Když téměř za všechno může čas
John Wilmot, hrabě z Rochesteru, má ve hře Libertin anglického dramatika Stephena Jeffreyse pozoruhodný postřeh: Nic z toho, co se děje na jevišti, není pravda. Ne, to není kritika divadla. Naopak. Je to chvála jeho vypočítatelnosti, domluvenosti, nazkoušenosti. Život se k takhle úspěšně provedenému a připravenému večeru přirovnat nedá. Nemá zkoušky, narážky, domluvené příchody a odchody, neví se předem, jak dopadne.
Foto: Irena Štěrbová
Co tedy divadlu zbývá, nechce-li za svým předobrazem pokulhávat? Být pravdivější než on. Koncentrovaně hledat a postihovat jeho podstaty, zastavit běžící pás nekonečného množství událostí všedních dní a soustředěně vyjádřit hledání, poznání a někdy i pochopení.
Libertin, hra z roku 1994, je tak trochu hrou učeneckou, která si pohrává s historickými skutečnostmi, soudobou literaturou i polaritou divadla a světa. Místo děje: Londýn v době vlády Charlese II. v poslední třetině sedmnáctého století (mimochodem v době, kdy na jevišti znovu mohly vystupovat ženy). Hlavní hrdina: John Wilmot, básník a zarytý skandalista, někdo mezi Cyranem a Markýzem de Sade. (Odtud také myslím zcela zbytečná snaha Divadla J. K. Tyla učinit inscenaci do osmnácti let nepřístupnou.) Téma: postupný pád všestranně nadaného šlechtice, králova přítele, bezhlavě nesnášejícího konvence, licoměrnost a obvyklé společenské kompromisy. Trubadúra vášní, jimž jsou pohříchu nasazovány okovy společenské únosnosti.
Foto: Irena Štěrbová
Divadlo je pro Rochestera nejen světem řádu, do něhož se rád utíká, ale také prostředím erotiky, sexappealu a herecky zvládnutých nezvladatelných vášní. Jeho vyučování budoucí proslulé herečky má tak v sobě jak sexuální podtóny, tak racionální poznání toho, čím divadlo má být. Prázdnou hereččinu deklamaci se snaží nahradit myšlením, porozuměním tomu, co má autorova postava na mysli, proč říká právě to, co říká. Střet divadelní konvence, jež velí chovat se na jevišti tak, jak se to obvykle v divadle dělá, s pochopením skutečných pohnutek postavy a jejich hereckým postižením. Jak si nevzpomenout na vědomý ohlas Hamletovy řeči k hercům.
A tady jsem u toho, proč si spolu s postavou hraběte z Rochesteru a jejím autorem Stephenem Jeffreysem troufám tolik mluvit o divadlu. Plzeňská inscenace Libertina má velmi dobrého a zkušeného režiséra Janusze Klimszu, hlavní role hrají dobří herci – Jan Maléř, Zdeněk Hruška, Marek Mikulášek, Michal Štěrba, Jana Kubátová, Zuzana Šcerbová… Stroj inscenace pracuje plynule, scéna se točí, září světly i doutná dýmem a světelnými náladami. Divadlo, které klape. Vzdor tomu divadlo nevzrušivé přibližnosti a obvyklých hereckých řešení, vůči nimž text hry tak naléhavě protestuje.
Foto: Irena Štěrbová
Libertin je hra komplikovaná, plná významových valérů, vzdělaneckých asonancí, pohrávající si s vážností i nevázaností našich životů, polarizující na hraně představy a skutečnosti. Když Jan Maléř vstupuje v roli Rochestera na jeviště, je, třebaže zatěžkán a omezen dobovou parukou a kostýmem, záhadným, vzrušujícím mužem temné přitažlivosti ztracence. Postupně však pod tíhou textu a řetězících se situací ztrácí nad svou postavou nadhled. Jemné tajemné valéry mizí a zbývá mechanicky ukřičený souboj s obtížnou postavou. A kde je pravost divadla, pochopení rolí i pevná struktura budování každého okamžiku na jevišti? Kde je Rochesterův i Hamletův návod na hraní divadla?
Není to vina herce a není to po mém soudu ani vina režiséra. Nevím kolik měli na nastudování obtížného textu času. Potřebovali ho víc. K pochopení, dozrání i původní interpretaci. Takhle se velmi často museli spokojit s obvyklými řešeními, kdy skutečné poznání a jeho osobité vyjádření nahrazují mechanická pousmání, strojené smíchy a nahrané hněvy. Hlavním nepřítelem repertoárových divadel plnících povinné penzum inscenací je čas.
///
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Stephen Jeffreys: Libertin. Překlad Jan Hančil, režie Janusz Klimsza, dramaturgie Klára Špičková, scéna Michal Syrový, kostýmy Marcela Lysáčková, pohybová spolupráce Vladimír Pokorný, světelný design Jakub Sloup, výběr hudby Janusz Klimsza. Premiéra 17. června 2023 ve Velkém divadle.
Komentáře k článku: Když téměř za všechno může čas
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
