Nesnesitelná upovídanost psaní
Že byli příslušníci Státní bezpečnosti v drtivé většině slušně řečeno odporná individua, na tom se patrně shodne většina obyvatelstva, byť se současná nomenklatura v čele s prezidentem snaží ze všech sil, aby toto mínění zvrátila. Že ale první dny a měsíce po převratu se svatým grálem v podobě lustračního zákona byly jednoznačně správnou cestou, na to už se názory možná lišit budou.
Divadelní kritik a spisovatel Ladislav Vrchovský nechal oba tyto póly naší nedávné historie ve své pestrobarevnosti promluvit v rozsáhlém románu Kdy na slzy není čas. Rozporuplný však není jen po obsahové linii, ale i v té literární.
Osou románu je příběh nadaného studenta Vysoké školy ekonomické Rudolfa Cukala, který zkraje ze strachu před zveřejněním zfalšovaných, nicméně kompromitujících fotografií podepíše spolupráci s StB. Po čase ale spolupráci odmítne, a je tedy z VŠE, kde už mezitím nastoupí místo asistenta, odsunut do ostravsko-karvinských dolů. Ani tam ale drápům tajné policie, zejména nadporučíkovi Tykačovi, jenž se Cukalovi stane úhlavním nepřítelem a nedá mu pokoj ani po revoluci, neunikne. Na čas dokonce skončí ve slavné heřmanické věznici, kde se seznámí s proslulými mukly Havlem, Dienstbierem a Bendou. Jeho příběh se v mnohém shoduje s životními osudy jeho téměř jmenovce, rovněž ekonoma a poslance Federálního shromáždění Rudolfa Zukala. Nadto se v charakterovém koktejlu hlavní románové postavy míchají i osudy samotného autora, který byl v té době také nucen nastoupit do ostravských dolů a taktéž na čas působil ve Federálním shromáždění, kde patřil k odpůrcům nakonec schváleného lustračního zákona, jímž román vrcholí. Právě pro zkušenost zejména s hornickým prostředím je román poměrně cenným dokumentem sledujícím nejen svéráz specifického prostředí, ale i tamní vznik stávkových buněk vedoucí v posledku k pádu komunistického režimu u nás.
Vedle této linie román sleduje i pražskou větev disidentů, v níž nejčastěji nechává zaznívat slova Jana Patočky na tajných seminářích, jichž se zúčastňuje druhá hlavní postava, Rudolfův kamarád ze studií, posléze zaměstnanec pražského metra Pavel Kuliš. Ten byl také u toho, když Rudolf podepisoval spolupráci s StB, potažmo i svůj ortel, který ho v tragickém konci čeká.
Napětí Rudolfova strmého, byť několikaletého pádu do propasti se Vrchovskému daří udržet i na poměrně velkorysém rozsahu více čtyř stovek stran. Dynamičnosti a uvedenému napětí jednoznačně pomáhá zvolená střihová forma, jíž vytváří iluzi jakéhosi literárního filmu. V krátkých kapitolách skáče od postavy k postavě, sleduje Rudolfovo potýkání s manuální prací, Pavlovo seznamování s undergroundovou kulturou, emigrace dětí prominentů i společenské a kariérní pády těchto prominentů. Postupně tak buduje obraz nelítostného světa, o to děsivější, že literární fikce je v něm poskrovnu.
Autor však svou hlubokou životní zkušenost i erudici a schopnost naslouchat pamětníkům vložil do rukou povýtce krkolomného a mnohdy až čtenářsky těžce únosného psaní. Své dílo se snaží stavět na častých dialozích, v nichž by coby divadelní kritik měl zúročit svou zkušenost. Jsou to ale právě dialogy, které fungují spíše jako retardéry. Jejich neosobitost, urputná strojenost a ne-uvěřitelnost ukazují spíše na autorovu nechuť nechat postavy spolu skutečně hovořit. Odříkávají jen nutné formule, jako by je produkoval neživý počítač bez autorské kontroly a supervize.
Těžko říct, jestli je to nedostatek tvůrčího naturelu nebo nedůslednost redakce, v každém případě situace, kdy se dlouholetí přátelé, nebo dokonce rodinní příslušníci teprve nyní seznamují s vlastními příběhy, často uvozené spojením „víš přece, že“, nejsou výjimkou. Ani věty doříkávající až k uzoufání něco, co mohlo (nebo v případě přímé řeči muselo) zůstat nevyřčeno. Například: Naučil se [Rudolf, pozn. aut.] vestoje i spát. Zavěšený za ruku svírající v dlani záchytnou tyč upevněnou pod stropem autobusu se (…) proměnil v podivného živočicha, něco mezi netopýrem, který, jak známo, spí zavěšený hlavou dolů (…). Nebo jinde, kdy zas jedna postava vysvětluje své návštěvě, že její maminka sedávala většinou tamhle v tom křesle, které stojí u zdi v rohu místnosti. Ani často opakované spojení políbil ji / svou ženu / někoho na ústa nepůsobí zrovna stylisticky obratně. Stejně jako do úmoru vysvětlované termíny z hornického světa (v tomto ohledu bych rád připomněl román Petry Hůlové Paměť mojí babičce, kde se čtenář setkává s ještě mnohem neznámějšími výrazy z mongolské stepi, avšak není vysvětlen ani jeden, čtenář vše pochopí z kontextu). Upjatě vyzní i jediná erotická scéna, v níž se spolu poprvé pomilují Pavel Kuliš a jeho dívka, studentka DAMU Pavla Dočkalová. Větu Děkuju ti za to, že to bylo takové, jak jsem si to vždycky představovala. Byl jsi můj první, Pavlíčku můj sice asi chce slyšet každý muž, ale patrně se to žádnému nepoštěstilo, a to prostě proto, že takto lidé nemluví. Mnohomluvnost je nepřetržitě se vynořujícím problémem románu. Každý úkon, byť jde jen o pití kávy, je popsán třebas i celým odstavcem, aniž by ale bylo zřejmé, že je to tvůrčí záměr nesoucí nějaké sémantické gesto.
Podobné lapsy však nenajdeme pouze v úrovni stylistické, ale i ve výstavbě románu jako takové. Pomiňme nekonzistentnost užívání ostravského nářečí mezi horníky, kdy si postavy občas vzpomenou až v průběhu příběhu, že jsou vlastně místní a mají mluvit dialektem. Je úsměvné, když sledujeme svatbu Pavla s Pavlou, jíž jde za svědkyni paní Věra Drbohlavová – v podstatě hybatelka druhé, Pavlovy a disidentské linie románu, která ho seznámí se semináři Jana Patočky a výrazně jemu i Rudolfovi pomáhá v jejich strastiplné cestě normalizačním světem –, a ke konci románu, pár let od těchto událostí, si stejná osoba nemůže na Pavlovo jméno vzpomenout.
Zdaleka nejproblematičtější jsou ale postavy jako takové. Zcela jim chybí aspoň bazální náznak psychologického rozměru. Některé jsou od sebe k nerozeznání, neboť většina promluv zní stejně, ať už je pronáší profesor marxismu-leninismu, student DAMU, nebo příslušník StB (byť ten aspoň šperkuje svá slova vulgarismy). Po dobu vyprávění zejména o Rudolfových a Pavlových osudech se čtenář nedozví téměř nic o jejich rozpoložení, pocitech, motivacích k těm nebo oněm činům. Pokud to byl záměr, unikl mi jeho smysl, rozhodně se s ním nijak zjevně nepracuje. A zrovna v tématu, o němž autor pojednává, byly vnitřní pohnutky nesmírně důležitou součástí chápání i obecných událostí. Na to už ale pro samé vysvětlování, že netopýr spí hlavou dolů, autorovi patrně nezbyla energie.
Ladislav Vrchovský chtěl napsat román, v němž nechá nahlédnout do základů vzniku Charty 77 (i s dramatickou automobilovou honičkou StB a auta s Havlem, Landovským a Vaculíkem při odesílání prvních čtyřiceti dopisů s chartou, což je jeden z mála skutečně dechberoucích zážitků), kde nechává promlouvat nejen Václava Havla či zmiňovaného Dienstbiera, Landovského nebo Vaculíka, ale například i Václava Bendu, Jana Sokola, Mejlu Hlavsu nebo Tomáše Baťu ml. (až má člověk takový forrestgumpovský pocit, že Pavel a Rudolf byli u všeho a u všech). Chtěl a taky napsal román, který nahlédne i za zavřené dveře při jednání Havla s Čalfou o podobě budoucí demokracie a o tom, kdo bude prezidentem. Román, kde vedle těchto velkých historických milníků budeme sledovat i trvalý a vysilující boj obyčejného člověka, trpícího pro jednu chybu za totality i za demokracie. Román, který nakonec zpochybní i morální autoritu Václava Havla, právě při jednání o lustračním zákonu. Zvolený styl, upovídanost a nesnesitelná školometskost však přinášejí strhující čtení jen v pár situacích. Ve zbytku se čtenář musí prokousávat množstvím slovního balastu, pro něž už na spád nezbývá místo.
Ladislav Vrchovský: Kdy na slzy není čas. Protimluv 2019, 444 stran.
Komentáře k článku: Nesnesitelná upovídanost psaní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
