Divadelní noviny > Kritika

Když se hudba stane divadlem

Gianni Schicchi je poslední část operního Triptychu (Il trittico, poprvé MET 1918) Giacoma Pucciniho. Proč režisér David Radok operu v Národním divadle inscenoval samostatně a předřadil jí novou operu Don Buoso, kterou na jeho libreto napsal skladatel Jan Kučera? A proč v Moravském divadle vymysleli inscenaci Ad Matrem na základě skladeb Henryka Góreckého? V obou případech jde o svébytnou tematickou i estetickou kvalitu, o jevištní dílo s vlastní výpovědí, které se však nevzpírá hudební skladbě, ale domýšlí ji k obrazu svému. A řekněme rovnou, že ku prospěchu všech.

Tři žánrově absolutně rozdílné jednoaktovky Triptychu jsou až obžernou demonstrací mistrovství hudebního dramatika Pucciniho. Určil je k provedení v jednom zhruba tříhodinovém večeru, aby náležitě vyzněl kontrast tragické spirituální básně Sestra Angelika, krvavého morytátu o žárlivosti Plášť a komedie o hamižnosti pozůstalých, kteří zfalšují závěť a jsou při tom napáleni podvodníkem větším, než jsou oni sami, Giannim Schicchim. Hrají se i v kombinacích s jinými díly zpravidla pro zvýraznění jejich vlastních témat.

Existenciální drama

David Radok příběh zfalšování závěti přečetl nikoli jako příležitost vysmát se hamižným pozůstalým, jak se opera nejčastěji inscenuje. Vidí v ní modelový příběh boje o majetek a o moc v mafiánské rodině, a ještě uvidíme, že s důsledky mnohem hlubšími. Příběh se prý odehrává ve třicátých letech minulého století, ale jak je u Radoka obvyklé, víc než o konkrétní dataci mu jde o významové přesahy příběhu. Radok v roli režiséra a scénografa ani v tomto případě konkrétní dobu událostí nijak nezdůrazňuje. Bylo nezbytné připravit si motivace dění Pucciniho opery v pretextu příběhu, k tomu potřeboval nové dílo a v duchu trendu současného filmu jej označil za Operní prequel k Pucciniho opeře Gianni Schicchi. Není to však v pravém slova smyslu příběh předcházející původnímu příběhu, jen jeho rozvinutá expozice. Dvě opery, ale kdyby měly jednoho autora, byla by to spíše dvě dějství opery jedné.

Dona Buosa, pohádkově bohatého mafiánského bosse, představují Radok s Kučerou ve zlatém nevkusném plášti či županu u večeře, důstojně trůní na zlaté židli a pomalu po troškách uždibuje jídlo ze zlatých talířů. Má ovázanou zakrvavenou hlavu, neboť podle Radoka přežil sedm střelných ran – kdo mu je způsobil, je nasnadě. Příbuzní přicházejí zlatými dveřmi připomínajícími ty, jakými vchází na jednání maličký nafoukaný Putin, což je asociace myslím tvůrci zacílená zcela vědomě. Vcházejí do honosného, ale šedivého zšeřelého prostoru s jediným porcelánovým lustrem, jemuž vévodí zlatá socha muly. Ta je jednou z pitoreskních položek závěti v Pucciniho opeře, tady povýšila na biblické zlaté tele, jemuž se mafiáni (a obecně lidé po tisíciletí) klaní a zálibně tu sochařsky zformovanou hroudu majetku obdivují. Přinášejí dárky, Buoso slaví narozeniny, advokáti u vedlejšího stolu pod obrazem poslední večeře Ježíše Krista dokončují inkriminovanou závěť a Buoso přezíravě a ironicky jedná se všemi, včetně sloužících, jimiž tu jsou Gianni Schicchi a jeho dcera Lauretta.

Každé postavě dal Radok na jevišti přesně zformované jednání, které původní komickou bandu individualizuje. Ve své opeře připravuje přesnou charakteristiku jednoho každého, počínaje kostýmem, všechny jsou však v šedivých odstínech a výtvarně odpovídají stěnám té bizarní haly – Radok zachovává základní princip většiny scénografií svých inscenací, jen časté zadní okno, průhled do dalšího prostoru, tato obří kobka postrádá. Je hermeticky uzavřená před světem venku.

Základem veškerého dění však jsou přesnými, spíše skoupými gesty doprovozené „individualizované“ party, každý interpretovaný originálně, dá se říci až s podtextem událostí a s vyjádřením povah každé postavy. Všechny nastudované brilantně pěvecky a především výrazově. A zase jde víc o konkrétní lidi než o historickou věrnost: Schicchiho předvádí Svatopluk Sem jako typického šizuňka z lidu, který se prostě o sebe umí postarat bez nejmenších skrupulí. Ostatně v tomto světě je nemá nikdo, i mladí milenci Rinuccio (výtečný Daniel Matoušek) s Laurettou jsou vypočítaví a v logice příběhu z nich v závěru opery vyrostou stejní gauneři, jako jsou všichni ostatní. Dokonce i klučina Gherardino je pěkný výtržník a jako první prohledává ještě teplou mrtvolu Buosa. Lauretta v dokonalém podání a vizáži Doubravky Součkové je rozzářená mladá dívka s vlasy do pasu v přiléhavých černých legínách a vytahaném šedivém svetru, obutá do bílých tenisek, proslulou árii zazpívala famózně a ze svého otce by jistě vymámila cokoli na světě. Se stejně zářivým úsměvem mu děkuje, že pro ni nakradl tolik majetku, a posměšně se dívá po okradených. Ti na konci opery neodcházejí, ale zůstávají ležet na zemi a na stolech jako postřílení – a vítěznou trojici jistě čekají důsledky špatných činů. Mohl bych v charakteristikách situací a postav dlouze pokračovat. Ještě ale musím zmínit postavu Simona, kterého Radok povýšil na novou hlavu klanu. Pucciniho opera začíná zdlouhavým zvukem umíráčku, během kterého už muži nevydrží čekat a s prvními tóny předehry Buosa udusí polštáři přímo na úmrtním loži – Simone tu druhou, už dokonanou vraždu samozřejmě sám začne. A vzápětí se rozšafně posadí do Buosovy zlaté židle. Jiří Sulženko mu dodává zdání staršího moudrého elegána – a zase: kolik takových známe, z minulosti i současnosti. Radokem a Kučerou oživeného Dona Buosa představuje Štefan Margita pěkně vedenými italskými frázemi jako skoro vznešeného muže, domácího faraona, ovšem zlomyslného a výbušného, protože ani on k majetku jistě nepřišel dobrou cestou.

David Radok prostě místo obvykle legrační grotesky hraje skoro psychologickou hru (ne)charakterů, při níž do smíchu, navzdory různým gagům, moc není. Nejspíš by se dala přirovnat k Dürrenmattovi (taková Návštěva staré dámy), Ondřej Hučín, kterému do klína spadlo báječné téma k další poučené studii „S Puccinim v pekle“ (otištěná v programu k inscenaci), mluví o Sartrovi, jeho hře S vyloučením veřejnosti (Huis clos) a jeho tezi „Peklo, to jsou ti druzí“. Může být, dokonce bychom mohli jmenovat i dramatiky reagující na současný svět ve válce, třeba Ivana Vyrypajeva. Radokova inscenace je v důsledcích další z řady černých existenciálních her o nás všech, o současném světě, ale ještě spíš o tom, že svět nikdy nebyl jiný. Za sebe bych dodal svět predátorů zvaných lidé, nesmírně tvořivých a nesmírně destruktivních.

Nová opera a provedení

Dirigent Giancarlo Andretta nastudoval Pucciniho partituru spíš zvolna, vyhrává všechny detaily a nenechal se strhnout k ohňostroji efektních čísel. Paráda, i když pár chyb ve hře orchestru se na premiéře zaslechnout dalo. Důležitější pro koncizní projekt je to, že této interpretaci Pucciniho odpovídá i hudba opery Jana Kučery. Začíná své dílo a předznamenává celou inscenaci postupně sílícím temným klastrem, do něhož zní zvon. Nenapodobuje Pucciniho, i když nelze přeslechnout konkrétní narážky, skoro citace, a ne jen na Schicchiho. Především se ale nechal inspirovat Pucciniho pojetím dramatické hudby, sestavené k potřebě konkrétních významových situací. A z důsledného melodizování jak orchestrálního partu, tak samozřejmě především zpívaných replik, které musí mít ryze hudební i ryze dramatickou logiku. Osobně se domnívám, že pro operní jazyk zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Kučera skládal na italský překlad libreta, vzhledem k vazbě na Pucciniho to zřejmě jinak ani nešlo. A to si Kučera dovolil také jen jedinou samonosnou árii, jaké se „dopustil“ Puccini v árii Lauretty, on ji napsal pro Dona Buosa a Stefan Margita ji zazpíval excelentně. A pak tercet Buosa s Gherardem (Martin Šrejma) a Nellou (Jana Šrejma Kačírková), zprvu interně komorní, který vyústí do mohutného, až muzikálového ansámblu. Proč ne? Pro taková místa se odjakživa do opery chodí a umím si představit, že Kučerův prequel se touto hudbou může v operním divadle prosadit. I když jsou tu i místa na můj vkus trochu moc prvoplánová a vhodná spíš do filmu nebo muzikálu, na druhé straně podobná nacházíme i u Pucciniho, například, a vhodně oživují proud přísně operní hudby. Ostatně žít Puccini dnes, co jiného by psal než velké muzikály. Efektním číslem je i operní znění narozeninového popěvku. Neodříkejme se ničeho a dodejme, že Kučera navíc dokonale ovládá instrumentaci velkého dramatického orchestru, dokáže působivě využít zvuk nástrojových skupin, zvláště žesťů.

Dalo by se pokračovat, ale shrňme, že projekt Don Buoso / Gianni Schicchi vychází ze stále aktuálního tématu, staví na promyšlené jevištní poetice Davida Radoka a především důsledně vychází z hudby, ať už Pucciniho specificky interpretované, nebo dopsané Janem Kučerou, který operní repertoár obohatil o působivé dílo. Je to rozhodně jedna z událostí sezony.

Zhudebnění strachu

Nové operní vedení olomoucké opery přišlo se zcela novou originální variantou divadla, které ještě lze nazvat operním. Inscenaci Ad Matrem na hudbu Henryka Góreckého také domysleli a libreto dopsali tvůrci inscenace. Jejím tématem učinili strach jako intenzivní, omračující pocit – strach ze ztráty tříletého dítěte, které si odešlo hrát před hospodu a pustilo se dál do lesa (autoři vyšli z konkrétních reálných událostí). Možná ze vzdoru po konfliktu se svou sestrou, žádný andílek to není, sentiment stranou. Jeviště sestavené z konkrétního nábytku neútulné venkovské hospody, pivo se čepuje rovnou ze sudu, vzdáleně připomíná Zabíjačku, je zalidněné obyčejnými postavičkami hostinské, policistů, záchranářů, hasičů, hajných a dalších obyvatel horské vesnice, kam rodinka zavítá na výlet. V programu mají svá jména, pro jevištní dění jsou však zbytečná, jejich přítomnost na jevišti vyplývá ze situací a často z uniformy (policie, hasiči, zdravotníci). Nic si tu na nic nehraje, všechno se otevřeně demonstruje, jevištní dění je skoro infantilně prosté, dokonce jsem čekal, jestli něco nevyvolá nechtěný smích. Jenže příběh sám povyšuje Góreckého hudba, zejména 3. Symfonie žalostných písní, doplněná skladbou Ad Matrem a výběrem z cyklu písní Široká voda. Je to zvláštní, jakoby romantizovaná verze minimalistických postupů, vokální party odvozené z folkloru a dokonale klenuté, Eleně Prášilové-Gazdíkové dokonale sedly, zpěv i mluva se ovšem zvučí zjevně proto, aby došlo k co nejlepšímu propojení s orchestrem. Pocit strachu plíživě sílí právě minimalistickými postupy hudby, ale také postupným znejistěním prostoru, do něhož přibývají různé situace, procházejí různé postavy, a jak dokumentuje foto na titulní straně těchto novin, dění je čím dál víc symbolické, kontextuální, vychýlené z normálu a příběh postupně ostře kulminuje. Ani nebudu psát, jestli se dítě našlo, neprozradím pointu.

Ve světě operního divadla úplná novinka, a vydařená!

Národní divadlo, Praha – Jan Kučera: Don Buoso, Giacomo Puccini: Gianni Schicchi. Libreta David Radok, italský překlad Maddalena Rossi; Giovacchino Forzano. Dirigent Giancarlo Andretta, režie a scéna David Radok, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Přemysl Janda, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 3. listopadu 2023 v Národním divadle.

Moravské divadlo Olomouc – Henryk Górecki: Ad Matrem. Libreto Henryk Górecki, Petr Erbes a Boris Jedinák. Hudební nastudování Tomáš Hanák, režie Petr Erbes a Boris Jedinák, dramaturgie Vilma Bořkovec, sbormistryně Lubomíra Hellová, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 3. listopadu 2023 (psáno z druhé premiéry 4. listopadu).

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 13. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Když se hudba stane divadlem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ