Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
KlariNovy ostravské letní ohledy (No. 1)
Ostravská perla divadelní festivalové scény není jen prostou přehlídkou kvalitní česko-slovenské úrody, ale snaží se příkladně reagovat i na současný společenský kvas. V tomto ohledu byl vrcholem letošní programové kolekce set věnovaný fluidní sexualitě, který krom inscenací zahrnul i přidruženou diskusi, na níž bezprostředně navázal koncert jedné z jejích aktérek, violoncellistky a zpěvačky Terezie Kovalové.
Hladní vodina: Rusalka. Foto: Dita Havránková
Pražské Divadlo Letí se vytasilo s projektem Hladní vodina: Rusalka v níž režisérka Daniela Špinar osobně účtuje nejen s vlastním několikanásobným coming-outem, ale i kontinuální milostnou obsesí k herci Patriku Děrgelovi, jíž poprvé jednoznačně formulovala v inscenaci Švandova divadla Hamlet coby přímočarou erotickou přitažlivost, která se v divadelně-filmové adaptaci Dostojevského Idiota mění v sebeprojekci, jež vrcholí intimní auto-obhajobou ve zmiňované radikální transpozici Kvapilova operního libreta. Zdánlivě nesmyslná přesmyčka v titulu odkazuje k proměně tradičních genderových rolí. Není tedy divu, že úvodní část má charakter skupinové terapie, do níž jsou poměrně neinvazivním způsobem přizváni diváci, mezi nimiž jsou skrytí i dva ze tří aktérů inscenace, pozdější představitelka Čarodějnice a Cizí kněžny Zuzana Zlatohlávková se pak s lehce přehrávanou empatií ujala role terapeutky. Vstupní kolečko má navodit pocit intimní sounáležitosti, stává se ale spíš únavnou přehlídkou křečovitě sdělovaných banalit, s výjimkou finálního hlasování, kdy atmosféra povážlivě zhoustne. Následuje rychlé prolomení do iluzivního půdorysu archetypálního příběhu, které funkčně zprostředkuje výprava častých spolupracovnic Špinar, scénografky Lucie Škandíkové a kostýmní výtvarnice Lindy Boráros, a vzhledem k hlavnímu motivu inscenace i citlivě použitá hudba tragicky předčasně zemřelé kultovní transgender umělkyně SOPHIE. Režisérka se i při svém návratu k práci v komorním prostoru snaží oslňovat tradičními atributy své tvorby, a tak se opět dočkáme dunících beatů, neónových světel i konfetových děl, které však zbytečně odvádějí pozornost od jádra zdejšího pudla. Špinar se totiž Princovy toxické aktivity snaží definovat coby důsledek dlouhodobého pobytu jeho čisté duše v nesprávném těle. Znásilnění, ani vraždu ve stádiu pokusu ale podobným způsobem omluvit nelze. Zbývá jen chabý konstrukt, který vehementně podpírají vysilující herecké výkony zúčastněných. Osobní arteterapie která se zvrtla, bohužel velmi problematickým směrem. Populární pohádkové archetypy lze samozřejmě ohýbat donekonečna, konkrétně tato vodní hladina je jen povrchním, a navíc pokřiveným zrcadlem, skutečných hloubek přitom nemaje.
Iokasté. Foto: archiv festivalu
Mezinárodní koprodukční projekt Slovenského komorního divadla Martin & Městských divadel pražských Iokasté jde na téma od lesa, tedy spíš od Théb. Autor a režisér Lukáš Brutovský adaptuje tradiční narativ klasického mýtu o toxické maskulinitě i mnohonásobné božské zvůli do aktuální schimmelpfennigovské fugy, jež do konzistentního a audiovizuálně vnadného kabátu obléká nejen antické odkazy, ale i řadu současných společenských traumat. Inscenace je zároveň osobitou poctou hereckému géniu Jany Oľhové, jež titulní královnu obdařila nejen obří porcí charismatu, ale především potřebným nadhledem i precizní jevištní mluvou. Vynikajícími partnery jsou jí v sekundárních úlohách Petr Konáš a Juraj Poliak. Kamenem úrazu ambiciózní vize je nedůsledná práce se vstupními prameny, kdy tvůrci liknavě těkají mezi vstupním náhledem do kolébky evropské literatury přístupným divákům dosud nedotčeným a naopak artefaktem pro poučené publikum. Výsledkem jsou dlouhé vysvětlující pasáže zbytečně retardující temporytmus i řada dalších návodných momentů. Celá proklamovaná feministická vzpoura se posléze smrskne jako překotně svléknutý kondom ve světle faktu, že jejími dominantními autory jsou muži. Žena je tedy opět figurou, jíž řídí a za níž myslí a v podstatě i jednají průbojné faly, s jakkoli počestnými úmysly. Tedy stále stejný svět, jen nahlížený z trochu víc trendy perspektivy. Nebudu lháti, čekal jsem víc!
Definitivním vrcholem tematické triády se nakonec stala večerní festivalová beseda Blízko od sebe, pořádaná v koprodukci s Ostravskou univerzitou, která až na občasné, jalově familiérní projevy Terezie Kovalové, přinesla řadu podnětných myšlenek na dané téma, pronesených ústy režisérky Daniely Špinar, sociálního pracovníka Karla Pavlici či vášnivě interagujícího, hojně zúčastněného publika.
///
Pokračování příště!
Komentáře k článku: KlariNovy ostravské letní ohledy (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
