Když v tom jedou ženy…
Při bilancování čtvrtstoletého výročí své pravidelné kritické reflexe televize se mi nedávno vybavil hořký Nerudův povzdech nad jeho divadelně kritickou bilancí: Je ale velmi příjemné, může-li si člověk po čtvrtstoletí říci: Působils, ale ničeho jsi nezpůsobil! A skutečně: v oblastech, jež mě zajímají (dramatická tvorba, publicistika a dokument), je nynější úroveň od roku 1989 snad nejhorší.
Hrdinky cyklu Theodory Remundové Když v tom jedou ženy FOTO ČESKÁ TELEVIZE
Kdybych nevěděl (a nedávné zametení stížnosti 24 redaktorů na politicky cinknuté zpravodajství mě o tom znovu přesvědčilo), že Rada ČT v dosavadním složení namísto orgánu, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti ČT, degenerovala na mediální ochranku vrchnosti, namísto těchto sloupků bych měl vlastně psát jen stížnosti. Naposledy bych to musel učinit v pondělí 17. 3., kdy jsem na ČT 2 v luxusních večerních časech zhlédl hodinovou (!) píár reklamu na výrobu automobilového zázraku Bentley Mulsame. Vlezlá reklama na báječný výrobek (to není auto, to je symfonie tvarů, barev, komfortu a rychlosti!), vyrobený v báječných halách báječnými stroji a dělníky a ještě báječnějšími inženýry a úplně nejbáječnějšími manažery, po filmařské stránce ovšem totální kýč, natočený ve stylu „karela“ (kapitalistický realismus). Měla tu drzost, že se sama označila jako dokument. Laťka žánru snad už nemohla klesnout níž: a přitom už čtvrtstoletí tvrdím, že právě dokument je tou hlavní estetickou i etickou legitimací, jíž se TV veřejné služby může vykazovat oproti komerčním médiím (pouhým „nosičům reklam“). Ale dosti lamentu, jsou tu přinejmenším dva opačné, povzbudivé příklady. Prvním z nich je vynikající dokumentární série Theodory Remundové (na scénáři spolupracovala ještě Klára Formanová) Když v tom jedou ženy. Co už bylo v posledním dvacetiletí natočeno hraných i nehraných snímků o závislostech na drogách, pervitinu, heroinu či alkoholu! (Pořád se jaksi zpěčujeme – na rozdíl od Remundové – mezi ně zařadit i drogu z nejnebezpečnějších a nejvyššími politickými místy, například vedením Prahy 1 z TOP 09 tolerovaných, nejnověji například hezkým nápadem vpustit k droze děti, aby její prostory výtvarně „zlidštily“ – totiž pro-herní automaty). A přece právě Remundová dokázala snad nejpřesněji – stejně jako před lety portrétem Ničeho nelituji – vnést do tématu rozměr nenahrané věrohodnosti a spontánně před kamerou vzniklého, syrového konfliktu, zadírajícího se pod obvyklý povrch „nahraných“ vztahů. Jedině jeho vyslovením a často zraňujícím pojmenováním totiž může podobná „arte-terapie“ dostat před kamerou smysl. Příkladem může být třeba znamenitá sekvence, kdy pragmatické Markétě, dceři alkoholičky Zuzany, která se přihlásí na skupinovou terapii zástupně kvůli matce, pustí na monitoru starší nahrávku, kde matka na „skupině“ líčí své báječné optimistické perspektivy – pracuje teď mj. jako vedoucí butiku –, od A do Z ovšem vylhané; šokovaná dcera, o níž si až do této doby můžeme i myslet, že své peskování matky přehání, není-li dokonce příčinou jejího pití, se do ní tvrdě pustí jako do notorické lhářky, jež měla odjakživa potřebu zastírat a přikrášlovat skutečnost (například omlouvat svou matku, rovněž notoričku, a Markétinu babičku, za níž se vnučka před spolužáky styděla). Tyto sekvence, včetně upřímně vyplašeného, dětsky nedospělého pohledu přistižené matky i stejně upřímného zoufalství Markéty, mají kvalitu velkých lidských dramat na věčné téma „opiových dýmčiček“ (O’Neill: Popelář přichází, Ibsen: Divoká kachna aj.). Podobně nepřikrášleným portrétem i s přesným pojmenováním příčin závislosti je i příběh bývalé operní zpěvačky (Střízlivá Helenka): scéna, kdy Jaro Slávik, Lucie Bílá či Martin Dejdar zpěvačku, neprozřetelně se přihlásivší do talentové soutěže, arogantně vypoklonkují, vypovídá více o nich, ale i ona je bolavým, zadíravým střípkem celkové mozaiky. Nevím, do jaké míry má Remundová své „aktérky“ připravené, ale ve výsledku působí stejně autenticky, jako legendární Černý Petr, jeho otec a další „neherci“ Formanových filmů šedesátých let (viz nesentimentální „vánoční“ díl, končící „formanovským“ dvojportrétem léčené Martiny, jež začala pít už ve třinácti, a jejího snad až příliš stoického otce, kdy se oba musí vyrovnávat se sebevraždou matky: stejně autentický „výkon“ jako oni podává i od hrdinky neodmyslitelná bílá krysa a jejich pes).
O Pikniku Jiřího Stránského a Hynka Bočana už jsem se tu zmínil – po dlouhé době skutečné drama, s devíti excelentními mužskými výkony (od Luďka Munzara přes Ladislava Trojana až po Jana Třísku), jaké se dnes, kdy místo mluvení zavládlo povinné huhňání, nevidí. Spolu s někdejším Bumerangem (1996) bude Piknik patřit k tomu nejlepšímu, co bylo natočeno o politických vězních. Kvalitní scénář, konflikt jako hrom (nezávazný výlet do přírody devíti bývalých muklů i s příbuznými v blízkosti autentického lágru Vojna je od počátku ozvláštněn „mužskou“ posedlostí odhalit po letech práskače mezi nimi, a „ženskou“ touhou po toleranci a odpuštění). Podobně jako Smočkův stejnojmenný opus je i toto drama modelové: na pozadí drastické historické fakticity se tu řeší nadčasové etické problémy viny a odpuštění.
Komentáře k článku: Když v tom jedou ženy…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
