Když se jedná o peníze, jsme nenasytní všichni
Ve dnech 8. -11. září se v Poděbradech konal čtyřicátý ročník Festivalu mladého amatérského divadla – opět – s podtitulem Salon odmítnutých. Jak tato charakteristika naznačuje, přehlídka se profiluje jako jakási alternativa k Jiráskovu Hronovu – do programu zařazuje ty inscenace, která se do Hronova skrz postupové síto porot a programových rad z nejrůznějších důvodů nedostaly.
Letošní ročník FEMADu se nesl v prazvláštní atmosféře. Pro mě jako pro pravidelného návštěvníka Jiráskova Hronova bylo zpočátku těžké vyrovnat se s ovzduším stále lehce protknutým jistým despektem k hronovské přehlídce, jež je (nebo by měla být) tou „první metou“ v amatérském divadle. Jak jsem vyrozuměla, jistá rivalita tu byla vždy (což zdůrazňuje i samotný podtitul poděbradského festivalu), ovšem tentokráte byla podpořena velice silným a vyrovnaným FEMAD-ovským programem. Festivalu mladého amatérského divadla se zúčastnilo celkem devět soutěžních inscenací a jedna nesoutěžní – Teatromat divadla VOSTO5. Program byl navíc doplněn ještě o Půlnoční inspirace v podobě pěti krátkých loutkových vystoupení, o které se postarali například jaroměřský soubor Někdo (Jakub Maskymov) či pražský Anička a Letadýlko.
Smíšené pocty
Prvním neočekávaně příjemným zážitkem se staly Smíšené dvouhry. Divadelní soubor Amadis Brno předvedl pět jednoaktovek autorů Jamese Saunderse, Londona Brooka, Alana Ayckbourna, Davida Camptona a Harolda Pintera. V pečlivém řazení tvořily kompaktní celek ilustrující průběh manželství od svatby až po požehnané stáří a možná i záhrobí. Jednoduchá scéna sestávající v podstatě pouze ze dvou židlí umožnila rychlé přechody mezi jednotlivými životními obdobími, které byly naznačovány prakticky pouze změnou kostýmu či rekvizit. Ve spojení s příjemně umírněnou délkou představení (něco kolem jedné hodiny), sympatickými hereckými výkony a „životním“ humorem vznikla divácky velmi dobře přístupná a přijatelná inscenace.
Následující Propadlo v provedení DS Dopadlo oproti tomu již vyžadovalo velkou diváckou soustředěnost, která zdaleka nemusela být přijatelná pro každého. Současný text držitele Českého lva za scénář k filmu Protektor Roberta Geislera ze zákulisí jednoho alternativního divadla vypovídal především o absurdnosti lidské existence. Ať se dostanete kamkoliv, vždycky vás bez milosti vrátí zpátky. Orientaci v ději však ztěžovaly propletené vztahy mezi jednotlivými postavami, komplikované navíc občasnými zcizovacími „výpadky děje“ z reality. Zde vypomohly filmové zkušenosti jak autora hry, tak režiséra inscenace Milana Kuchynky. Díky využití téměř filmového střihu se jim podařilo zachovat temporytmus představení i kontinuitu dějové linky. Problém však nastal v pasáži „po dvaceti letech“. Tam, kde by film neměl problém, divadelní prostředky jednoznačně selhaly. Výměna herců za jejich starší „verze“ téže postavy a změna prostředí (podotýkám, že jediná v celé inscenaci) způsobila místo mrazivého závěru pouze velice rozpačité vyústění do „nikam“.
Klasici vždy potěší
Krvik Totr - Svázaná. Foto archiv souboru
Čistě divadelní prostředky naopak využil ve své autorské inscenaci Svázaná pražský Krvik Totr. Krátká hříčka, jejímž námětem byla povídka Kyselé hrozny Jeana Noixe, má zcela jednoduchý děj. Tři muži sezvaní na jedno místo čekají na příchod jedné ženy. Ač takto jednoduché, je v představení stále na co se koukat. Inscenace spoléhá především na vysoce precizní a ukázněné vytváření jednotlivých charakterových typů specifickým pohybovým humorem. Ten slovní ovšem nezůstává pozadu. Neprvoplánovité, inteligentní, jednoduché vtipy, často podpořené neočekávanými improvizacemi na téma product placement Polabských mlékáren. Krvik Totr opět potvrdil, jak velké jsou jeho možnosti.
Divadlo Ty-Já-Tr / Načerno z Prahy se ujalo nelehkého úkolu ztvárnit Stráže! Stráže! Terryho Pratchetta v dramatizaci Stephena Biggse. Nelehkého proto, že se jedná o titul, který bude vždy vzbuzovat vysoká očekávání početných Pratchettových fanoušků. Já, která se mezi tyto fanoušky počítám, mohu říci, že se s ním vyrovnali dobře. Podařilo se zachovat pro Pratchetta typickou poetiku založenou především na slovním humoru a současně vytvořili dostatečně divadelní jevištní tvar. Jediným problémem byly příliš časté a příliš dlouhé, dění zpomalující přestavby. Režisér Jakub Baran, který se zároveň autorsky ujal i výpravy, light designu a tvorby plakátu, se skvěle vypořádal především s kostýmy. Neotřelé a vtipné bylo i výtvarné řešení draka přinášející „hrůzu“ z neviděného.
O stupínek výš
Geisslers Hofcomoedianten - Lakomec. Foto IVO MIČKAL
Nakonec bych se chtěla věnovat inscenaci Lakomec Geisslers Hofcomedianten Kuks. Tradičně skvělí Geissleři byli na přehlídce souborem, který byl o zřetelný „stupínek“ nebo i víc výše než všechny ostatní zúčastněné soubory. Všichni jeho členové disponují nejen velkým rozsahem hereckých, ale i pěveckých a pohybových dovedností. Navíc přicházejí s novou dramaturgií starých – původem vesměs barokních – her s vždy originálními řešeními scény a nemalou režijní invencí.
Inscenace Lakomec je koncipována především na myšlence, že když se jedná o peníze, jsme nenasytní všichni. Věren tomuto tématu přenesl režisér Petr Hašek děj kamsi do třicátých let XX. století, do doby před či po hospodářské krizi. Moralita, která by z tohoto pojetí mohla vyčuhovat, je překryta stylizovaným herectvím, nápaditými kostýmy a výrazným líčení, a stává se tak pro diváky velice přijatelnou. Došlo zkrátka k povedené aktualizaci Molièra, která se na základě hlasování delegátů jednotlivých souborů právem stala vrcholem a nejlepší inscenací letošního ročníku FEMADu.
Komentáře k článku: Když se jedná o peníze, jsme nenasytní všichni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
