Když chlapi mluví z playbacku
Divadlo Letí ve spolupráci s agenturou Dilia a Švandovým divadlem uvedlo 16. února ve Studiu Švandova divadla v Praze v rámci cyklu scénických skic 8@8 hru německé autorky Felicie Zeller (* 1970) Rozhovory s astronauty (Gespräche mit Astronauten) v překladu Zuzany Augustové.
Felicie Zeller žije v současné době v berlínské čtvrti Neukölln, těsně u hranic s multikulturní a multietnickou čtvrtí Kreuzberg. Foto CHRISTIAN KIELMANN
Hra byla napsána roku 2009, téhož roku vyšla v Düsseldorfu tiskem, premiéra se uskutečnila v září 2010 v mannheimském Národním divadle. Text již svou formální stránkou umožňuje celou řadu způsobů inscenování – není totiž rozepsán do replik konkrétních postav, ale prolínají v něm monology a dialogy čtyř domácích paní, jejich dětí, čtyř au pairek, jednoho au paira a občas domácích pánů. Některé části textu jsou psány verzálkami. V recenzi ve Frankfurter Rundschau se dočteme, že to vypadá, jako by se autorka „svými kaskádami řeči snažila připravit Elfriede Jelinekovou o postavení mluvně nejmocnějšího koryfeje německého jazyka“. Pro mužského diváka se dílo stává podezřelým již po přečtení části anotace, která vychází z textu hry: Jen hlas otců není v tomto slovním přívalu moc slyšet. Buď se právě vznášejí ve vesmíru, nebo přijdou kolem půl desáté, a dnes možná ještě později, nebo už vůbec nikdy.
Děj se odehrává v báječné zemi Knautschland (Všeněcko), kam za prací a lepším životem přijíždějí au pairky z východních států Mogelei, Stohlen, Rostland, Würgistan a Ukulele (Mongoloidsko, Šlohensko, Restko, Zkurvystán a Ukulele). Domácí paní ve Všeněcku vesměs tvrdě pracují a pokračují v budování kariéry, jež se přerušila rozením dětí. Zároveň usilují o rodinný život v duchu všeněckých tradic, ale na děti nemají čas. Partneři se vlastně již vytratili a k au pairkám mají ambivalentní vztah. Upřímně jim chtějí pomoci překonat handicap původu ze zaostalé východní země, ale zároveň nechápou jejich – již existující – emancipaci. A vyžadují od nich hodně, hodně práce. Domácí paní jsou již ne zcela mlaďounké ženy. Au pairky se do Všeněcka přijely hlavně naučit jazyk a položit základy k příštímu životnímu úspěchu a snad i štěstí. V reálu však musejí hlavně pečovat o domácnost a děti svých chlebodárkyň a na rozvoj vlastní osobnosti jim skoro nezbývá čas. Au pairky jsou velmi mladé dívky. Děti především prudí své matky i au pairky. A domácí páni se vytratili. Takže příjezd au paira Edgara z „necivilizovaného“ Zkurvystánu dá vzniknout mimoděčné rivalitě mezi „jeho“ domácí paní a au pairkou Mášou z jiné domácnosti.
Velmi důležitou roli má ve hře jazyk. Au pairky pochopitelně neovládají „všeněčtinu“ dokonale, což vede k mnoha vtipným nedorozuměním s domácími paními. Au pairky také občas svou neznalost dovedně zneužijí. A domácí paní s hrůzou zjišťují, že jejich kultivovaná, dokonalá „všeněčtina“ začíná pod vlivem au pairek dostávat trhliny. Zde bych rád vyzdvihl precizní a hravý český překlad Zuzany Augustové, jehož některé pasáže upomínají na Rostenova Pana Kaplana v kongeniálním zpracování Pavla Eisnera.
Všechny postavy hry se vlastně usilovně snaží co nejlépe plnit úkoly, které před ně život klade. Jenže se to jaksi nedaří. Jako by zájmy jednotlivců nebylo v současné společnosti prostě možné skloubit. Jejich vzájemné vztahy a komunikace téměř připomínají vztahy a komunikaci s mimozemšťany.
Felicia Zellerová svou hrou přináší výrazný příspěvek do diskuse o možnostech multikulturní společnosti. Osudy domácích paní se navzájem dost podobají, zatímco osudy au pairek se vyvíjejí velmi rozmanitě. Olga z Mongoloidska dosáhne svého cíle a stane se respektovanou architektkou. Má možnost realizovat své projekty i ve Všeněcku a řeší problém, jak tam zajistí péči o své děti. Olanka ze Šlohenska končí svou kariéru zbabraným potratem, jehož následky všeněcká zdravotní pojišťovna rozhodně hradit nebude. Máša z Restka se zamiluje do au paira Edgara, který nastoupí místo Olanky, a svými úlety přivádí svou domácí paní téměř k šílenství. „Nejpokornější“ Irině z Ukulele vyřeší – po mnoha letech pendlování na turistické vízum (pracovní jí dávno vypršelo) – všeněckou budoucnost její věčně uplakaná domácí paní: uzavře s ní fingované registrované partnerství. A neustálé výčitky vůči ekonomicky závislé polovině páru sklízí teď Irina.
Režisérka Natália Deáková text zkrátila na délku přiměřenou formě čtené scénické skici a rozdělila jej mezi čtyři herečky. Muži se neobjevili vůbec, a pokud promluvili, tak jen z playbacku. Každá herečka měla přidělen svůj stolek s nezbytnými rekvizitami. A každá vystřídala během hry několik rolí – jednu z všeněckých domácích paní, jednu z východních au pairek a příležitostně některé všeněcké dítě. Základní kostýmy se neměnily, pro rozlišení postav se používaly jednoduché doplňkové prvky: např. pro převtělení do rolí au pairek si herečky navlékly dlouhé uklízečské gumové rukavice. Nejpodstatnějšího odlišení postav však protagonistky dosahovaly výraznou změnou stylizace, tedy hereckými prostředky. Vyzdvihovat výkon kterékoliv členky hereckého kvarteta (Zuzana Onufráková, Barbora Poláková, Jana Stryková a Hana Vágnerová) by nebylo spravedlivé. Šlo o vyrovnaný herecký večer, který dával zapomenout, že jsme svědky „pouze“ scénického čtení. Při porovnávání pražského zjednodušeného provedení s videoukázkami z regulérních německých inscenací jsem nabyl dojem, že v dynamice a sdělnosti si s nimi nikterak nezadalo. Nabízí se dokonce otázka, zda zhuštění textu hře nepomohlo k větší razanci a údernosti.
A co na to všechno mužský divák? Žádný militantní feminismus se nekonal, autorka rozdělila své ironické šlehy rovnoměrně na všechny strany. Takže i on se skvěle bavil.
Divadlo Letí / Centrum současné dramatiky Praha, projekt 8@8 – Felicia Zeller: Rozhovory s astronauty. Překlad Zuzana Augustová, režie Natália Deáková, dramaturgie Marie Špalová, výprava Daniela Klimešová. Psáno na základě jediného provedení dne 16. února 2012 ve Studiu Švandova divadla.
x
Zeller, Felicia
(1970, Stuttgart) dramatička, mediální analytička. V roce 1998 absolvovala Filmovou akademii Baden-Württemberg. V sezóně 1999/2000 byla rezidentní autorkou v Theater Rampe ve Stuttgartu. Felicia Zeller získala řadu ocenění a tvůrčích stipedií: Cena Baden-Württemberg pro mladé dramatiky (1993), Stipendium Ilse Langer pro ženské dramatičky (1999) aj. V roce 2001 byla pozvaná na Autorentheatertage v Thalia Theater Hamburg. Dlouhodobě žila v zahraničí, pracovala na množství různých mediálních projektů, účastnila se festivalů a psala články pro Stuttgarter Zeitung. V současné době žije v Berlíně.
Synopse (převzato z Dilia):
Komentáře k článku: Když chlapi mluví z playbacku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
