Když módní show hraje prim
Baletní soubor Národního divadla Brno uvedl v Mahenově divadle s napětím očekávanou premiéru Coco Chanel v režii a choreografii Mária Radačovského. Dlouholetý šéf brněnského baletu, schopný organizátor a velký nadšenec své letité interpretační zkušenosti především z angažmá u Jiřího Kyliána v Nederlands Dans Theater v Holandsku a v kanadském souboru Les Grands Ballets Canadiens přetavuje do současných autorských baletních inscenací a předává je dál svým tanečníkům. Po Warholovi (2007), Beethovenovi (2015) či Michelangelovi (2021) se inspiroval osudy další celosvětově proslulé osobnosti. Ovšem spíše než aby prostřednictvím tance souvisle vyprávěl životní příběh ikonické návrhářky, vytváří opulentní módní přehlídku plnou noblesy a elegance, jež je především pastvou pro oči.
Kristýna Kmentová v roli Coco Chanel FOTO MARTIN DIVÍŠEK
Ohlédnutí za tvorbou
Coco Chanel, původním jménem Gabrielle Bonheur Chanel, pocházela z chudé rodiny a po ztrátě matky v raném dětství skončila i se sestrami v klášterním sirotčinci, kde se naučila šít. Z prostých poměrů se přes mnohá úskalí vypracovala v odvážnou a suverénní módní návrhářku, jejíž haute couture na mnoho let udávala tón módnímu průmyslu. Osvobodila nejen dámské šaty od korzetů a dalšího sešněrování, ovlivnila dost zásadně postavení ženy ve společnosti. V šatníku žen se díky ní objevily kalhoty i pyžama, postupně též krátila délku sukní. Její život, profesní vývoj i sociální situaci samozřejmě ovlivnili muži, ovšem bez neustálé pracovitosti, risku i obrovské odvahy, odhodlání a samostatnosti by to Chanel nedokázala.
V úvodu představení je slyšet blížící se kroky v lodičkách. Hledištěm kráčí dáma v bílém kostýmku s kloboukem a kabelkou. Vstupuje na scénu, jež má podobu zrcadlového salonu. Je to sama Coco Chanel (Kristýna Kmentová), která v dlouhém sóle bilancuje svůj uplynulý život. Střípky vzpomínek či krásných iluzí se odrážejí v bezpočtu zrcadlových ploch tvořících oblou stěnu v zadní části scény, takže je každý pohyb tanečnice vidět několikanásobně.
Inscenace je koncipována jako sled obrazů z módních salonů a přehlídek i jejich zákulisí, nahlédneme též do výroby modelů a klobouků (první obchod, který Chanel provozovala v Paříži v roce 1910, byl zaměřen právě na klobouky). Výtvarnice Ľudmila Várossová barevně odlišila kostýmy dle různých etap návrhářčiny tvorby (první přehlídce vládnou pastelové odstíny, následují pro Coco typické černo-bílé kreace, na závěr přichází na řadu barva bordó). Zajímavé je, že i muži-tanečníci předvádějí dámskou módu, chodí na podpatcích a jsou nalíčeni. Zřejmě to má být náznak genderové volnosti nebo určitá provokace, kterou Chanel vždy vyvolala. Jedna sekvence v černo-bílých kostýmech jako by se odehrávala v tančírně swingu a charlestonu, ovšem za doprovodu odvázané elektro swingové hlasité hudby. I ostatní show jsou hodně rozpohybovány. Hudební koláž je tvořena pestrým výběrem z děl významných skladatelů, mezi jinými Arva Pärta, Yanna Tiersena, Dmitrije Šostakoviče, Jacquese Brela a Alexandra Desplata (jeho hudba doprovázela film Coco Chanel v režii Anne Fontaine s Audrey Tautou v hlavní roli).
Průlet vztahy
Chanel měla během svého života mnoho zkušeností s muži, Mário Radačovský se soustředil na ty klíčové. Nejdříve na vztah s Étiennem Balsanem, bohatým dědicem textilního impéria a mecenášem, a následně s její zřejmě největší životní láskou, Arthurem „Boyem“ Capelem.
Scéna s Étiennem (Ilia Mironov) je rozehraná velmi zjednodušeně, vůbec neřeší, jak návrhářce ohromně pomohl v začátcích jejího podnikání a jaký vlastně vztah s ním byl. Coco se náhle vmísí mezi Étienna a jeho milenku Émilienne (Emilia Vuorio). Dvě sokyně se tedy přetahují o milence. Ten nakonec odchází a z obou žen se stanou přítelkyně. Roztančené trio postav postrádá důkladnější dramaturgii.
Vztah s Arthurem (v noblesním ztvárnění Adriana Sáncheze) byl zřejmě velmi vášnivý a procházel několika etapami rozchodů i návratů. V choreografii se promítá do několika poměrně dlouhých duetů, které však rovněž kloužou velmi po povrchu. Chybí jim hloubka citu a psychologické propracování charakterů. Ve scéně posledního setkání, kdy je Arthur téměř po celou dobu zády, má Coco předtuchu, že se stane něco neblahého. Posléze se dozvídá, že její milovaný zemřel při autonehodě. V následném sóle prožívá tuto ztrátu, nejdříve v samotě a tichu a pak za doprovodu známého šansonu Jacquese Brela Ne me quitte pas. Přestože je Kristýna Kmentová výborným typem na roli Coco Chanel s francouzským šarmem i dobrou taneční technikou, v některých sólových výstupech působí poněkud chladně.
Temná stránka života návrhářky během války, kdy žila s německým diplomatem a špionem Hansem Güntherem von Dincklage, je odbyta krátkým navštívením v hotelovém pokoji. Náznaky válečného stavu zprostředkují pochodující němečtí důstojníci v uniformách. Celá akce působí nepřesvědčivě a o dalším poválečném vývoji a následných událostech není zmínka. Také výroba legendárního parfému Chanel No. 5 je pouze načrtnuta, když protagonistce přinesou tři velké nádoby s květy, z nichž vůni vytvoří.
Inscenace Mária Radačovského je především okázalou módní show. Nejvýraznějším tvůrčím počinem projektu jsou koneckonců Várossové honosné kostýmy a perfektní scéna Marka Hollého, využívající točnu i tahy k několika změnám prostředí – ze zrcadlových salonů a okázalých přehlídek se dostává do soukromých i hotelových pokojů nebo do krejčovských dílen. Výtvarný svět včetně světel a projekce tady hraje prim. Je ale škoda, že se režie více nevěnovala hloubce životního příběhu Coco Chanel a dramatické situace postav zůstávají povrchní.
Balet Národního divadla Brno – Coco Chanel. Choreografie a režie Mário Radačovský, scéna Marek Hollý, kostýmy Ľudmila Várossová. Premiéra 3. května 2024 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Když módní show hraje prim
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
