Když to nevím, tak se sakra zeptám

Občanské sdružení Mezery uvedlo 10. září v Památníku Vojna v Lešeticích u Příbrami premiéru a zároveň derniéru scénického dokumentu Československý uran jako daň za osvobození. Pro mnohé návštěvníky bývalého zajateckého tábora (1947 – 1949), poté tábora nucených prací (1949 – 1951) a následně vězeňského zařízení pro politické vězně komunistického režimu (1951 – 1961) zůstalo do poslední chvíle překvapením, co že se vlastně skrývá pod označením „scénický dokument“. Někteří znalejší však už s tímto druhem setkání měli zkušenost, protože Miroslav Bambušek a Ewan McLaren obdobná setkání s historiky a pamětníky iniciovali i ve svých předchozích projektech. V Lešeticích se jednalo o komponovaný večer složený ze tří částí – prohlídky areálu Vojny (nyní nově opraveného a od roku 2005 veřejnosti zpřístupněného), scénického čtení nejrůznějších historických dokumentů a materiálů a debaty s pamětníkem a odborníky. Ewan McLaren na začátku osvětlil, co je k těmto setkáním vede: Vnímám to jako jistotu pokory nás, umělců, k tématu a zároveň jako otevření pole pro diskusi a přemýšlení o událostech, které jsou velmi vrstevnaté a komplexní.

Prohlídka areálu místy připomínala školní exkurzi. Návštěvníci byli seznámeni s reáliemi a prostory, které by jinak znali maximálně z knih a televizních dokumentů. Šlo tedy především o osvětu jak z období školních škamen. Bohužel ani průvodci se od těch dob příliš nezměnili, a tak pokládají otázky, na které se vám většinou nechce odpovídat. I když jindy nemívám problém s udržováním kontaktu s „publikem“. Také mají ve zvyku trumfovat své „kolegy“. My jsme se například dozvěděli, že Vojna drží jedno významné prvenství. Postupně zde vznikl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. K 3. 3. 1950 měl 530 chovanců a k 1. 7. 1956 již 1517! Ovšem po prohlídce bunkru – podzemní stavby velmi malých rozměrů, ve které byli vězni drženi i několik dnů bez jídla a pití, vás jakékoli školácké legrácky přejdou.

Prostřední část tohoto setkání tvořilo scénické čtení. V podlouhlé, strohé a tmavé místnosti nejprve režisér Miroslav Bambušek promítal na stěnu černobílé fotografie bývalých vězňů. Tím navodil ještě stísněnější atmosféru v už tak dost studeném prostředí. Poté několik herců (Jakub Čermák, Jindřiška Křivánková, Miloslav König, Phillip Schenker…) prezentovalo různorodé historické materiály – smlouvu mezi Sovětským svazem a Československem o těžbě uranu z roku 1945, paměti vězňů, část rozhovoru s velitelem Vojny Jaroslavem Dubou apod. Některé výstupy byly poněkud krkolomné, příliš z nich byla cítit snaha o „oživení“ prostoru za každou cenu – polehávání a přeskupování se herců na přinesených matracích, rozcvičování jako před baletním číslem, intenzívní svícení do obličejů… Texty by promlouvaly i bez toho. Mezi nejsilnější momenty patřily vzpomínky vězňů – na procedury spojené s jejich příchodem, každodenní strádání i na samotné věznění v již zmíněném bunkru. Také „nepaměť“ dosud nepotrestaného Jaroslava Duby byla mrazivá, avšak nijak zarážející. Vždyť dnes se jedná o častou a osvědčenou praktiku nejen komunistických prominentů. Velmi podařená byla volba Miloslava Königa do této úlohy. Jeho nevinný vzhled a projev ostře kontrastoval s – proti němu vzneseným – obviněním.

Ze scénického dokumentu Monstrproces s devíti báňskými inženýry a techniky z Ostravsko-karvinského revíru, konaného v cechovně Dolu Michal v Ostravě před projektem Zdař Bůh!, zůstalo ve výsledné inscenaci jen pár vět. Už tehdy ale byl patrný půdorys, na kterém Miroslav Bambušek později vystavěl svůj projekt. Můžeme tedy předpokládat, že i nyní by mohly být již zmíněné prameny hlavním podkladem pro třetí ze čtyř inscenací Cest energie (uvedena už byla o uhlí – Zdař Bůh! a o vodě – Voda). A co o té chystané prozradil Ewan McLaren? Samotnou inscenaci o uranu uvedeme koncem dubna 2011 ve velkém podzimním bunkru, bývalém velení ČS letectva v Drnově. Autory textu boudou Lucie Ferenzová a Jan Kačena a hlavním tématem bude samotná záhadná podstata tohoto energetického zdroje. Jakou roli v novém kusu budou hrát „energetičtí otroci”, kteří byli především političtí vězni, se uvidí. Teď přichází období reflexe a analýz po uvedení dokumentu.

Poslední části večera bylo setkání s pamětníkem, vězněm z padesátých let Františkem Zahrádkou a odborníky. Debatu neformálně moderoval Miroslav Bambušek. A byl vzorem pro všechny stydlivé, protože se nejspíše držel hesla – když to nevím, tak se sakra zeptám.