Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Když je v Praze Fringe (No. 4)
V pondělí jsem si vybrala tři velice rozdílné projekty, a prozkoumala tak zbývající místa festivalových produkcí. Mimochodem jsem si ověřila i to, jak důležité jsou i okolnosti, které mohou příznivě či nepříznivě ovlivnit působivost performance. A v neposlední řadě také to, jak je někdy život herecký (alias komediantský) nesnadný…
Kavárna Divadla Na prádle. FOTO Na Prádle
Vtahování
Mířím do kavárny Divadla Na Prádle, na Restaurace slovinského peformera Vitomira Vratarice, jehož představení slibuje vtáhnout diváky do hry… Vtahována ráda nebývám, a tak si pro jistotu sedám daleko od pódia, do růžku. V kavárně je lidí jen co bys na prstech napočítal. Běžný den číšníka začíná… Po nezbytné ranní toaletě odchází do práce, absolvuje cestu autobusem a poté se snaží diváky naladit několika písněmi. Ale odpoví mu jen váhavý potlesk. A pak už začíná úporná snaha zapojovat. Samozřejmě to odnášejí nejprve ti vpředu. Hatmatilka nevystačí, a tak se nakonec Vrataric uchyluje k angličtině, aby vyvolaný divák pochopil, že má dělat řidiče autobusu. Zjevně si oddychne, když z pódia odchází.
Vitomir Vrataric. FOTO archiv Prague Fringe 2012
Ale to je teprve začátek – další „nešťastník“ dostane do rukou koště a až do konce je pobízen k tomu, aby zametal. Další oběti jsou vytaženy, aby dělaly hosta v podniku a kuchaře. A tak dále. Nakonec nejsme uchráněni ani my na galerii, když máme k pobavení „hosta“ společně zazpívat. Ach, jo, říkám si, tohle by byl skvělý happening pro podnikový večírek lidí, kteří se dobře znají a kteří budou škodolibě sledovat a komentovat, jak se jejich kolegové na jevišti ztrapňují a po několika lahvinkách vína vytvoří žádanou atmosféru. Ale teď a tady to nefunguje. Slejvák, který patrně odradil mnohé od návštěvy produkce, lehce ponuré přítmí baru Divadla na prádle, ani složení diváků nepřipravilo Vrataricovi vstřícné podmínky… Tak snad se mu to snad podaří příště.
Lekce ze Shakespeara
To před Divadlem Inspirace, studentské scéně HAMU, je narváno. Pověst dělá hodně. Ale kdoví, zda diváky přilákal Shakespeare, titul Znásilnění Lukrecie nebo renomé herce Royal Shakespeare Company Gerarda Logana, který za toto sólové představení získal kritické ocenění. Či snad je to tušení uměleckého zážitku?
V téměř hamletovském kostýmu bez nejmenšího zaváhání reprodukuje po celou hodinu rozsáhlou Shakespearovu báseň. FOTO Gulbenkian
Předvídavě jsem tento drsně erotický Shakespearův kousek nastudovala předem v češtině (díky, pane Hilský!), neboť jsem tušila, že ty sáhodlouhé popisy nutkavé vášně, brutálního znásilnění a následujících výčitek svědomí jen tak v angličtině nevstřebám. Gerardu Loganovi patří velký obdiv za to, s jakým nasazením a profesionalitou, bez nejmenšího zaváhání reprodukuje po celou hodinu rozsáhlou Shakespearovu báseň. V černém, téměř hamletovském kostýmu na prázdné scéně přehrává všechny postavy příběhu – Tarquina, zmítaného nezvládnutelnou vášní vůči půvabům krásné manželky svého přítele, i cudné Lucrécie,. Až z něj pot stříká. Je vznešený, pateticky rozevlátý, lyricky zasmušilý, hřmotný, zoufalý, zkrátka velkolepý. A mně přitom jdou hlavou úplně jiné myšlenky – zda by čeští diváci byli ochotni sledovat hodinu s nadšením jediného člověka, který starobylou češtinou, velmi obšírně, s romanticky patetickým přednesem reprodukuje třeba Kolárovu Slávy dceru. A navíc se nemůžu ubránit nepřípadným feministickým myšlenkám – neměly to ty ženy lehké. Lukrécie po svém zhanobení spáchala sebevraždu, aby nezpůsobila svému choti hanbu, zatímco Tarquinius byl pouze vykázán z města… Inu, slyšet Znásilnění Lukrécie v angličtině v provedení herce The Royal Shakespeare Company se poštěstí jednou za život. Je to shakespearovská literární lekce. Ale já přece jen dávám přednost dramatickému dílu tohoto barda. Když vycházím, dostává do rukou letáček zvoucí na představení Shakespeare´s Kings and Clowns, tak uvidíme…
Vášeň dívat se
Divadlo Kampa (bývalé divadlo Čertovka). FOTO archiv
Do třetice spěchám na poslední show do Divadla Kampa na představení Scopophlia: Into the eye of the sun. Kanadskou performerku a tanečnici Elisabeth Anne McCarthy zaujal osud záhadné a rozporuplné postavy Mata Hari, alias Holanďanky Margarethy Zelle, která si svůj život tak trochu vymyslela a zformovala po svém… Elisabeth ve své hře konfrontuje život Mariny, modelky, která se živí tím, že pózuje pro mladé výtvarníky, se svým. A své názory zpětně konfrontuje s příběhem Mata Hari. Postřehy z práce tanečnice a modelky prolínají epizody z života Mata Hari, až se nakonec prolnou. Performerka zařazuje do představení ladnétaneční pózy a pohyby, inspirace z orientální filosofie, náboženství a tanečního divadla. A co je to vlastně termín „scopophlia“? Znamená to vášeň dívat se. Doslova zírat, získávat erotické impulsy ze sledování „objektu.“ A právě tento význam se prolíná s postavou Mata Hari (jí zvolený pseudonym malajsky znamená „Oko slunce“). Vždyť její život i osud byly spojeny s tím, že se nejprve dobrovolně svou prezentací vystavovala neustálému sledování, až se jí posléze toto neustálé sledování ostatními stalo osudným (obvinění z dvojího špionství jí nebylo nikdy zcela dokázáno, navzdory tomu byla odsouzena k smrti a zastřelena). Bohužel při svém pondělním představení měla Elisabeth pouze tři divačky. Snad i jí se bude v dalších dnech dařit lépe. Zasloužila by si to.
Kanadská performerka a tanečnice Elisabeth Anne McCarthy. FOTO TIM KROCHAK (Herald)
Komentáře k článku: Když je v Praze Fringe (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
