Když se vlk chce pomazlit
Ona (Andrea Berecková) vzpomíná na svůj pohovor na pozici noční hlídačky. Ten probíhal v kantýně. Šéf (Lukáš Černoch) seděl u jednoho z čtvercových stolů, před ním stál hrnek čaje. Z hrnku stoupala pára. Podala Šéfovi ruku…
Kantýna. Zleva Clemens (Jan Hušek), Ona (Andrea Berecková) a Kuchař (Matúš Bukovčan). Foto Martin Špelda.
Během vzpomínání Ji ale na scéně nevidíme, slyšíme pouze reprodukovaný a modifikátorem změněný hlas. Bodové osvětlení je zaměřeno na Šéfa, přítomny jsou ale i další postavy – kuchař (Matúš Bukovčan) v pozadí nepřetržitě nalévající polévku, druhý noční hlídač Clemens (Jan Hušek) křečovitě sleduje místo, kde by Ona měla sedět. Postavy střídavě zamrzávají v pohybu a opět pokračují ve svých činnostech. Strnulí herci jsou doplněni projekcí svých opakujících se činností na velké obrazovce v kruhovém výřezu v zadní stěně. Od první scény je jasné, že hostující režisér Ivan Buraj, šéf brněnského HaDivadla, zpracoval román švýcarské autorky Gianny Molinari do podoby formálně ambiciózní inscenace.
Dívka práci dostává a přestěhovává se do haly prázdné továrny. Zajímá ji, co s ní udělá život mimo město. A proto se také nejspíš o práci ucházela. V pustých prostorách má za tichých nocí ideální podmínky k přemýšlení. Sebepozorování. Zapisování si poznatků. Snaží se rozeznávat, co je důležité. Z toho ji ale vyrušuje hlídač Clemens, se kterým se na směnách střídá. Snaží se s ní navazovat konverzaci, což je téměř nemožné. Ona se otáčí ke kameře, jež v reálném čase snímá její obličej a pokračuje ve vnitřních monolozích. Je to Její příběh, vyprávěný Jejíma očima. Jakýkoliv pokus o dialog pak působí nepatřičně: skoro neodpovídá, její pohled je nepřítomný, oproti roztomile snaživému a trochu nešikovnému Clemensovi působí strnule a chladně.
Noční směna. Clemens (Jan Hušek) a Ona (Andrea Berecková) se střídají. Foto Martin Špelda.
Největším zlomem v ději, který je jinak spíše sledem introspektivních monologů hlavní hrdinky, je informace, že byl poblíž továrny spatřen vlk. Ostatní zaměstnanci továrny se ho bojí, Ona jím začíná být fascinovaná. Nemá v plánu na vlka nastražit past, což od ní očekává Šéf. Existence vlka sice není tak jistá (jelikož ho prý zahlédl jen Kuchař) v Jejích očích však začíná dávat celému Jejímu pobývání v továrně smysl. Aniž by jej spatřila, vytváří si k vlkovi osobní vztah, mnohem osobnější než s kteroukoliv lidskou postavou. O to překvapivější je zlom, který po dlouho očekávaném setkání s vlkem nastává. Vlčák, který má ztvárňovat obávaného vlka, se na mnou viděné repríze místo opatrné interakce s Ní vydal do publika mazlit se s diváky.
Podobně úsměvně a nepatřičně působí i Její reakce na určující setkání. Noční hlídačka konečně dává šanci kolegovi Clemensovi. Poprvé mezi nimi dochází k plnohodnotnému dialogu a pak se společně s diváky vydávají k ohni na dvorku, který by měl všechny přítomné jakýmsi magickým způsobem spojit. Diváci si posedají spolu s herci kolem ohně a je jim nabídnut čaj (způsob trávení přestávky je příjemnou změnou oproti obvyklému čekání ve frontě na dvě deci a chlebíček). Po přestávce se už dvojice nenachází v prostorách sterilní továrny, ale v útulném obýváku s květinovým gaučem připomínajícím obydlí našich babiček. Na gauči sedí Ona, obalená dekou a s úsměvem na tváři. Clemens vaří, potancovává si do rytmu poklidné hudby, něžně dívku políbí. I on se změnil – z lehce sociálně neschopného kolegy na ideálního partnera. Její změna je ale o dost výraznější a nepřirozenější – jak v přechodu od stylizovaného herectví k civilnějšímu – tak v celkovém životním postoji postavy, což nepůsobí koherentně.
Rozhodnutí inscenátorů výrazně stylizovaný a formálně čistý celek zakončit kýčovitě idylickým civilním obrazem nepovažuji za šťastné. Nepřirozenému střihu a křiklavému vyznění epilogu asi nepomohlo, že součástí mnou viděné reprízy nebyly před přestávkou avizované rozhovory, v nichž herci měli meditovat nad naťuknutými tématy – člověka jako jednotlivce, člověka jako součásti celku, člověka ve vztahu k přírodě či člověka ve vztazích obecně. Možná by mi díky nim bylo jasnější, proč už je Ona připravená – jak se od Ní jako od noční hlídačky očekává – nastražit past na vlka.
///
Činoherní studio v Ústí nad Labem – Gianna Molinari: Tady je ještě všechno možné. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Tereza Marečková, překlad Marta Eich, výprava Katarína Hládeková, hudba Matúš Kobolka. Premiéra 22. dubna 2022 (psáno z reprízy 22. května 2022)
Komentáře k článku: Když se vlk chce pomazlit
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
