Kdo trpí v Praze?
Čtrvtek a pátek 3. a 4. listopadu byly dny divadelního bratření. Pražské Divadlo v Celetné poskytlo zázemí a Činoherní studio z Ústí nad Labem věnovalo dvě představení – prvním z nich bylo monodramaticky zpracované Utrpení mladého Werthera.
Vy mravokárci, sedíte tu tak počestně! Snímek archiv ČS Ústí n. Labem
Napsal: Goethe. Protrpěl: mladý Werther. Vytvořilo a do Prahy přivezlo: Činoherní studio města Ústí nad Labem. Hrají: světlo, Jan Jankovský, jeho hlas, ozvěny jeho hlasu, pruh bílého plátna za nimi, tma. Lotta je nebesky krásná ve svých bílých šatech a její rty jsou dnes obzvláště rozkošné. A my – diváci – vy mravokárci, sedíte tu tak počestně!
Chvíli pozoruji dívčinu s uvaděčskou cedulkou, jak zápasí s klíčem, vězícím v zámku rozložitých dveří do sálu. Chceš pomoct? Společnými silami otáčíme klíčem a já vytahuji lístek. Dobrý večer, slečno, zde má vstupenka! mění se v okamžiku má sociální role zase zpět. Podle pokynů směřuji své kroky vlevo, vyběhnu pár schůdků a usadím se. Jsem první divák. Hlediště prázdné, jeviště prázdné. Vskutku monodrama. Přichází muž bílé tváře a košile, vystupuje na jeviště a staví se naproti mně. Duel.
K nejpodařenějším okamžikům patřily pantomimické, téměř stínové výstupy. Snímek archiv ČS Ústí n. Labem
Dobře, trochu přeháním… Mezitím přišli samozřejmě i ostatní diváci a obklopili mě ze všech stran. Ale pocit přímé konfrontace s mužem na jevišti zůstal. Mohla za to především scénografická koncepce, stavějící do středu pódia představitele hlavní a jediné role, před něj stojan s mikrofonem a za něj vertikálně spuštěný pruh bílého plátna. Janu Jankovskému to umožnilo působivě sdělovat své pocity, výtky a nařčení diváků přímo z očí do očí – ostatně v této části také možnost interakce hojně využíval. Mikrofon na vysokém stojanu mu ale nedával příliš mnoho prostoru pro výraznější pohyb, který by provázel jeho vzrušené prožívání. Poněkud rozporuplně působilo i hercovo přesně časované přepínání zvukových kanálů špičkou nohy, zatímco Wertherovým nitrem otřásaly nekontrolovatelné záchvaty vášně či smutku.
Choulí se do rohů jeviště. Snímek archiv ČS Ústí n. Labem
Záhy se však ukázalo, že Wertherovo přikování k mikrofonu umožňuje postupnou a poměrně propracovanou gradaci děje. Hrdina své centrální postavení stále častěji opouští, choulí se do rohů jeviště, přechází ze strany na stranu a v nejvypjatějších chvílích se s mikrofonem v ruce svíjí na podlaze. Postupně začne ožívat i scéna za ním. Pruh bílé stěny se mění v promítací plátno, po němž jako po nebi plují mraky, padají kapky deště či přelétá hejno ptáků. Příjemné zpestření, ovšem pro celkové vyznění hry nijak zásadní. Jankovský by příběh herecky zvládl i bez této pomoci. K nejpodařenějším okamžikům patřily pantomimické, téměř stínové výstupy, kdy se mladíkova silueta na zářícím pozadí vroucně loučila s milovanou Lottou a tu hned chladně vítala jejího muže Alberta. Právě světelná koncepce byla klíčovým spolutvůrcem jevištního plánu, zdatně sekundujíc hercovu výkonu. Rozmanité kombinace bílého a měsíčně modrého světla, dva reflektory ne shora, ale zpod vyvýšeného pódia, úplná tma či slunce svítící na okamžik divákům přímo do obličeje. To vše spolu s hudbou a rozmanitými ozvěnami Wertherova vlastního hlasu tvořilo promyšlený celek.
Takže ústeckému Činohernímu studiu zdar, neboť na rozdíl od Werthera diváci rozhodně netrpěli.
Poněkud rozporuplně působilo hercovo přesně časované přepínání zvukových kanálů špičkou nohy. Snímek archiv ČS Ústí n. Labem
Činoherní studio Ústí nad Labem – Johann Wolfgang von Goethe:Utrpení mladého Werthera aneb Monodrama o sebevražedné lásce. Úprava s použitím překladu E. A. Saudka, koncept a režie Marek Němec, výtvarná spolupráce Ester Hocke a Štěpán Jirák. Premiéra 4. 6. 2010.
Komentáře k článku: Kdo trpí v Praze?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Kerbr
No,
při veškerých sympatiích, které k ústeckému Činohernímu studiu cítím, si nulovým utrpením publika nejsem zcela jist. Němcova režijní koncepce byla docela invenční, problémy jsem ovšem měl s interpretem, který monologickou „kládu“ nezvládl především hlasově. Počítám, že jsem kvůli jeho rozmlžené dikci a nepochopitelně kulometnému tempu nerozuměl takové desetině textu. Jelikož mi celý prokejt byl sympatický, s hercem jsem si tohoto Werthera s obavami spoluprotrpěl.
08.11.2011 (15.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Klára Zindulková
Souhlasím s tím,
že pokud je co zlepšovat, tak herecký výkon. Když jsem ale přemýšlela, co interpretovi vytknout, na nic konkrétního jsem nepřišla. Zrovna rychlost projevu mi vůbec nepřipadala závratná, podle mého mu bylo rozumět dobře. Jestli mi něco vadilo, pak příliš dlouhé pasáže před mikrofonem, hlavně zpočátku.
08.11.2011 (15.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Ta inscenace,
je moc dobrá. Zvláště po technologické stránce, výtvarně/obrazově i hudebně/zvukově. S obrovským zaujetím hrající Jan Jankovský má ale skutečně zatím problém, jak text dostatečně zvukomalebně, autenticky či odosobněně – to je jedno – artikulovat. Jeho neustálý důraz na první době působí – oproti křehké, jemné, minimalistické hudbě jak rány kladivem do hlavy. Vytrácí se tak význam textu, přesněji mizí rozdíly různých situací a psychických stavů Werthera. Obsah se tak jeví herecky přehnaně formální, křečovitě (byť ze sympatického, chladného odstupu) „prožívaný“.
Ale – jak jsem řekl – byla to moc hezká práce. Z určitého pohledu vlastně (po formální stránce) blízká Vojně a míru Burgtheateru. A pak že české divadlo neumí soudobé, technologicky propracované, vysoce stylizované, sofistikovaně literární scénické tvary.
09.11.2011 (1.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin ℌoffman
Vladimíre,
umí, ale proč pořád musí volat na pomoc české Němce?
Im Totaleinsatz…
30.03.2014 (8.51), , Trvalý odkaz komentáře,