Když koženka se lepí na záda…

Dusné a temné prostředí malostranského Rubínu se zavírá a proměňuje v erotický klub se sadomasochistickým nádechem. Diváci nervózně žmoulají skleničky na šampaňské a čekají, co bude. A pak přijde konvenční příběh, provázený několika upocenými narážkami na vášeň.

Pokud bychom věřili literárním legendám, plno slavných knih vzniklo ze sázky, takhle se Mary Shelleyová vsadila s Byronem a Shelleym, kteří tvrdili, že žena nemůže napsat horor. A vznikl Frankenstein. Takhle se vsadila i Dominique Auryová s Jeanem Paulhanem, který pro změnu tvrdil, že žena neumí napsat erotický román. Pod pseudonymem Pauline Réageová vydala Příběh O, který vzbudil malou literární senzaci, takže později přidala Návrat do Roissy (který ovšem podle jiných legend zas napsal někdo jiný). Obě knihy máme k dispozici v českém překladu, obě jsou literárně průměrné. Nedostatek zkušeností i fantazie dohání měšťácky lechtivými představami o dominanci a submisivitě, kůži, bičích a tajemných zámcích – a především – ženách ochotných obětovat pro své milé cokoli.

Lucie Málková a Ivo Kristián Kubák na základě knižní předlohy napsali Krásnou z Roissy a uvedli ji v Rubínu. Málokteré prostředí je pro takový fenomén vhodnější a skladba převážně mladých inscenátorů a herců mohla slibovat zdravě dráždivou podívanou – či co více, dokonce i snad nějaké zamyšlení nad tím, kam až láska nebo vášeň může zajít. Celá inscenace je však velmi ustrašená a upejpavá (nikoli cudná). Neznáme a nepochopíme motivace, zájmy a už vůbec ne erotické touhy a prožitky hlavních postav – to je přece zásadní! Tušíme, že René zřejmě z nějakého rozmaru zavedl svou dívku, jež mu byla slepě oddána, do zámku, kde ji měli vycvičit coby poslušnou sexuální otrokyni. Ona sama měla pestrou milostnou minulost a z textu se zdá, že si novou roli užívá, na jevišti však vidíme spíše maskovanou lhostejnost. Ani jeden z hrdinů se na škále S/M vůbec nepohybuje, prostě to vypadá, jako by šlo o hloupý nápad jednoho z nich, kterému nakonec ani jeden nedokázal vzdorovat – ale nevidíme ani to utrpení a vzdorování, spirálu nečekaných důsledků nebo nečekaný psychický vývoj, celé to plyne nevzrušivě – jako by jim to bylo vlastně jedno. Navíc ústřední dvojice spolu prakticky nekomunikuje. Slovně ani tělesně, těžko uvěřit, že je mezi nimi vůbec nějaký vztah.

Nevidím do soukromého života tvůrců ani herců, ale mám pocit, že o světě sadomasochismu jen četli – a to ještě v nepříliš informovaných zdrojích, a teď by to rádi coby působivou podívanou předvedli divákům. Kožené nebo koženkové zařízení salónu upomíná na nějaký notně omšelý podnik kdesi u hranic, nikoli na špičkově zařízené dekadentní sídlo vyšší společnosti. V celém večeru nenatrefíme na náznaky dekadence nebo úchylnosti. Působí to jako konvenční opatrná veřejnoprávní televizní inscenace. Hrátky mezi jednotlivými postavami vůbec nejiskří, o lásce nebo erotice se nedá mluvit.

Zejména z očí a pohybů obou hlavních představitelů – Jany Pidrmanové a Petra Semeráda – více než vášeň, náruživost či dokonce jistou zdravou zvrácenost odečítáme strach a nejistotu. Zdeněk Maryška je spíš chlípný stařec než démonický a charismatický vládce zámku, Tomáš Petřík spíš komická figurka než samec s bičíkem, o leklé Lídě Němečkové, jejíž postava měla vnést do vztahu obou hlavních hrdinů bisexuální vzruch, nemluvě. Netvrdím, že se v představení tohoto typu musejí všichni svlékat nebo reálně souložit: erotické dusno se dá vybudovat i jinak. Takhle bylo nedýchatelně jen uzavřeností prostoru, ne díky podmanivé atmosféře. Nepomohl též zásadní lapsus: představení mělo přestávku, čímž i to málo, co bylo, vyprchalo.

Jediné, co jakž takž tvořilo atmosféru a pomáhalo v některých hluchých místech, byla živá hudba kapely bratří Kaplanů Vložte kočku. Závěrečná asi čtvrthodinová scéna svázání hrdinky a její vyvěšení nad hlavy diváků nedávala vůbec smysl: pokud by byla uprostřed inscenace, pokud by hrdinka strávila část dění v houpačce nad jevištěm či hledištěm, pokud by se svazování dříve tematizovalo, mělo by to logiku, a dokonce by to bylo velmi efektní.

Sympatizuji se současnou dramaturgií Rubínu, kterou Petr Kolečko vede lehkou rukou k autorské komorní tvorbě někde mezi bohapustou zábavou a lehkou alternativou. Někdy je ta ruka až příliš lehká a nevyhraněnost takové dramaturgie věci nepomáhá: přitom sevřený a malý sklepní prostor k jisté specifičnosti repertoáru přímo vybízí. Titul Krásná z Roissy je nepochybně lákavý a jména participantů dávala tušit, že by to mohlo vyjít. Díky malému prostoru a vychytralému marketingu se dokonce může inscenace na repertoáru udržet hezky dlouho. To však nic nemění na skutečnosti, že jde o ulepenou, náhražkovou a opatrnou variaci na původně erotická témata.

A studio Rubín Praha – Lucie Málková, Ivo Kristián Kubák a kol. dle románu Pauline Réageové: Krásná z Roissy. Režie Lucie Málková, dramaturgie Ivo Kristián Kubák, výprava Barbara Wojtkowiak, hudba Vložte kočku. Premiéra 9. září 2010.