Divadelní noviny > Názory – Glosy
Ke kořenům!
S pojmem Kathakali se Čech setká ještě zřídkavěji než s bílými tygry. Abyste na něj narazili, musíte buď jet do indického státu Kérala, nebo studovat jednu z uměleckých, nejlépe divadelně zaměřených škol. Obojí vás bude stát mnohem víc sil než výlet do liberecké zoo.
Já na Kathakali poprvé narazila z úst a rukou profesora K. Ten nadšenec gest o tom indickém tanečním protoplazma divadle vyprávěl a tančil s takovou vervou, že se zdálo, jako by v obličeji zezelenal, jeho sako se změnilo v sukýnku z pytlů od rýže a nad pražským Zeleným pruhem se začal vznášet pach nedalekých sloninců a exotiky.
Už tenkrát ve mně rostl obdiv k těm, kdo se kdy na Kathakali dali. Studenti Kathakali jsou totiž od dětství podrobováni těžkému fyzickému drilu a disciplíně. Vrtalo mi hlavou, kam po takovém drilu zmizí duše a emoce. Stane se z člověka dutý stroj na cizí příběhy?
Výcvik jednoho tanečníka trvá zhruba osm až dvanáct let – a mnozí z nich zůstanou přimknuti ke škole, která je vychovala, až nadosmrti. I v Čechách člověk najde studenty, co se kolem své alma mater věrně motají zdánlivě do smrti. Až na to, že ti chodí na rýži domů. A myslím, že by rezolutně odmítali kvůli lásce k divadlu spát na rohoži na betonové podlaze.
A pak jsem se jednou ocitla právě v Kérale, v městečku Munnar, a zvědavost mě hnala k divadlu. To vypadalo jako místo, kam spíš odvezete sešrotovat auto. V pořádku. Spousta míst v Indii vypadá přesně takhle, a přesto je domovem duchovních mistrů. Nesla jsem si zásobu vody a jídla (věděla jsem, že běžné představení Kathakali trvá nějakých osm hodin) a šla se setkat s kořeny. V hledišti nás sedělo zhruba padesát a já byla jedinou cizinkou. Tři bubeníci se usadili, rozsvítila se posvátná lampa a pak jsem se ztratila. Naprosto. Byla jsem zahrnuta zvuky a významy.
Jazykem Kathakali bývá sanskrt. Případně malayam. Textovou složku obstarávají zpěváci a stává se, že jedno čtyřverší trvá (nejen kvůli hudebním koloraturám) třebas i tři minuty. Pak jsou tu bubínky. Rachot každého z nich symbolizuje jinou množinu věcí. A to urputně. Velmi hlasitě. Kdyby podobné bubny slyšel Frodo v hlubinách, tak do Mordoru nikdy nedojde.
Ale tím hlavním, co vás uhrane, jsou herci a jejich „mudry“ (gesta rukou) a „navrasamy“ (grimasy tváře). Ve svých kostýmech skáčou, koulejí očima a kmitají obočím i nosy, až se jim obojí rozmazává – přičemž jedna mudra může mít klidně i čtyřiadvacet oficiálních významů, od „jelena“ přes „divokost“ až po dejme tomu „zvláštní vztah s matkou tvého strýce“.
Zatímco ruce posouvají děj, tvář vyjadřuje vnitřní pochody postav.
Předpokládáte-li, že snadno pochopíte, zda spolu postavy právě bojují, nebo jedí meloun, mýlíte se. Navzdory pomalému plynutí textu se gesta střídají v rychlém sledu a každé z nich zapadá na místo jako písmenko do slova a slovo do věty. Problém je, že se to celé odehrává v cizokrajném labyrintu gest, ke kterému vám nikdo nedá plánek. Znamenalo tohle souhlas, nebo ne? Evropan je ztracen. Po pouhých třech hodinách, kdy mi snad konečně začalo svítat, bubny utichly.
Ten pocit, že se člověk ocitá na posvátné půdě bohyně divadelnosti, byl takřka hmatatelný. Když diváci odešli, osaměla jsem. A tu konečně přede mnou stáli. Podivní pratvorové. Mistři svého řemesla. Roky disciplíny a tvrdého odříkání. Naprostá kontrola nad tělem a emocemi. Od dvanácti nic než řehole.
Photo? Photo? You? zeptal se mě impresário těch chladných okostýmovaných démonů.
Podala jsem mu telefon. Oba herci se rozestoupili a pozvali mě mezi sebe. Fotka, která vznikla, je zajímavá. A to zejména tím, že se mi oba herci snaží překotně a zároveň co nejnenápadněji sáhnout na zadek a něžně zmáčknout jednu z mých půlek. Takhle blízko kořenům divadla jsem ještě nebyla! Sáhly mi na zadek dějiny.
Komentáře k článku: Ke kořenům!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
