skládání smysluplného obrazu hrou prochází kontinuálně (i v detailech, jako jsou státy na slepé mapě USA, třídění účtenek v krabici, řeč o patchworku v závěru) a je doveden do důsledků rozdělením postavy Mary Page mezi šest hereček. Zkušený, ve Zlíně poprvé hostující režisér Janusz Klimsza je vede pevnou rukou na většinou hořkosměšné hraně a zároveň se smyslem pro střízlivost sdělení.
Helena Čermáková hraje hned ve třech výstupech Mary – starší ženu, sice vyrovnanou, ale zjevně ne vždy smířenou s tím, co patří k její minulosti. Vděčný i obtížný part připadl Martě Bačíkové, která představuje Mary v kritické fázi rozpadu prvního manželství a boje s alkoholem. Zejména druhá scéna, v níž hrdinka čeká na nezvěstného syna a snaží se potlačit strach doušky pálenky a předstíraným nadhledem, jí vychází skvěle. Přesvědčivá je též Kateřina Liďáková ve dvou situacích: jako mírně arogantní milenka a polemizující klientka psychologického sezení, jež sebezpytným monologem završuje první půli představení. Tamara Kotrbová vybavuje stárnoucí Mary netečností k životním nehodám, jež působila sobě i jiným, tváří v tvář výčitkám druhého manžela je však její hrdinka schopna mobilizovat zbytky osobní integrity. Podoby hrdinčina života dotvářejí Nikola Zavřelová coby hloubavá i váhavá studentka a Tereza Váňová, jež v dětské roli vystihla, jak se Maryino sebevědomí na prahu puberty drolí pod tlakem necitelné matky. Tu ztvárnila Marie Vojtěchová jako vskutku výstražný exemplář omezené kvočny. Z dalších vedlejších rolí se sluší zmínit aspoň dvě: Rostislav Marek vystihl ublíženého manžela psychologicky věrohodnou, nikoli na oko efektní histriónskou lamentací; Lucie Rybnikářová se pak prezentovala svou dosud nejlepší zlínskou rolí, když postavu Maryiny dcery rozepjala v působivém kontrastu mezi vzdorující patnáctiletou dívkou v prvním výstupu a empatickou dvacetiletou ženou při pozdějším tragickém přelomu matčina života.
Zvolený princip neokázalosti hereckého projevu má pozitivní dramaturgický dopad, neboť umožňuje vnímat příběh hrdinky i při kolážovitém utváření děje jako celistvý. V souladu s tím je třeba i prolínání jednotlivých scén, jež lze často vnímat jako hrdinčiny asociativní vzpomínky na minulost. Hladké přechody mezi výstupy umožňuje scénografické řešení Michala Syrového, který v přední části jeviště naznačil pár proměnlivých, do šedých tónů laděných interiérů (pokoj v domě, kuchyně, bar). Pro lepší orientaci v ději jsou na horizont promítány informace o místě a čase výstupů, jež střídají krátké dotáčky a ilustrativní výtvarné momentky zachycující s náznaky ironie americkou každodennost tak trochu ve stylu Granta Wooda.
Podnětná a zneklidňující hra Tracyho Lettse vstupuje vyrovnanou zlínskou inscenací do českého kontextu klidně a vlastně nevýbojně. Klimszovo zpracování má ve své pokoře sílu oslovit každého, kdo se dříve či později ohlíží za svou životní stopou.
Městské divadlo Zlín – Tracy Letts: Mary Page Marlowe. Překlad Klára Vajnerová, režie a výběr hudby Janusz Klimsza, dramaturgie Vladimír Fekar, scéna Michal Syrový, kostýmy Marcela Lysáčková, video Zdeněk Eliáš a Michal Baránek. Česká premiéra 10. září 2022.
Komentáře k článku: Kdo tahá za nitky našeho života?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Iva Mikulová
Děkuji za recenzi, Marceli…
a doplním jen na základě zhlédnutí derniéry (obrovská škoda, že tak brzy po premiéře musela inscenace skončit – byť rozumím provozním a prodejním důvodům). Text hry a její zlínská inscenace pro mě byla především hrou o identitě ženy, tak jak píšeš, a o rolích a úlohách, které musí v životě zastat (anebo „vydržet“). Dále ovšem také o tom, kolik nároků je na ženu kladeno, co jí je nebo může být vyčítáno, jaké všechny role chce zastat především kvůli druhým a nikoli kvůli sobě. Což otevírá otázku, kým žena skutečně je a kým má být, otázku po svobodě, po asi dnešní terminologií emancipaci. Žena si musí vyzískat, co jí nebylo přirozeně dáno, pomalu, postupně, pohledům společnosti navzdory.
Pro mě to byla výrazně aktuální hra o snaze o rovnoprávnost, která přesně ukazovala, že tématem není/nemá být „muži se musejí bát pustit ženu do dveří“, cením si každého muže, který mě do dveří pustí jako první :), ale uvědomění si, že v patriarchální společnosti mnohé samozřejmé jevy pro ženu tak samozřejmé být nemusejí…
Za to velké plus pro zlínské divadlo. Stejně tak za odvahu uvést titul, který může mít pro někoho nezvyklou, a tedy hůře pochopitelnou strukturu (ve zlínském provedení podle mého soudu zcela čistě inscenovanou, a tedy srozumitelnou). Cením si obrovsky každého jednoho hereckého výkonu, souhry všech, protože výsledný obraz Mary Page je zásluhou každého z nich. Každá herečka i každý herec rozuměli své roli, významům, situacím. Za to patří velký dík i režijnímu vedení.
Mary Page nesmí i přes svůj krátký divadelní život v historii zlínského divadla zapadnout, protože to byla rozhodně vynikající inscenace.
28.03.2023 (10.22), , Trvalý odkaz komentáře,