Divadelní noviny > Kontext

Když vám prší, tak nic…

V Želešicích u Brna působí od roku 2016 nakladatelství Kamily Hladké (* 1981) s poněkud enigmatickým názvem Dcera sestry. Absolventka oboru česká literatura na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, editorka, literární dokumentaristka a kulturní manažerka v něm prý chtěla vyjádřit „tajemný charakter s ženským nádechem“ své firmy. Daří se jí to? Zdá se, že ano.

Nejprve vydala tři tituly jiných autorek: kuchařku „holčičky z Wintonova vlaku“ Mileny Grenfell-Bainesové Lady Remoska (2016), výběr z blogu Veroniky Hurdové Krakavčí matka (2017) a novou edici setkání básníka Jana Skácela s výtvarníkem Josefem Čapkem Kam odešly laně (2019).

Vdovy

Pak ale odstartovala novou etapu. Autorkou knížky Hornické vdovy (2019) se totiž stala ona sama, když ji složila z osmi interview se ženami, které přišly o své muže-horníky při neštěstích v šachtách Ostravsko-karvinského revíru. Nejstarší z nich bylo v době vydání osmdesát let, nejmladší třicet osm, ta první přišla o svého muže v roce 1961 při havárii na Dole Dukla, ta poslední na Dole ČSM v roce 2013. Rozhovorům předchází předmluva historika Martina Jemelky, který téma zasazuje do širšího společenského kontextu a pojmenovává „jizvy na těle i na duši“, které hornické povolání, jednou adorované a jindy zas zatracované, za sebou zanechává.

Hlavní ale v knize zůstávají výpovědi zpovídaných žen, kterým osud brutálně vstoupil do života, sebral jim často veškeré další perspektivy a spolu s jejich dětmi a rodinami je uvrhl do někdy takřka neřešitelných situací. Nevím, co bude dnes, co bude zítra, co bude za měsíc, říká jedna z těch mladších, které zbyli dva synové, lidská zvědavost i závist a obavy z pomluv. Ale ani ona se nevzdává, ví, že život musí jít dál, že osudu se musí vzepřít jen vlastní vůlí.

Naučila jsem se, že život je tvrdý, konstatuje ta úplně nejmladší: o manžela přišla ve svých dvaatřiceti letech, těsně před rozvodem, takže po něm ještě navíc „zdědila“ půl milionu dluhů, které nadělal jako notorický gambler…

Životní příběhy, které Kamila Hladká převyprávěla se vší autenticitou a zároveň citlivostí, jsou až brutálně realistické, nic nekašírují, žádný z nich ale také neupadá do bezvýchodnosti. Je to život „an sich“, bez mediálních příkras, ale také bez sentimentu, doslovný protiklad časté soudobé literární samohany.

Sestry

Hornické vdovy se hned staly bestsellerem. Byly nominovány na cenu Magnesia Litera, čteny na pokračování v rozhlase, pro divadlo adaptovány v Divadle Jonáše Záborského v Prešově a v červnu letošního roku je v studiovém prostoru Divadlo „12“ uvedlo Národní divadlo moravskoslezské v adaptaci a režii Václava Klemense (premiéra 18. června 2024 – zde).

Po úspěšné autorské prvotině se Hladká vydala do podobně společensky marginalizovaného prostředí: za řádovými sestrami několika generací.

Tahle knížka není moje, píše v závěrečném poděkování titulu Sestry (2021), a to poděkování se vztahuje nejen třeba k obsáhlému doslovu historika Vojtěcha Vlčka nazvanému Ženské řehole na cestě staletími či k bohatému fotografickému doprovodu Jana Cágy. Vztahuje se nejvíc k šesti protagonistkám knihy, řeholním sestrám, které jsou ostatně na titulní straně i v tiráži označeny jako spoluautorky, podobně jako v předchozí knize hornické vdovy. Jejich vyprávění je sice i teď stylizováno jako bezprostřední osobní zpověď, vznikalo však z opakovaných a trpělivých setkání a rozhovorů autorky s respondentkami. Otázky byly při konečné redakci eliminovány, text pečlivě editován, rozčleněn mezititulky a poté i autorizován.

Nejstarší sestra Monika vydala své svědectví jako třiadevadesátiletá, nejmladší Vincentě bylo v době rozhovoru dvacet devět let. Z generačního rozpětí věku protagonistek knihy vyplynula tedy i rozličná motivace k volbě toho, čemu právem říkají „povolání“. A samozřejmě také odlišná životní zkušenost z jeho průběhu, a to zejména pod vlivem společenských proměn, regresů a někdy přímo represí, i různá míra osobní sebereflexe. Zároveň ale je společným jmenovatelem všech výpovědí trvající ochota pomáhat druhým, sloužit Bohu v lidech, nebo sloužit lidem, a tím Bohu.

A jak se ukazuje, není za tím žádné složité mystérium, ani pouhá odevzdanost, nýbrž i cesta hledání, váhání, pochyb a překonávání trvajícího stigmatu jinakosti ve vztahu k okolí a často i k vlastní původní rodině a přátelům. Hábit sestru nedělá, říká o tom nejviditelnějším sestra Lucie, civilním povoláním proděkanka Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Marta Lucie Cincialová.

Dělá ji především ochota pomáhat potřebným, což potvrzuje celým svým životem i dnes už nežijící sestra Monika z Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova v Rajhradě, kde jim kdysi místní benediktini věnovali pozemek pro mateřinec. Po roce 1948 si prošla „řeholním undergroundem“ – například kostel si tu komunisti předělali na kino -, nakonec ale přišel rok 1989 a všecko se vyjasnilo.

Světští

Už při vydání Sester pracovala Kamila Hladká na knize o další okrajové sociální enklávě: o tzv. světských. V historii byli za světské považováni lidé, kteří putovali krajem a poskytovali lidem zábavu, píše v doslovu k Lidem od kolotoče (2023) historička Markéta Skočovská.

Mezi „lidi světem jdoucí“ počítá tedy loutkáře, provazochodce, artisty, kouzelníky nebo později cirkusové rody a majitele pouťových atrakcí či panoptik a dodává, že mezi světská povolání patří v první řadě provozovatelé zábavních parků (tedy lidově kolotočáři) a cirkusové rody, včetně potomků, kteří se už řemeslu nevěnují a podnikají v jiných oblastech.

Cituji tak obsáhle proto, že se na poutích a v lunaparcích se světskými setkává každý z nás, málokterá sociální skupina je ale tak obtížně definovatelná a zároveň tak uzavřená jako tato. Rozdávají zábavu, sami však často sklízejí despekt a podezřívavost, pro kočovný způsob života i světskou hantýrku bývají zaměňováni s Romy. Podobně jako oni byli za okupace i za komunismu persekvováni, podobně jako na Romy se i na ně leckdo dodnes dívá skrz prsty.

Proto už jen být jejich komunitou přijat je skoro zázrak, natož s nimi pobývat, jako se to podařilo Hladké. Dokonce s nimi vyrazila na štaci a obsluhovala kolotoče. Sama přiznává, že významný podíl na tom měli důvěrní zprostředkovatelé, zcela nepochybně ale také její osobní empatie a už ověřená schopnost nepředpojatě naslouchat. Protože když člověk poslouchá – naslouchá, často se dozví hodně i o sobě, ačkoli to vždycky nemusí být lichotivé.

To platí i o čtenáři pěti osobních výpovědí, které kniha přináší a které bezprostředně mapují život „dnes tam, zítra jinde“, jeho kočovnické kouzlo i někdy až neskutečné administrativní nesnáze a podrazy, které ho provázejí. Kdo z nás, „domácích“, jak lidem zvenčí světští říkají, disponuje takovou výdrží, řemeslnou univerzálností, pracovitostí a rodinnou soudržností jako oni? A taky ekonomicko-podnikatelskými schopnostmi. Sezona od jara do podzimu musí vydělat i na zimu, konkurence je nemilosrdná a náklady na dopravu a inovace čím dál dražších atrakcí obrovské. A když vám prší, tak nic…

Ale nejhorší je závist a nenávist, která se rozmáhá i mezi světskými. Veliká, veliká konkurence je, jeden druhýho nemá rád, stěžuje si třiasedmdesátiletý kolotočář zvaný Černý korzár. Dvaačtyřicetiletý muzikant František vzpomíná na někdejší šikanu na základce, která mu kazila jinak absolutní svobodu, a skoro šedesátiletí Tonda s Lenkou to potvrzují: Tisíííckrát!!! Tisíííckrát jsme toho chtěli nechat. Ale je to taková svoboda…

Tak jako v předchozích knihách zachycují nostalgii života na cestách dobové dokumenty, pouťovou křiklavost kolotočářských atrakcí dokládají fotografie Jana Cágy a společně vytvářejí z knížky obsahově promyšlený a formálně barvitý artefakt.

Kamila Hladká: Hornické vdovy. Dcera sestry, Želešice 2019, 216 stran.

Kamila Hladká: Sestry. Dcera sestry, Želešice 2021, 255 stran.

Kamila Hladká: Lidi od kolotoče. Dcera sestry, Želešice 2023, 216 stran.

• Autor: Jan Lukeš
• Publikováno: 29. prosince 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Když vám prší, tak nic…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ