Když není chuť na kafe
S nejoceňovanější hrou českého klasického repertoáru, Maryšou bratří Mrštíků, to vzali v Ústí zkrátka. Přesněji řečeno, ranou verzi tohoto textu (s její modifikací pracoval například Vladimír Morávek v inscenaci Divadla Na zábradlí) tvůrci Činoherního studia značně seškrtali, odstranili též umělou nářeční formu: zahrát drama o střetu citu a ustálených konvencí se pak souboru podařilo zhruba za hodinu a čtvrt bez přestávky.
Zcela vlevo Jan Plouhar (Vávra) a vpravo stojící Klára Krejzová (Maryša) FOTO JAN DVOŘÁK
Jak taková inscenace vypadá? Za artefaktem, vytvořeným z dřevěných palet a evokujícím v inscenaci především univerzální stůl, jsou – na jiné zvýšené ploše – židle (stejného typu jako ty, na nichž sedí publikum). Na nich sedí momentálně odpočívající herci, při davových scénách se židle přenesou ke „stolu“. Jenom Francek s kamarádem Fraňkem se „na vojnu“ uchýlí do podřepu před zmíněný stůl, zády k publiku. Všichni jsou v modrých, jakoby pracovních oděvech, především muži, v ženském kostýmování se pracuje se zdobnějšími a elegantnějšími halenkami i jinými doplňky, bílá s modrou dobře ladí, nevadily by ani kožené černé holinky, z kostýmů však poněkud nepřípadně čiší jejich novota.
Začíná se známými replikami z Maryši, více než vemlouvavé nucení dcery rodiči k sňatku. Ovšem objektem přemlouvání a citového vydírání je Lízalka (střídmě ukázněná Nataša Gáčová). Po pár odehraných minutách se dusná nálada uvolní informací, že tak nějak to bylo před její svatbou. A historie se opakuje. Franckův vztah s Maryšou před odchodem na vojnu je sotva naznačen. Na sympaticky hrdou Lízalovic dceru (Klára Krejzová) dotírají životem unavená matka, osobitý tatík (spíš intelektuála připomínající Jaroslav Achab Haidler) a v rozumářsky sugestivní epizodě Strouhalka (Anita Krausová v jednom z nejpřesvědčivějších výkonů inscenace). A Lízalčin otec Kotrba (Kryštof Rímský) se přidá s replikou, kterou známe z partu stařenky (Já ti nemůžu říct: braň se). Tuto postavu ovšem vystavil režisér Filip Nuckolls zatěžkávací zkoušce. Rímského dědeček má na svých bedrech všechno, co má ilustrovat jakési trapné pinožení uvnitř venkovské komunity, je však bohužel trapné i pro přihlížející diváky, jakýsi taneček polosvlečeného starce, výrazná účast u stolu při nejapné hře „na zvířátka“ i opilecké prozpěvování písničky Hořela lípa, hořela (se známými werichovskými inovacemi). Když Maryšu za Vávru (suverénně navztekaný Jan Plouhar) konečně provdají, je svatebčanům předvedeno pro pobavení divadlo (jakási kombinace asijských loutkových forem s divadlem maňáskovým), které „nastavuje zrcadlo“ přehráním známého travičského finále ze slavné hry. Všichni se pobaví, podruhé pak už výjev neabsolvujeme, Vávra ve finále totiž nemá na kafe chuť a Maryše nezbývá než jako závěrečnou repliku podotknout ke všem: Takhle jste to chtěli?
Je potřeba zmínit se ještě o Franckovi a Rozáře, Petr Panzenberger, jehož jsem viděl přesvědčivě hrát například ve zdejší Šiktancově inscenaci (Hamlet je mrtev. Bez tíže), se svíjí v hysterické křeči, především když výsměšně pokřikuje, že ho Vávra netrefil. Výstřely rozezleného mlynáře jsou tu v divadelním jazyce vyjádřeny ranami popíjeného lahvového piva o stůl. Anně Fišerové se daří na malé ploše vyjádřit dvojaký charakter děvečky u Vávrů Rozáry, v Nuckollsově pojetí je ostatně Franckova vášeň vůči Maryše značně krátkodechá, už před finálovým dialogem s nevydařeným otrávením se u Vávrů nakrátko shromáždí společnost a Francek má ruce propletené právě s Rozárou, svou novou partnerkou. Dějové „inovace“ mají jistou logiku, opakování násilných námluv u Lízalky i její dcery je víc než pravděpodobné, také rozumím vypjatě divadelnímu „shození“ mnohokrát citovaného, tím pádem zprofanovaného, výborně ovšem napsaného finále dramatu bratří Mrštíků. Nepokusíme-li se však nově a odvážně zinscenovat hru tak, jak je fabulačně korunována (třeba „hrníčkové“ finále Vladimíra Morávka u hradeckých Klicperů či Vávrův „odchod“ do polí v Národním divadle v Pitínského verzi), a naznačíme, že to vlastně může být i jinak, prezentujeme na jevišti pozitivní, ale i problematickou devízu mládí: netrpělivost.
Ústecká premiéra nepostrádala jevištní napětí, byla herecky soustředěná, „sympatické“ prokrácení však skvost české dramatické literatury ochudilo.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Alois a Vilém Mrštíkovi: Maryša. Režie Filip Nuckolls, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Jan C. Löbl, hudba Ondřej Švandrlík, dramaturgie Veronika Musilová Kyrianova. Premiéra 4. května 2012.
Komentáře k článku: Když není chuť na kafe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Ludmila Kučerová
Hru jsem zhlédla
v pražském Divadle v Dlouhé v rámci akce „13 +“. Byla jsem zde jako pedagogický doprovod a lituji toho, že jsme sem naše studenty (gymnázium) vzali. Myšlenka, opakování životních stereotypů v jednotlivých generacích, která hned v začátku hry přesahuje do příběhu manželství Maryšiných rodičů, je skvělá. Podobnost loutkové scény s Hamletem – divadlo na divadle, usmrcení jedem – to je také zajímavé odhalení podobnosti obou tragédií. Realizace tohoto nápadu je však nešťastná. Zvláště pokud ji předkládáte mládeži, která se tu většinou s Maryšou bratří Mrštíků setkává poprvé.
Těžiště hry, nucení Maryši k sňatku, které je u Mrštíků napínavé a akční, se zde téměř vytrácí a celá hra se nudně vleče v mlčení, které má snad být plné významů, a hry pohledů. Děj je posunován dopředu hlučnými akcemi – dupáním, mlácením lahví o stůl, vulgárními výkřiky apod. Ve srovnání s klasickou Maryšou nuda. Zejména pro mladého diváka.
Je vůbec možno takové zpracování uvádět jako hru bratří Mrštíků? Je možno předkládat tuto hru mládeži jako „Maryšu“ – skvost naší klasické dramatické literatury?
Zase jednou se mi nevyplatilo spoléhat na oficiální doporučení („13+“). Lituji, že jsem si kritické články přečetla až po zhlédnutí hry. No, už se stalo. Inscenace bude ve škole podnětem k diskusím o současném divadle, ale „Maryša“ bude u našich studentů už napořád spojena s něčím úplně jiným, než byl záměr autorů. A pochybuji, že budou mít někdy chuť zhlédnout Maryšu znovu, snad v její klasičtější podobě. Škoda.
28.11.2013 (1.40), , Trvalý odkaz komentáře,