Divadelní noviny > Názory – Glosy
Když hrají PH pro PP
Když hrají perfektní herci pro psychiatrické pacienty, když pro ně hrají francouzskou frivolní komedii od autora, jemuž na fotografii v programu z poťouchlých oček čteme pouze protřelost tvůrčích stipendií a v jehož medailonu tamtéž podpírají jeho význam literární ceny metropolitních institucí v afrických departmánech, to vše na půdě psychiatrické nemocnice v budově odsvěceného, jak oni taktně říkají adaptovaného, kostela, dopadne to samozřejmě dobře, všichni si přijdou na své a rozejdou se v dobré míře po svých.
Jen pro jednoho PP je to nějak kách a šíf… Když tento kverulant bez příčiny dva dny před událostí spatří anonci představení a domnívá se, že zvažuje účast, už je lapen. Přirozeně si tuto příležitost nenechá ujít. Jako pacient-pojištěnec, snášející pro dobro nemocnice poctivě svá zlatá vejce, má vstup zaručen zdarma, což je nabídka, která se odmítá jen v Upanišádách. Nechá se tedy namotat jmény protagonistů a jde. Že si svým rozhodnutím vědomě uškodil, zjistí záhy po začátku hry a dostane na sebe zlost. Copak zapomněl, jak je mu protivné divadlo obecně, komedie zvlášť? Ale odvolat už to nemůže, je v pasti, v bunkru. Umělci víří na scéně a skutečný je pouze chléb v potu tváře, který si dnes večer vyhauzírují na produkci. Před jeho vzteklými zraky se dává vypjatě buržoazní groteska. Neuvěřitelně protivné je zejména právnicko-lékařsko-podnikatelské milieu jednajících postav a on, PP, se musí ujišťovat, že nenasedl do jiného století. Rozhlíží se kradmo po mechanicky se bavícím hledišti a shledává tak zcela neprávnické, nelékařské, nepodnikatelské auditorium, jaké si jen lze představit a přát. Úkolem komediálního autora je ovšem rozesmát, a to nikoli jednoho člověka, ale všechny lidi. A taky že se smějí všichni. Herci na scéně, protože to mají v textu-softwaru, diváci proto, že jsou kompetentně zaléčeni a přišli na komedii. Co na tom, že morálka příběhu je šibalskou obhajobou všeobecné promiskuity. Co na tom, že platformou děje vrcholícího nepřekvapivým lechtivým odhalením simultánní sady nevěr je pustý večírek smetánky a všechny role od začátku do konce řemeslně předvádějí krásy chlastání, přestože dobrou polovinu lidí v hledišti kostela obsadili abstinující alkoholici v probíhající léčbě. Na našeho PP jdou mrákoty. Poctivě však musí přiznat, že je mu nevolno hlavně ze závisti. Závidí odbornou proškolenost, jakož i amorální, bezohlednou protřelost autorovi, závistivě zírá, jak PH na scéně korporativně, sadisticky chlastají, závidí lehkomyslným spolupépé jejich zdravý smích. Našemu PP přirozeně není v roli záštiplného závistivce pohodlně, i začne konstruovat spravedlivý odsudek hry, řečeno hanlivě, začne filosofovat. Smích pro každého, přemítá stažen elitářsky do sebe, aby se vzdálil předstíranému opilství na jevišti, toť fašistická rezignace na možnost rozmanitosti. Všeobecný smích planýruje, vyhlazuje. V beztvarém vědomí jak PH, tak PP je následně vsjo ravnó, jako se dnes všichni, senior supervisor i line loader krmí ze stejného ikea-talíře… Prima banalita, říká si nespokojeně, a dál? Aha, tudy: Když se takto zdánlivě po sousedsku a vespolek rozveselujeme nad lidskými slabostmi, ztrácíme ostražitost vůči nelidským silám, vůči pastím neosobní, autonomní informační noosféry, pro kterou je každý živý, výkonuschopný subjekt, dolů od prezidenta velmoci včetně, jen funkcionářem aparátu, zatím nenahraditelnou protézou automatu, nástrojem imanentní vůle, která nám sice ještě nezakazuje vlastnit kočky a papoušky a jezdit tramvají, a ve volném čase dokonce smíme sami sebe ponižovat výsměšným propíráním svých slabostí v bývalých kostelích, ale… nu, jak se vám líbí tahle hra, jásá náš PP nad svými zemětřesnými objevy, zatímco hra světáckých opilců před ním zvolna a neškodně končí. A kdo pořád náš PP? No přece já, paranoidní pacient významného tuzemského blázince –
Daniel Hradecký
Komentáře k článku: Když hrají PH pro PP
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
