Divadelní noviny > Názory – Glosy
Kdy jsme tu měli naposled pořádný skandál?
Velký slovotvořič Milan Kozelka, jehož je už, bohužel, království nebeské, kdysi takto vyzpíval naši vlast: Špinavý řeky tečou líně / Je ticho jako po pěšině / V krajině zmrdů pod Řípem / nevržem ani neskřípem. – Chtělo by to tedy asi pořádný skandál. V zásadě jsou dvě hlavní oblasti, ve kterých můžeme realizovat své sklony k subverzi: politika a sex.
Divadelníci jsou dnes ovšem dost zaneprázdněni; chodí si se žebráckými miskami pro granty a s naplněnými na zadních tlapkách vděčně odcházejí. Vzhledem k tomu, že naše divadelní kultura je zalidněna dětmi z lepších rodin, těžko se dá očekávat, že by tyto měly ze svých komfortních pozic nějaký důvod plivat do ruky, která je krmí. Skandální slávu jim ostatně už slízali politici; ti evidentně rychleji pochopili, co má úspěch na divadle světa.
Ne že by zdejší umělci zcela postrádali smysl pro podvratný humor. Troufnou si i na vyšší šarže – pokud jim přitom fandí za zády celý národ. Jsou z toho pak spíš úsměvné veselice s kopáním do proleželých politických mrtvol než osamělé sebevražedné atentáty. Občas si z nedostatku lepší příležitosti půjčujeme skandalisty z ciziny – z Polska, z bývalé Jugoslávie… Vypůjčený skandál pobaví, potěší, neurazí, vytřeme po něm, a je zas svatý klid. Nemáme ani sexuální skandály; české Sokolky to berou sportovně, české podnikatelky obchodně. Zbytek si jde uvařit kafe. A pokud jde o políčky veřejnému vkusu či normativní morálce, ty jsou u nás prakticky vyloučené.
To v době války na Balkáně chorvatský soubor Montažstroj předvedl v Praze skandální představení se sarkastickým názvem Everybody goes 2 disco from Moscow to San Francisco. Scenerií představení byl pánský pisoár, v něm subtilní hezká dívka. Dalo se to přečíst jako sdělení, že žena žije ve světě, který je pánským záchodem, a tomuto světu se přizpůsobuje, neboť je v něm sama a musí nějak přežít. Nejníže je dívka sražena ve scéně striptýzu. Nahá v blond paruce provádí sérii instruktážních erotických demonstrací, aby vyhověla mužské představě dokonalého světa.
Proslulý belgický skandalista Jan Fabre začal zkraje tisíciletí propracovávat téma krve. Zahájil je „středověkou pohádkou“ Je suis sang (Jsem krev), kterou vyděsil tehdejší Avignon. Předložil v ní lidské tělo jako nádobu krve, která volá po násilí, a také se jí ho na jevišti dostane: k vidění bylo mučení, utínání údů, hlav, přirození, nazí herci v extázi. Prolitou barvou se nešetřilo. Představení vzkazovalo: nic se od středověku nezměnilo, lidská těla se stále koupou v krvavé lázni. Kterýmžto vysvětlením se skandál samozřejmě neumenšil.
Před lety vykročila skandálně zdejší skupina Freie Körper Kultur (FKK) provokativním celonahatým představením Tanz im Quadrat – nahatá v něm byla i technika. Obsahem byly neurvalé hry s drsnými střety těl nahých mladíků. Rozehráli celou paletu násilného chování, tvrdě, vabank, bez ohledu na nebezpečí úrazu. Archetypální situace střetů dvou samců v té nahatosti vyznívaly bolestně fyzicky, rituálně a dramaticky. FKK zazářilo krátce na Next Wave. Česká kritika byla mezitím asi na premiéře v Národním objevovat objevené, přitírat se k celebritám. Jen se rok s rokem sešel, zařadili se FKK do mainstreamu. Na výzkum a vývoj skandálu se neudělují granty. No jo. Jenže nelze být dobře placeným prokletým básníkem.
Summa summarum: Divadelní umění v Čechách má nesporně vysoké pokrytí i slušnou kulturu; ale tak nějak nemá koule.
Komentáře k článku: Kdy jsme tu měli naposled pořádný skandál?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
