Kdyby se zázraky neděly…
Na průčelí Národního divadla zavlál černý prapor – loučilo se se svým bývalým ředitelem Jindřichem Černým. Černá vlajka za mého kamaráda, říkala jsem si – i já jsem se cítila nobilitovaná.
S režisérem Davidem Radokem a svou ženou Jarmilou Hrubešovou Foto archiv ND
Milý Jindřichu, o takových pocitech by se ti jistě ani nesnilo, natož aby ses někdy cítil „nobilitovaný“. Myslela jsem v poslední době na Tebe stále častěji, jak čas ubíhal a zkracoval se. A tak bych chtěla, pokud toho budu schopná, zavzpomínat se všemi, kteří Tě znali, vážili si Tě a měli Tě rádi. A přijít na to, v čem byla ta Tvá mimořádnost. To, co my ostatní nemáme, co dokonce ani nevíme, že postrádáme. Přišla jsem na to?
Je to asi pravdivost, ne pravdomluvnost. Píšu za nás všechny, kteří občas švindlují nebo i lžou, neradi i rádi. Ale pravdivost, jak já ji chápu, je svým způsobem dar, jako zpěv, malování, třeba i matematika, prostě výjimečná schopnost, talent. Tvůj syn Míša – diplomat – mě ale upozornil, že to nemusí být vždycky záviděníhodná výbava, ta pravdivost, vede často k trpkostem, rozepřím. Ale nikdy k nejasnostem. Talent, který jsem ti přisoudila, je i v rychlosti reakce: žádné váhání, zkoumání výrazů a jejich odstínů. Nechť všichni vědí, na čem jsou, ať už s tím jakkoli naloží.
Šel jsi za Václavem Černým pro radu ve složité situaci svého národa – a co nastalo místo té „rady“? Byli jste odposloucháni. Pamatuju se na ten šok. Večer jsem v televizi viděla Tvůj velký portrét na velké obrazovce. Všichni ho viděli! Drahý Jindřichu, Tvůj příběh se mi zdá být stále aktuálnější, ale stále méně následováníhodný. Vede k osamocenému údělu.
Ale byl jsi i prognostik, a to v době, kdy jsme se s tímto slovem začínali seznamovat. Někdy dávno (sedmdesátá, osmdesátá léta) Tě vidím u nás doma, už léta jasnou „oběť režimu“. Něco zakusuješ a najednou prohlásíš, že budeš ředitelem Národního divadla. Jen tak, aby řeč nestála. No… a stalo se. Kdyby se zázraky neděly, neměl by ten náš život šanci.
Tvůj osud – nebo úděl – se pořád opakuje. Svou stěžejní knihu Osudy českého divadla po druhé světové válce: divadlo a společnost 1945–1955 jsi sice dokončil, ale už jsi nám nedopřál další desetiletí, která jsi měl v plánu. Zdravotní indispozice způsobila, že ses rozhodl už „nenapsat ani řádku“, i když Tě všichni přemlouvali, abys pokračoval. A tak se stalo, že vyšla pravdivá historie doby, která ji nejen křivila, ale na niž jsi doplácel nejvíc sám.
Napsali, že to bylo Tvoje „stěžejní životní dílo“. Vzpomínám, jak jste se oba s Jarmilou radovali, když vyšlo. Ale v mezičase jsi vydal několik monografií (Cupák, Medřická, Štěpničková) – jména sama hodně napovídají –, úprav a překladů. Na svá i na cizí jména, když to Tvé vlastní se nesmělo na veřejnosti objevit.
Na závěr se chci ve své vzpomínce vrátit zpět, možná do lepších časů. Píší se šedesátá léta, je červen, slunko. Jsem na nějakém divadelním festivalu v Brně. Už nevím jakém, ani co hráli. Jsem tam s kolegy z Divadelního ústavu a všichni se koupeme na přehradě. V té společnosti je i Jindřich Černý – není to oběť režimu, nikdo na něj neútočí, nikdo nikomu neubližuje. Je redaktorem. Já si začínám se scénografií. A to slunko svítí na nás všechny stejně. I na kolegyni Kopáčovou, která se mravně převléká pod dekou a jejíž výkon překonává i Rowana Atkinsona v jeho slavné scéně. To léto, jak dnes všichni víme, nepotrvá dlouho…
Komentáře k článku: Kdyby se zázraky neděly…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
