Kladeňák v Hradci…
Po samozřejmém útoku na první signální (úvodní rozhovor Jágra s televizním reportérem o vyhrané olympiádě: „…ale my sme měli srdíčko…“) se tvůrcům díky výborné myšlence (slavným hokejistům se zjevují slavní filozofové: Jágrovi Ludwig Wittgenstein) podaří nastolit originální, dle mého názoru i vtipný konflikt a na solidní juchandu je dobře zaděláno. Škoda, že tvůrci nedokázali překonat dvě obrovské překážky, které se jim připletly do cesty: neschopnost opustit blbý inscenační nápad a kladenský soubor. O velikosti té první hovoří zejména začátek druhé půle: Jágr přestoupil do Avangardu Omsk a autoři se v předlouhé etudě plné absolutních klišé rozhodli ukázat to pravé Rusko – na scéně proto sedí hokejisti a jejich ženy oblečení do „ruských“ kostýmů á la Taras Bulba (Copak jsou všichni Rusové idioti nebo se takhle v Omsku chodí? Nechápu…), pijí čaj a vodku, „filozofují“ o životě, celá scéna je navíc pojata jako parodie na Čechova („…nikdy se nedostanem do Moskvy…“atd.), první tři minuty to bylo možná snesitelné, dalších patnáct se už ale nesmál nikdo. A co se týče té druhé překážky, nebýt Davida Matáska v roli Jágra, nebylo by o čem psát. Tak nevýrazné a tiché herectví (čest výjimkám: obě představitelky Jágrových partnerek držely s Matáskem krok) se u profesionálů jen tak nevidí.
PS: A ještě si neodpustím malou poznámku směrem k autorům. Nikomu z legendárního ruského útoku Makarov, Larionov, Krutov se nemohl zjevovat duch Alexandra Solženicyna. V době jejich největší slávy (a také dlouho po ní), byl Solženicyn stále naživu.
Komentáře k článku: Kladeňák v Hradci…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
