Divadelní noviny > Zahraničí

Když tak kráčím Londýnem…

Londýn je vždy inspirativní, kypící až přebujele kulturou a showbyznysem. Byla jsem tam v květnu a i tentokrát se mi podařilo namíchat chutný koktejl různorodých divadelních zážitků. Politickou hříčku Gore Vidala z šedesátých let minulého století, jež dokazuje, že ve velké politice se toho ani po padesáti letech moc nezměnilo (The Best Man), čerstvou novinku v kultovním islingtonském divadle Almeida anglické dramatičky Elly Hickson (The Writer) a imerzivní happening The Great Gatsby v bývalém skladišti v Southwarku na jižním břehu Temže.

Politické půtky vzor sixties

Divadlo Playhouse Theatre z roku 1882, přestavěné v roce 1907, sloužilo od padesátých let minulého století jako nahrávací Studio BBC, a tak tu ve zdech cítíte doteky nejslavnějších rockových skupin, od Beatles, Rolling Stones či Queen až po Pink Floyd nebo Genesis. Když odtud v roce 1976 studio odešlo, hrozila budově demolice. Naštěstí k ní nedošlo, a tak se v roce 1987 divadlo vrátilo ke své původní funkci. Od té doby jsem tu sice několikrát viděla fronty na podpisy herců či hvězdami přeplněných produkcí, ale do nitra budovy jsem zavítala poprvé. Přiznám se, nalákalo mě – jako ostatně asi hodně diváků – to, že hlavní roli v politickém dramatu hraje Martin Shaw, legendární Ray Doyle ze seriálu Profesionálové, a jeho manželku Glynis Barber, někdejší Harriet z další detektivního seriálu Dempsey a Makepeaceová. Inscenaci režíroval Simon Evans.

Vidalovo politické drama The Best Man (Ten nejlepší, v roce 1964 podle něj vznikl i film Franklina J. Schaffnera s Henrym Fondou a Cliffem Robertsonem) mělo premiéru na Broadwayi v roce 1960, na britské scéně se objevuje vůbec poprvé. Sleduje zákulisí souboje dvou potenciálních prezidentských kandidátů na amerického prezidenta. Vidal, který měl zkušenosti z politiky, nahlíží problematiku manipulace a politických půtek, stejně jako zákulisí politických stran a jejich zájmů, zevnitř. V postavě Billyho Russela (Martin Shaw) kombinuje rysy demokratického kandidáta Adlaie Stevensona, kterého v té době dvakrát porazil Eisenhower, s odkazy k Johnu Fitzgeraldu Kennedymu. V jeho případě si všímá především pletek se ženami (uvědomme si, že v té době ještě nebyl prezidentem a o jeho kandidatuře se právě rozhodovalo). Sofistikovaný, vzdělaný a pro politiku možná příliš přecitlivělý kandidát stojí ve hře proti suverénnímu, populistickému pragmatikovi Josephu Cantwellovi (Jeff Fahey) který v této inscenaci v mnoha ohledech připomíná současného prezidenta Trumpa. Děj se odehrává v prostředí hotelového pokoje ve Filadelfii, kudy procházejí oba kandidáti a snaží se o podporu dosluhujícího prezidenta a jeho stranického pléna. To, co se v pokoji odehrává – za spoluúčastí manželek obou kandidátů a zástupců vedení stran –, je bedlivě sledováno hordou novinářů, kteří se tlačí za zavřenými dveřmi a při každém jejich otevření doslova vpadnou do místnosti. Nervní atmosféra této novinářské senzacechtivosti a nutné obrany proti ní ze strany kandidátů jsou osvěžením v jinak dosti statickém prostředí, kde se neustále vedou řeči…

Ostatně, tato upovídanost předlohy, kdy člověk dokonale neznalý jazyka a nejrůznějších odkazů k současné politice se jen stěží orientuje, v mnohém bránila větší divadelnosti, akčnosti. Ale i tak si jak herci v ústřední dvojici politických protivníků, tak jejich manželky dokážou poradit se svými rolemi s pravou anglickou elegancí, se smyslem pro decentní humor a nadsázku i s potřebnou realistickou autenticitou. Z dam je to především Glynis Barber, sympatická, decentní, vůči manželovi vždy loajální a zároveň tiše trpící Russelova žena. I tak už ovšem tato „dobře napsaná hra“ nese známky doby svého vzniku a dnes po formální stránce působí možná až příliš konvenčně.

Kde je pravda?

To experimentálně laděný dramatický útvar mladé britské autorky Elly Hickson (*1985) kterou proslavila její hra Ropa (The Oil) z roku 2016, je jiná káva. Hickson s přehledem vytváří dílo, v němž se prolíná množství myšlenkových i dějových rovin a kde se neustále konfrontuje skutečnost a virtuální svět divadla tak, že si divák (ani čtenář textu) nemůže být nikdy zcela jist, ve které rovině se hrdinka právě nachází. Po zmíněné Ropě nyní divadlo Almeida, sídlící v módní čtvrti Islington, uvádí i toto její nejnovější drama nazvané The Writer (vzhledem k pohlaví autorky i postavě ve hře je třeba překládat Spisovatelka). Text formálně i obsahově nabízí postmoderní mix, v němž se hranice mezi realitou a iluzí dokonale rozplývají. Autorka mnohdy s až šokující přímočarostí rozkrývá zákruty vztahových klišé včetně sexuálních praktik, které postava Spisovatelky realizuje s oběma pohlavími. Na scéně se to ovšem odehrává decentně na gauči obráceném směrem k horizontu, takže diváci jsou odkázáni jen na zvuky a dialogy postav.

Inscenace začíná tak, že na zšeřelou scénu vstupuje dívka, která si v divadle zapomněla batoh. Setkává se tu s mužem, z něhož se vyklube režisér právě skončeného představení, kterého zajímá názor diváka. Dívka je ovšem sama dramatičkou, před pár lety odmítnutou právě tímto režisérem, a tak dialog přechází v obecnou rozpravu o uměleckém a divadelním světě, o příležitostech pro mladé lidi (a konkrétně ženy) v oblasti divadla. Po lehce vzrušeném dialogu se oba protagonisté obrátí do hlediště a zeptají se, zda to bylo OK. Zjišťujeme, že jsme byli přítomni zkoušce nové hry oné autorky, po níž následuje (hraná) diskuse – při níž kladou otázky „ženy z publika“ – s režisérem a (nebohou) autorkou, která je z interpretace své hry zjevně frustrována… Právě Spisovatelka v interpretaci v Británii známé herečky Romuly Garai je hlavní hrdinkou, která herecky vynalézavě a citlivě prožívá okamžiky odehrávající se na pomezí skutečných zážitků autorky a světa jejích postav. Vzhledem k tomu, že scény – i diskuse odkazující k podstatě divadla a jeho specifikům – se vesměs odehrávají ve scénografii, kterou nám před očima staví a posléze odklízí tým mladých lidí v pracovních kombinézách (nejsme si ani jisti, zda jsou to technici, či jde o herce, kteří hrají technický tým) je divák uváděn do stavu permanentní nejistoty. Například jsme přítomni intimní rodinné scéně, která vypadá, jako by byla ze soukromí autorky, jíž ovšem ze strany přihlíží postava režiséra. Jeden britský kritik to nazval několikavrstevnatou meta-situací. Vršení významových vrstev textu a permanentní dekonstrukce zobrazovaných situací vytvářejí v inscenaci, jejíž režisérkou je Blanche McIntyre, zvláštní napětí a udržují diváky neustále ve střehu. Toto pohrávání si se strukturou textu i s mixem reality a jejího uměleckého zpracování vyžaduje od herců i diváků velké soustředění, nicméně je velmi divácky přitažlivé, zábavné a divadelně vynalézavé. Navíc pro ty, kteří mají blízko k divadelnímu zákulisí a k procesu tvorby, přináší mnohé bonusy ve formě narážek na divadelní praxi, jevištní kouzla, funkčnost a nefunkčnosti rekvizit a různých divadelních klišé využívaných k působení na diváka. Příkladem nechť je třeba přinesené miminko, které si zahraje v jedné ze scén, zatímco na okraji jeviště čeká jeho matka, aby si je převzala. Je třeba zmínit, že tato hra se hlásí k současnému feministickému dramatickému proudu, přesto nešetří nejen muže, ale ani ženy. Ukazuje mezilidské vztahy v syrové, obnažené formě, včetně již zmíněných, úmyslně trapných sexuálních scén. Zároveň dovoluje divákům vstoupit i do vnitřního světa spisovatelky, jejích myšlenek, citů, tužeb a představ. Skutečnost a divadelní stylizace se stále prolínají a autorka tak diváky úmyslně mate.

Party u Gatsbyho

Jestliže představení v Almeidě nabídlo vhled do divadelního zákulisí a do duše dnešní ženy rozpolcené mezi umělecké ambice a touhu po normálním životě, další mnou navštívená produkce diváky pohltila zcela. Projekt The Great Gatsby je totiž imerzivní divadlo par excellence. Soubor The Immersive Ensemble ho hraje už několikátým rokem a vystřídal několik míst. Momentálně se usadil v bývalém skladu v Southwarku. Tento vintage prostor s patinou starých časů dnes nese jméno Gatsby’s Drugstore a najdete ho v Long Lane na jižním břehu Temže nedaleko Tower Bridge.

Nenápadný vstup nedává tušit, co nás čeká uvnitř. Lístky je třeba si pořídit předem, protože díky tomu se ocitnete na seznamu hostů, které vítá dáma v pánském obleku a klobouku, která v mezidobí hraje na klavír dobové melodie. Patřím k prvním hostům, ale představu návštěvnice nóbl party u pana Gatsbyho splňuji jen částečně. No, snad to černé šaty a korále spraví… Ovšem skupinka, která přichází po mně, to pojala ve velkém stylu – dámy mají dobové šaty s flitry, paví péra, lodičky na podpatku, pánové dobová saka, kravaty, barevné šle a klobouky. Atmosféra dvacátých let minulého století je doslova hmatatelná. V baru, kde čekáme na vpuštění do sálu, se popíjejí koktejly a jiné drinky a asi jen málokdo tuší, že (a kdy) se mezi nás nenápadně vmísili herci. Prozraďme, že tento „Gatsbyho večírek“ už je proslavený po celém Londýně a nejen v pátek večer si sem chodí mládež všech vrstev a barev pleti zařádit. Událost vnímají jako kostýmový happening, v němž plně respektují evokovanou dobu a chování v ní. Najednou v davu u baru začne dominovat hlas jednoho z hostů, který se halasně chlubí svými zážitky z cest. Jak se ukáže, bude tento mladík – Nick Carreway – naším průvodcem. Otevírají se dveře do vedlejšího sálu a vcházíme. Právě tady se v následujících 120 minutách odehrají podstatné části příběhu plného milostných propletenců, ale také společenské akce v atmosféře jazzového věku plné tance, zpěvu, vzrušených hádek, milostných doteků a dobové nostalgie. A v závěru se protagonisté rozplynou ve vzpomínku… Hosté však mají možnost strávit zde za zvuků muziky z dvacátých let minulého století (vzpomněla jsem si na Havelkův OPSO a další jeho kapely) celý zbytek večera. Mimochodem, společnost The Immersive Ensemble, kterou netvoří jen herci, ale lidé různých uměleckých profesí, se živí tím, že vytváří na objednávku různých firem a podniků atmosféru Gatsbyho večírku „na míru“. Nemusím ani dodávat, jak velký zájem o takovéto akce je. Zkrátka, zážitkové divadlo jede!

Vraťme se ale do Gatsbyho drugstoru. Kdo důvěrně zná Fitzgeraldovu novelu Velký Gatsby nebo film natočený podle ní, pozná jednotlivé postavy bez problémů. Je tu již vzpomínaný Nick Carreway, vypravěč příběhu, Tom Buchanan a jeho žena Daisy, Jordan Barker, Daisyina přítelkyně a sarkastická golfistka, majitel autodílny George a jeho žena Myrtle a ovšem tajemný melancholik Jay Gatsby. První část večírku ladí atmosféru a diváky postupně plně pohltí. Vyvrcholením je, když celý sál mladých lidí společně tančí charleston na slavnou melodii Sing Sing Sing Bennyho Goodmanna. Diváci si takto masově zatančí ještě jednou, ale bez ohledu na tyto dvě scény mohou tančit a zapojovat se do děje po celý čas podle stupně své odvahy a exhibicionismu. Zkrátka, každý může pocítit na vlastní kůži kouzlo roaring twenties. Netančila jsem, ale sledovala ten úžasný rej z balkonku nad parketem. Atmosféra působila naprosto autenticky. A navíc jsem měla štěstí, že jsem se vždy motala tam, kde se něco dělo. Tak jsem se například ocitla ve skupince s asi patnácti lidmi, které Myrtle zavedla na soukromou party v přilehlém budoáru. V pokojíku plném sametu a zlata jsme vyslechli několik historek a – mezi řádky – odhalili vztah mezi Myrtle a Tomem Buchananem a několik intimností týkajících se pana Gatsbyho. V průběhu večera jsem pak jako „neviditelná účastnice“ měla možnost si z bezprostřední blízkosti vychutnat intimní okamžik tajného polibku Gatsbyho a Daisy v příšeří lodžie. Bylo to fakt jako doopravdy!

Druhá část představení byla akčnější. Diváci byli zatahováni do dění, ať už do karetní hry, servírování čaje o páté, zpěvu za doprovodu klavíru, tance, nebo i do hádek. Procházeli už známými prostory a nakonec – společně s postavami – zesmutněli nad zbytečnou smrtí Myrtle, kterou srazilo Gatsbyho auto. Ale kdoví, kdo v něm vlastně seděl?

Příběh jednotlivých protagonistů příběhu byl poté jen průvodcem večera dopovězen. Zůstala trocha nostalgie a prchavý odér jazzového věku. Pro mnohé diváky pak večer v Gatsbyho drugstoru teprve začal. Pro mne tím jarní návštěva Londýna naopak skončila…

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 11. června 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Když tak kráčím Londýnem…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ