Když kritikova hvězda září
Motto: Ve folku jsem nikdy neviděl životní poslání ani spásu, právě tak jako ne v jazzu. To bych už samým zklamáním nemohl ani žít. Svou chuť a sílu něco změnit čerpám odjinud, a pokud mi k tomu hudba pomůže, je to dobře. Dobří lidé se poznávají jinak. Někteří ani nemají hudební sluch. (Jiří Černý, 1987)
Ať už Jiří Černý píše o svých oblíbencích, či nikoli, dva rysy jeho textů zůstávají stálé: přísnost a věcnost FOTO JAN ZÁTORSKÝ
Původně jsem si myslel, že po loňské obsáhlé recenzi na „šedesátkový“ a „sedmdesátkový“ díl souboru hudební publicistiky Jiřího Černého už psát speciálně o tom „osmdesátkovém“ nebude třeba. Autor týž, princip týž, doba podobná. Jenže marná sláva: ta kniha si to svým způsobem vynucuje. A nejen proto, že se v ní pozoruhodným způsobem zrcadlí doba: její texty nám představují zralého kritika ve vrcholné formě, který si své texty dokáže „odpracovat“ tak, že při vší evidentní dřině za nimi působí suverénním, soudržným dojmem.
Je to přitom paradox – zatímco v sedmdesátých letech tvoří díky pravidelnému přispívání do Melodie Černého „sebrané spisy“ kompaktní celek, soubor textů z let 1980–1989 obdobnou jednotu nemá. Plyne to z vnějších okolností – na konci roku 1983 byla režimními kulturtrégry redakce Melodie fakticky rozehnána, výsledkem čehož byl drastický propad úrovně časopisu, který do té doby díky své obsahové šíři a žurnalistické a intelektuální kvalitě oslovoval i čtenářstvo mimo okruh fanoušků populární hudby. Do konce roku 1986, kdy začne psát Černý do Gramorevue, zeje v jeho publikační činnosti díra zacelená jen občasnými sleeve-noty, texty z portovního magazínu Portýr a hesly do Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby.
K oné Encyklopedii – přetiskovat knižně hesla z více než třicet let starého slovníku dnes, kdy jsou fakta o angloamerických hudebních hvězdách dostupná několika kliknutími myši, se může zdát pošetilé, ale po mém soudu editor Lubomír Houdek udělal dobře, že se jim nevyhnul. Právě ve slovníkových heslech je totiž Černého umění přesné, koncizní formulace vidět nejlépe. Ostatně Černý si vždy zakládal na stručnosti a umění „zkrátit dvoustránkovou agenturní zprávu na pět řádek“ považoval za základ novinařiny.
V osmdesátých letech se každopádně dokonává Černého odklon od provozu pop-music a zpěváků, jejichž dráhu sledoval v šedesátých letech. Recenze, které věnuje někdejší autor Zpěváků bez konzervatoře začátkem osmdesátých let Karlu Zichovi, Václavu Neckářovi či Petře Janů, jsou věcné a důkladné, je však z nich zřejmé, že Černého svět je už neodvolatelně jinde. Do popředí jeho pozornosti se dostávají autorští tvůrci, jedním slovem – písničkáři.
Hned čtyři(!) obsáhlé texty věnuje Bruci Springsteenovi, Petera Gabriela nazývá rockovým Hamletem, s porozuměním píše o U2 (Irský gospel nebe a pekla), jako stále platný úvod do autorovy poetiky může sloužit profilový text Cohenova písňová věž. A totéž platí i v domácích poměrech: kromě Jablkoně a Bittové s Fajtem objevuje Černý své oblíbence na Portě, která se v průběhu osmdesátých let z původně trampského festivalu značně žánrově rozkročila (Karel Plíhal, bratři Ebenové, Slávek Janoušek, Nerez, Robert Křesťan s Poutníky…).
Ať už ale Černý píše o svých oblíbencích, či nikoli, dva rysy jeho textů zůstávají stálé: přísnost a věcnost. Dokáže psát neúprosně, když má pocit, že zpěvák jde soustavně pod své možnosti (to platí zejména o Karlu Zichovi), zároveň si však umí na sobě „vyvzdorovat“ objektivitu i tam, kde (jak víme z jeho zpovědních textů) pro něho zpěvákův vývoj představuje osobní zklamání (Karel Gott), nebo si tvůrců lidsky neváží (Karel Svoboda). U Svobody dokáže v recenzi na jeho „bestofku“ jen tak mimochodem nabídnout maximálně hutnou několikařádkovou charakteristiku jeho tvorby; u Gotta ocení – přes všechny výhrady k vyprázdněnosti zvukového lesku –, jak jeho technická spolehlivost nastavuje pro okolí měřítka povážlivě rozkolísaná vpádem neintonujících neumětelů a jejich mafiánských kmotrů do středního proudu naší populární hudby. Neodpustí si však na Gottovu adresu decentně ironickou poznámku v recenzi singlové skladby Zůstanu svůj: Ať se nehněvá, ale tento portrét nekompromisního tvrdohlavce, s nímž nic nehne a móda ho nezajímá, mi nikoho nepřipomíná.
Totéž platí ovšem i pro Černého oblíbence: neidealizuje si je. Lidsky ani umělecky. Leč kritik jinak nemůže; má tak dost pochyb o smyslu své práce, a kdyby ztratil i stejný metr pro všechny muzikanty, provekslované elegány právě tak jako pro fousaté sympaťáky, byl by k nepotřebě, shrnuje výstižně. Ostře píše o druhém albu Wabiho Daňka (Deska tematické a hudební poloprázdnoty, posebeopakování a přibližnosti…; kdyby se Daněk nenechal v Supraphonu přemluvit a počkal třeba i dva roky, byl by dnes esteticky i osobnostně dál…). V suverénním portrétu Jaromíra Nohavici (Pokora nepokořeného) věcně předjímá možná rizika písničkářova vývoje. Při všem obdivu k melodickému talentu Honzy Nedvěda, jehož nazývá trampským Verdim, mu neváhá i do albového sleeve-notu napsat: jeho poetiku někdy ředí sentiment a patos.
Samostatným klenotem knihy je cyklus dvanácti fejetonistických zamyšlení Pověry o kritice. Pro naznačení témat jen názvy některých: Proč to nezkusí sám?, Co mu ten zpěvák udělal?, Kdyby tak Šalda!, Dělají z toho vědu, Muzikanti to stejně nečtou!. A jelikož pověry o kritice se valně nemění, i jejich elegantní a trefný katalog z Černého pera pozbyl jen velmi málo na platnosti. Stálo by tedy, myslím, za to alespoň některé z Pověr znovu vydat i časopisecky.
Své kritické krédo však Černý nejvýstižněji formuluje v nenápadném článku Kritikova hvězda, neseném přesvědčením, že kritik si svou důvěryhodnost buduje dlouho a složitě, ale může ji velmi snadno ztratit. Že si svou autoritu musí vysloužit stálostí názorů a pevností charakteru. S narážkou na Miloše Kopeckého píše: Herec, který jednou zvadne v povrchní televizní agitce o exilu a podruhé vyroste v plamenném přestavbovém projevu, může být pořád ještě dobrým hercem. Kritik se takovým kotrmelcem odepisuje i profesionálně.
Rytířské, eticky nekompromisní pojetí kritické profese (Je to povolání pro dospělé…) však Černý nejen proklamuje, ale i praktikuje – u koho jiného můžeme číst dva rozměrné svazky textů, zahrnující prakticky vše, co jejich autor publikoval v normalizačním dvacetiletí, a nenalézat úlitby režimu, formulace poklonkující poměrům a jiné „dobové tance“? Millerovská „hvězda poctivosti“ zkrátka Jiřímu Černému nikdy nezhasla.
Jiří Černý: …na bílém 3. Hudební publicistika 1980–1989. Galén, Praha, 2016, 458 stran.
Komentáře k článku: Když kritikova hvězda září
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
