Kecy nejsou činy
Kecy nejsou činy, Bobe. Kecy nejsou činy. S patřičnou vážností a důrazem v hlase promlouvá Don (Roman Zach) do duše mladému nesmělému Bobovi (Adam Ernest). Na počátku inscenace však tímto klišé předestře ústřední téma celého příběhu a my se následně stáváme svědky rychlé slovní přestřelky mezi trojicí mužů, kteří urputně plánují velkou akci, ke které na konci vůbec nedojde.
Starožitník Don Dubrow přichází s plánem, jak získat velký obnos peněz: hodlá okrást svého zákazníka, pravděpodobného majitele historických mincí, jejichž hodnotu si ani sám Don ani žádný z jeho kumpánů nedokážou představit. Jejich znalosti numismatiky jsou sice povrchní, avšak zapálení a odhodlanost dát do této velké akce úplně všechno je nesporná. Donův krámek, ve kterém se celý děj inscenace odehrává, si vystačí s pár výstředními kusy zařízení. Stůl s kolečkovým křeslem a ohniště se dvěma dalšími místy na sezení. Totem. Útočiště je od ulice oddělené korálkovým závěsem, na němž se míhá obraz připomínající americkou westernovou krajinu. Výprava ironizující Divoký západ vytváří od počátku prostor pro zbloudilé mluvky, kteří snaží předčit kdejakého ostříleného kovboje.
Foto: Martin Špelda
Kolem umělého ohniště posedávají Don a Bob. Don obřadně viditelným způsobem zažehává oheň vypínačem, obláčky kouře pomalu zahalí podlahu a stoupají vzhůru. Bob v podání Adama Ernesta je nezkušený mladý kluk, jeho roztěkané pohyby a nesmělý výraz evokují rozpačitého učedníka vyhlížejícího roztomile přihlouple. Kontrast je umocněn fyzickými dispozicemi a výrazem Romana Zacha v roli Dona. Urostlý klidný muž se staví do pozice rádoby moudrého mentora a poučuje Boba o životních pravdách. Zach propůjčuje postavě ale i rozvláčnost, která společně s užitou dikcí ironizuje stylizaci do otcovské role. Tento obraz je podpořen šamanskou indiánskou čelenkou s velkými barevnými pery. Zprvu jasně vymezený vztah a rozložení sil se promění ve chvíli, kdy se rozhrne korálkový závěs a na jeviště přichází Jan Plouhar jako Teach. Je rázný, věří si a vnáší do prostoru rychlou údernost. Teach se pasuje do pozice protřelého gangstera, ale jeho na první pohled slizký výraz a žvanivost působí podezřele.
Režisér David Šiktanc se rozhodl podpořit komiku textu i zápletky stylizovaným herectvím: Don, Teach i Bob se berou tak smrtelně vážně, až jsou směšní. Rozdílná dynamika postav se přirozeně prolíná a vytváří neustálé napětí. Záměrná herecká nadsázka a současně znějící překlad podporují komické situace, jejichž vtip tkví v cyklení promluv o banalitách, jako je například jogurt k snídani nebo odhad ceny mincí podle ne zcela aktuálního katalogu. Nejsilnější potenciál však nesou samotní aktéři, jejich výraz a schopnost přistoupit k postavám hravě. Nebrat vážně ani sebe ani postavy, a přeci to vše vybalancovat tak, aby ústřední nebyl pouze vtip, nýbrž herecká souhra.
Foto: Martin Špelda
V závěru inscenace dostávají muži zprávu, že nebude možné „práci“ vykonat. Teach se rázem dostane do emotivního výbuchu propojující naštvání, zklamání a zmar. Vztek si vybije na Bobovi. Ten má ale zastání u Dona, což Teache úplně zlomí. Naštvaný je na Dona, na Boba, na sebe, na celý svět, protože: „do toho dal všechno.“ Kruh se paradoxně uzavírá. K velkolepému vloupání nedochází a kecy se přehoupnou k dalším kecům.
///
Činoherní studio v Ústí nad Labem – David Mamet: Americký bizon. Režie David Šiktanc, dramaturgie Karel F. Tománek, překlad Ondřej Sokol, výprava Juliána Kvíčalová, hudba La Petite Sonja a Hank J. Manchini. Premiéra 15. října 2021 (psáno z reprízy 22. listopadu)
Komentáře k článku: Kecy nejsou činy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
