Divadelní noviny > Kritika

Když forma hraje prim

Divadlo Komedie zaujímá v trojici scén Městských divadel pražských pozici alternativní scény. Programově chce dávat prostor mladým tvůrcům a lákat do divadla mladé diváky. Většina repertoáru by snad svým dramaturgickým zaměřením druhému předsevzetí odpovídat mohla, první je plněno alespoň částečně. Studentské projekty nebo inscenace mladých a neokoukaných režisérů a režisérek doplňují již zkušení divadelní tvůrci. Odpovídá tomu i trojice nejnovějších premiér Hotel Good Luck, 100 nejkrásnějších českých básní a Galapágy.

Režisérka inscenace Galapágy Júlia Rázusová jako reprezentantka mladé krve divadelní režie určitě obstojí, pánové Jiří Austerlitz (dříve Adámek) a Michal Dočekal se jistě neurazí, když jim to upřu. Přesto všechny tři inscenace spojuje snaha hovořit nekonvenčním divadelním jazykem. Tendence jako opouštění dramatického jednání ve prospěch epického vyprávění nebo jen kumulace asociací, významotvorná práce s objekty, ale i (předpokládám nechtěné) kolísání temporytmu jsou styčnými body uvedené trojice.

Dramaturgický objev

Hotel Good Luck je nejen českou premiérou titulu, ale vůbec prvním českým uvedením nadějného mexického dramatika Alejandra Ricaña. Motiv osamělého rádiového moderátora Bobbyho (Martin Donutil), který se izoluje od lidí i vnějšího světa a ze strachu raději sabotuje všechny potenciálně blízké vztahy, jako by vyvěral přímo z pandemické doby. Autor ale text napsal ještě před vlivem globální katastrofy a také inscenátoři z díla vytahují mnohem víc než jen téma samoty a odloučení. Hlavní hrdina se natolik bojí, že někoho ztratí, až se sám zacyklí v přebíhání mezi různými dimenzemi. Do těchto paralelních světů vchází starou ledničkou a zesnulí lidé tu opět ožívají, ale i znovu umírají. Jeho úzkosti, strach ze samoty a vědomí smrtelnosti jej vedou k dalšímu a dalšímu bloudění. Smrti ale nakonec utéct nejde.

Ačkoli je text v mnohém absurdně groteskní, tvůrci pojali téma cestování paralelními vesmíry spíše s vážností než s humorem a autorův smysl pro komično nechávají jen probleskovat. Herci do svého projevu vkládají jakousi bolavou tklivost, kterou místy naruší ironickou poznámkou nebo suchým komentářem. Opticky inscenace rovněž působí téměř depresivně, zejména kvůli temné barevnosti a monochromatickému svícení. Melancholicky zatěžkanou atmosféru podtrhuje ještě meditativní hudba Ivana Achera, která zní, jako když si pustíte Radio 1 někdy mezi třetí a čtvrtou ráno.

Svěžím dojmem naopak působí neotřelá scénografická řešení. Předně jsou diváci usazeni přímo na jevišti, běžné hlediště zakrývá plátno, na něž se promítají obrazy z meotaru nebo záběry live cinema, které při vhodném natočení kamery vytvoří z cyklících se snímků dojem tunelu do jiných vrstev vědomí. Podobně jako se vypravěč noří hlouběji do různých dimenzí, topí se trojice herců v čím dál tím větších hloubkách hlediště. Technická kabina, kde běžně sídlí zvukař s osvětlovačem, poslouží jako základna, odkud Bobby vysílá své Paralelní Radio 590.

Dalším oživujícím prvkem je rozšíření obsazení o třetí herečku, text totiž původně počítá pouze se dvěma mužskými postavami, kromě Bobbyho ještě s jeho nejlepším přítelem, psychoanalytikem a fyzikem Larrym (Tomáš Milostný), kterému se protagonista svěřuje se svými dobrodružstvími. Ostatní postavy se jen vynořují a zase mizejí v proudu slov. Nina Horáková nejen že inscenaci doplňuje o živý zpěv, ale zhmotňuje i postavu Bobbyho někdejší přítelkyně Lil, případně další figury. Ačkoli je Lil fyzicky přítomná, zůstává v intencích surreálnosti celého Bobbyho vyprávění odrazem plnokrevné lidské bytosti. Něco mezi přeludem, vzpomínkou a výčitkou. Podobně prchavý je pak i dojem z celé inscenace. Bohužel se nejedná o kus, který by ve vědomí zanechal silnější otisk než letmou impresi.

Ach Češi krásní, Češi mí

100 nejkrásnějších českých básní Jiřího Austerlitze ve mně naopak vyvolalo poměrně silně nelibé pocity. Austerlitz si z českého poetického kánonu pravděpodobně skutečně vybral rovnou stovku básní a kolážovitě je poskládal do své vlastní jevištní básně. Jeho obvyklá metoda spočívající ve vrstvení významů, voicebandech, rozdělování vět mezi vícero herců, pohrávání si s intonací, zvukomalebností slov i jejich vnější podobností, ať už zvukovou, nebo významovou, jsou zde dovedeny do krajnosti. Někoho může toto hraní si se slovy bavit, já ho považuji za vyprázdněné.

Zpočátku se režisér spoléhá pouze na slovo. Šestice herců v rolích recitátorů řetězí úryvky z českých básní podle těch nejpřímějších asociací. Napřed se opakují verše s lyrickým ach, později dojde třeba na motiv krve. Připomíná to jakýsi druh slovního fotbalu, kdy na sebe navazují verše, jejichž jediná souvislost tkví v použití stejného slova. Dvě věci tu v krvi leží. Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět. Ano, jistá komika z toho pramení, ale jen povrchní, vnějšková, která se velmi záhy vyčerpá. Všeobecné veselí zajišťuje i fakt, že tvůrci pracují spíše se 100 nejznámějšími než nejkrásnějšími básněmi: divák se tetelí, když zaslechne ze školních lavic povědomé verše, které si může v duchu odříkávat spolu s herci.

Slova a citace uváděné do nových kontextů se nedaří nijak hlouběji propojit, a to ani prostřednictvím scénického pojetí, které se slovy znějícími z jeviště souvisí jen okrajově a slouží tak spíše jako jakýsi analogový spořič obrazovky, aby měl divák k poslechu i co sledovat. Veškeré dění postrádá zjevný smysl, ovšem absurdita, která z toho plyne, je poutavá jen krátce a marná snaha o rozklíčování významu po chvíli unaví. Herci se navlékají do naddimenzovaných kostýmů, manipulují s neurčitými objekty na jevišti, kterému dominuje nafouknuté Ř, specifikum české abecedy.

A právě téma češství, nebo spíše jeho podrývání a kritika, se vine celou inscenací a působí vůbec nejotřepaněji. Snaha zachytit národní identitu v historicko-literárním průřezu od národního obrození po současnost je značně krkolomná, až násilná a její výsledek nutně schematický. Směřuje to k otravnému poukazování na ty druhé, neboť kdo v hledišti nebo na jevišti se cítí dotčen, je-li nějak pranýřována národní hrdost? Není naopak největším projevem „čecháčkovství“ právě tohle plivání na vlastní národ? Ať už pod ideou národa rozumíme cokoli. Ostřejší a nuancovanější společenská kritika nebo nápaditější kombinace motivů inscenací probleskují zřídka a v balastu rytmických hříček a nonsensů rapidně klesá ochota snažit se je zachytit.

Vše může znamenat nic

Rázusové Galapágy si počínají systematičtěji. Poutavé herecké výkony i jevištní metafory by slibovaly poměrně vydařenou inscenaci. Předloha líčí příběh z daleké budoucnosti, kdy lidstvo zachvátí globální pohroma a jediným nepostiženým místem se stanou galapážské ostrovy. Na plánovanou přírodovědnou plavbu se však místo výkvětu lidské genetické informace nedopatřením vydává skupinka bizarních lidských existencí, která se pak musí zhostit pokračování lidského pokolení. Vonnegut svým typicky ironickým stylem popisuje, co situaci předcházelo i jaké byly její důsledky. Jenže adaptovat Vonnegutův román se zdá být příliš velkým soustem. Absence jednotícího interpretačního klíče a snaha převést sice krátkou, ale obsahově a motivicky velmi hutnou předlohu na jeviště v její mnohoznačnosti inscenaci láme vaz. Volně se proplétající příběhy prapodivných figurek zůstávají izolovanými anekdotami o směšnosti lidského pachtění a v závěru vůbec není jasné, proč inscenátoři sáhli právě po tomto kusu. Charizmatický Viktor Dvořák sice děj v roli samotného autora Kurta Vonneguta komentuje, ale místo aby z pozice glosátora povzneseného nad dění suploval Vonnegutovu satirickou notu, již vnímáme při čtení jeho románů, zaplétá se z nejasných důvodů do dialogu s Charlesem Darwinem, kterého se inscenátoři rovněž rozhodli do celé směsi přimíchat.

Proč by na současném jevišti spolu měli mluvit zrovna tito dva „myslitelé“, není příliš jasné. Chtějí tvůrci zviditelnit absurditu aplikace Darwinových myšlenek na současnou společnost ve stylu „Silnější pes…“, která je ve značném rozporu s humanismem či demokracií? Mají být Galapágy poukázáním na rozklad a degradaci současného světa? Určitě by mohly, ostatně Vonnegutovy knihy se skutečně dají schovat pod nadužívanou škatulku „nadčasové“ a „stále aktuální“.

Inscenátoři by ale namísto servírování rozbředlého odvaru z původního díla, kde sice plave i spousta pozoruhodných řešení, ať už ve vizuální rovině, nebo například v podobě vydařeného angažovaného rap songu Karin Bílíkové, měli nabídnout koncentrát vlastního čtení. Vystihnout „ducha knihy“ na jevišti je absolutně nevděčný úkol, jelikož málokdo získá ze čtení takto mnohovrstevnatého díla stejný pocit a velmi snadno se zklame, pokud bude očekávat, že inscenátoři „přečtou“ dílo stejným způsobem. Takto nesplnitelné nároky bych na tvůrčí tým nekladla. Bohatě by mi stačil pocit, že vědí, co chtějí svou inscenací říct.

Jedná se ale o tvar interpretačně natolik otevřený, že v podstatě jakoukoli konkrétní interpretaci znemožňuje. Tematicky se inscenace dotýká kritiky rasismu, kapitalismu, globalizace, patriarchátu, technologizace, genetického inženýrství, ale také poukazuje na hranice lidského rozumu a antropocentrismu a varuje před ekologickou katastrofou a to zdaleka není vše. Jenže u všech těchto možných tematických linií jsem stejně nakonec měla neodbytný pocit, zda si do inscenace jen nepromítám něco, co bych v ní vidět chtěla. Co by rádo obsáhlo vše, ve skutečnosti neobsahuje nic.

Co do vyjadřovacích prostředků a okruhu tvůrců má směřování Komedie nastavený slibný kurz. Má-li však ambice jasně se odlišit od zbylých dvou konzervativnějších scén, bouřlivěji vstupovat do společenských debat a diskurzů a aktivizovat mladé diváky (i kdyby „jen“ k chození do divadla), musí k nim promlouvat nejen nekonvenčními divadelními postupy a čerstvým vizuálem, ale také silným, relevantním a především formulovaným sdělením.

Městská divadla pražská (Komedie), Praha – Alejandro Ricaño: Hotel Good Luck. Překlad Petr Gojda, režie Michal Dočekal, dramaturgie Simona Petrů, scénografie Dragan Stojčevski, hudba Ivan Acher. Premiéra 28. září 2021.

Městská divadla pražská (Komedie), Praha – Jiří Austerlitz: 100 nejkrásnějších českých básní. Režie Jiří Austerlitz (Adámek), dramaturgie Klára Hutečková, scéna Ivana Kanhäuserová, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Michal Cáb. Premiéra 12. září 2021.

Městská divadla pražská (Komedie), Praha – Kurt Vonnegut, Júlia Rázusová: Galapágy. Režie Júlia Rázusová, dramaturgie Ján Šimko, scéna a kostýmy Markéta Plachá, hudba Jonatán Pastirčák, dramaturgická spolupráce Lenka Dombrovská. Premiéra 8. února 2022.

• Autor: Veronika Švecová
• Publikováno: 21. února 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Když forma hraje prim

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ