Kdysi Mozartova Kouzelná flétna
Singspiel (čili hru se zpěvy) Kouzelná flétna napsal W. A. Mozart pro předměstské Divadlo na Vídeňce, kam chodilo publikum z nižších sociálních vrstev než do Dvorní opery. Pro nynější uvedení ve Stavovském divadle ji připravil režisér Vladimír Morávek: Jest pro mě Kouzelná flétna Dárek od Boha – ano – tak, prohlásil v programu. A věnoval inscenaci Miloši Formanovi.
Marie Fajtová (Pamina) a Jiří Brückler (Papageno) v inscenaci opery W. A. Mozarta Kouzelná flétna ve Stavovském divadle FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Současné hudební nastudování výrazně usiluje o přesvědčivé vyznění. Orchestr hraje v jakoby dobových akustických podmínkách – nesedí jako obvykle v hloubce orchestřiště, ale v jedné rovině s první řadou parteru, jeho zvuk je proto jasnější, prezentnější. Dirigent Jaroslav Kyzlink s ním vědomě pracuje: vede těleso k preciznějšímu projevu nejen technicky, ale i v dynamice, barevnosti a výrazu. Zvláště v lyrických pasážích dosahuje vláčným gestem (které může divák plně ocenit díky posazení orchestru) pozoruhodných zvukových kvalit.
O možnostech souboru svědčí fakt, že v prvním obsazení vytvořili tři z pěti hlavních rolí jeho kmenoví zpěváci. Velmi dobrý je výkon Marie Fajtové v roli Paminy (i když duet s Princem nebyl stoprocentní). Tamina zpíval hostující Richard Samek s výrazovou a stylovou jistotou; drobné zakolísání ve vyšší poloze bylo vcelku zanedbatelné. Miloš Horák byl zemitým Papagenem – herecky i pěvecky. Jana Sibera zvládla obě obávané árie Královny noci s patřičnou brilancí i potřebným výrazem. Sarastro hostujícího Jana Šťávy byl důstojný v projevu hereckém i pěveckém. Tři dámy (Petra Perla Nôtová, Michaela Kapustová a Václava Krejčí Housková) byly vzorně sezpívané, podobně jako tři géniové (Eliška Soukupová, Kateřina Zikmundová a Amálie Koppová) v kostýmech nikoli chlapeckých, ale v nevinné nadýchané dívčí bělosti. Mozart ovšem vyžadoval chlapecké soprány pro jejich speciální zvukové vlastnosti – tak se také géniové v renomovaných operních domech obsazují a v našich dobrých chlapeckých sborech je z čeho vybírat. Aleš Voráček (Monostatos) spíš přesvědčivě kulhal, než zpíval, chyběly mu zřetelné hloubky, někdy i střední poloha. Celková hudební bilance první premiéry je nicméně rozhodně pozitivní.
V programovém textu režisér s obvyklou košatostí vysvětluje, že ho neinspiroval Mozart a jeho partitura, ale Formanův film Amadeus. S Kouzelnou flétnou zachází nikoli jako s dílem, které má vyložit, ale jako s podkladem pro svoji bujnou fantazii. Od Shaffera/Formana převzal postavu Mozarta, rozjíveného fracka, který kromě zmateného mávání rukama (= dirigování) a imitování Papagenovy Panovy flétny hysterickým smíchem také tlumočí německy mluvené prózy do češtiny (což jistě „ocení“ zvláště zahraniční publikum). Morávek „inovoval“ i další postavy a situace, což v důsledcích převrací a zpochybňuje děj: Sarastro líbá ruku Královně noci, své úhlavní nepřítelkyni, která je navíc přítomna v dalších, dodatečně vytvořených situacích. Tři géniové, kteří mají Tamina a Papagena vést na jejich cestě k dokonalosti, symbolizují i brány tří chrámů, do nichž uchazečům není dovoleno vstoupit. Papagenovi „rozmlouvají“ sebevraždu ze vzdálené levé proscéniové lóže. Vypuštěn je tradiční žertík s proměnou stařeny ve sličnou Papagenu. Po závěrečné sborové apoteóze neodchází Tamino s Paminou – jeho budoucí choť se přivine k umírajícímu šílenému (nebo zdrogovanému) Mozartovi. Kdo vidí Kouzelnou flétnu poprvé, nepozná, že tento konec je výmysl Morávka, kterého hudba očividně „nechává v klidu“!
Perspektivu jeviště, prohloubeného až k vratům pro dekorace, podtrhují tři klasicistní sloupové portály propojené tapetami shodného vzoru, jaké jsou v hledišti divadla. Střídavě sjíždějí revuální opony pokryté surrealistickými kolážemi někdy zednářských symbolů (zvláště nápadná je lebka), jindy klasicistních městských scenérií (v nichž je například Pegas se Shakespearovou hlavou). Pestrou scénografii doplňují pohyblivá plochá silueta slona i fantazijní zvířátka (buď živá, nebo coby kulisy vyjíždějící plastiky). Efektní a případné jsou kostýmy stylizované do módy v době vzniku opery. Doslova obžerný gejzír akcí divák často ani nemůže sledovat, protože řadu z nich prostě nevidí (třeba tanečníky vstupující v dramatických pózách s miskami světélkujících krystalů do parteru hlediště, které se střídavě rozsvěcuje a stmívá). Často také hřmí a hoří nebo prší oheň – jsme přece v pohádce…
Pestrá podívaná, která nezřídka naprosto nesouvisí s hraným dílem, se nejspíš bude divákům, kteří Kouzelnou flétnu neznají, líbit; vychází jim vstříc pestrou klipovitostí, jež je stejného rodu jako oblíbené muzikály.
Národní divadlo Praha – Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. Dirigent Jaroslav Kyzlink, úprava libreta a režie Vladimír Morávek, sbormistři Martin Buchta a Adolf Melichar, scéna Miroslav Huptych a Martin Ondruš, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Leona Qaša Kvasnicová. Premiéra 5. února 2015 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Kdysi Mozartova Kouzelná flétna
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
