Klasika po šumpersku
Ve dnech 18. až 20. dubna se uskutečnil v Divadle Šumperk – v čase jubilejní 60. divadelní sezony – tradiční, již patnáctný ročník Festivalu Miloše Movnara. Odborná porota zhlédla pět inscenací a ocenila dva herce: Bohdanu Pavlíkovou v inscenaci Domeček pro panenky a Ondřeje Bretta za výkon v titulní roli Eskymo Welzl. Pod takovouto k uzoufání nudnou, „četkařskou“ zprávou se skrývá rozporuplný zážitek ze tří dnů v jednom z nejmenších oblastních divadel.
Z inscenace Calandriada ve výpravě Michaely Savarové a v režii Zoji Mikotové FOTO JAN VALCHAŘ
Zkusme si rozebrat onu kratičkou zprávu slovo po slovu. Šumperské divadlo bývalo a je reprezantivně důstojná budova, v níž tartasil duch německých ochotníků, který po druhé světové válce vystřídal nadšenecký duch komunistického státu. Na malém městě, jakému by – podobně jako srovnatelně velkým diváckým centrům – dnes přirozeně slušel status stagiony, zapustil obdivuhodné kořeny stálý umělecký soubor, s panem ředitelem, režisérem, herci, technikou, uvaděčkami a tak dál, co k repertoárovému divadlu patří. Proč obdivuhodné? Nenapadá mě vzletnější slovo pro tu dřinu, jakou tu divadelnické generace odváděly. Kdo je Miloš Movnar? Podle mínění pamětníků nikoli zářivý talent své generace, nýbrž spíše průměrný, mladý herec s pedagogickým vzděláním, jehož slibnou divadelní kariéru přeťala nevybíravá smrt. Proč se ony movnarovské festiválky konají? Tady je odpověď jednoduchá. Nebýt jich, málokdo by do Šumperka zajel, zhodnotil, napsal. Šumperské divadlo není první, natož jediné, které takto uvažuje. Problémem může být porota.
Nostalgie poroty
Ta letošní, troufám si tvrdit, by se mohla pokládat za reprezentativní.
Jejím předsedou byl Pavel Hekela, bývalý herec v šumperském divadle, posléze režisér, posledních více než deset let ředitel olomouckého Českého rozhlasu. Nejzasloužilejším členem, nejenom věkem, byl Petr Vosáhlo, bývalý oblastní režisér, posléze šumperský dramaturg, který byl podepsán pod tituly, pro které mívalo smysl do Šumperka jezdit. Mimo jiné i literát, „umělec na dědině“. Další personou v porotě byl dramaturg a pedagog JAMU Miroslav Plešák, s nímž jsem měl rozepři ohledně ceny za ženský herecký výkon – o tom však později. Nic než nostalgie a šéfredaktorský příkaz přivedly do poroty také mě. Do Šumperka jsme s bývalým kolegou Vladimírem Procházkou jezdívali poměrně pravidelně v devadesátých letech minulého století v době ředitelování Petra Krále a tandemu Petra Vosáhla s režisérem Jaromírem Janečkem. Jejich výjimečně podařená inscenace Topolovy hry Dvě noci s dívkou bývala k vidění v několika českých divadlech, jelikož pozvání k hostování se stalo solidárním gestem s vyhořelým (úmyslně, leč nevyšetřeným) Severomoravským divadlem Šumperk.
Konec historické odbočky. Dnešním ředitelem je René Sviderski a stálým režisérem Ondřej Elbel, kteří mají na svědomí radikální „omlazovací“ kůru hereckého souboru.
Z jejich práce v posledních letech jsem viděl jen Elbelovu jevištní úpravu Erbenovy Kytice a dramatizaci Körnerova scénáře Zánik samoty Berhof v režii hostujícího Petra Štindla. První inscenace mě dvakrát nenadchla, trochu naivní, spíše studentská práce pro utužení generačního kolektivu, Štindlovo uchopení textu se naopak vyznačovalo velice solidním a herecky podpořeným režisérským rukopisem. Jinak řečeno, nebyl jsem připraven na šumperské pojetí klasické dramatiky, byť jsem zde před mnoha lety zhlédl například i Janečkův digest z Hamleta či Tří sester.
Nic než šarže
První inscenace – irská klasika: J. M. Synge a Hrdina západu v režii hostujícího Jana Nováka. Hrálo se pro školy od deseti hodin, žactvo ukázněné, jen mírně štěbetající, přesto jsem se musel štípat, jestli se mi to nezdá, anebo zda jsem se neprobudil do jiného divadelního času. Hrdina západu je mimořádně provokativní a vtipný text (jak nedávno potvrdila Sokolova inscenace v Činoherním klubu), jehož neinterpretace může mít smrtící následky. Jan Novák jej inscenoval v duchu J. K. Tyla, psychologicky těžkopádně, realisticky ilustrativně. Připomínka Tyla je silně nespravedlivá: v Šumperku jsem zažil i fascinující inscenace Tyla v režii Františka Čecha. Nevím však, jak přiblížit onu režijní, scénografickou, hereckou manýru, která dokáže divadlo proměnit ve více než dvouhodinovou úmornou nudu. Jenom proto, že režisérovi nepřišel nápad a vedení divadla zas nemělo lepší nápad, než jej angažovat. Nad poslední možná zbytečně rezolutní větou se tyčí otazník. Není vyloučeno, že v celém divadle, tedy v hledišti i na jevišti, jsem byl takto zmučený jenom já sám (i porota se zdála smířlivější). Divákům takovéto inscenace nevadí; zvláště ne školou povinným dítkám. Herci v nich rádi vystupují, protože je režisér ujistil, že jejich výkon má „srdíčko“. Obě strany, mládež i mladí herci, získávají iluzorní představu. Děti netuší, že divadlo může být i nakažlivě vtipná hra plná fantazie, herci si nechtějí připustit, že hrají sto let staré, ochotnické divadlo.
Z inscenace Martina Františáka Eskymo je Welzl! FOTO RADEK NIEČ
Další den, v deset hodin, opět před školním publikem se udál malý zázrak: ono zcela normální, nápadité, fantazijní divadlo. Režisér a dramatik Martin Františák sepsal a secvičil pitoreskní příběh pod názvem Eskymo je Welzl! Rodák ze Zábřehu – tam, kde každý musí přestupovat, pokud jede do Šumperka železnicí – se na počátku představení setkává s T. G. Masarykem. Eskymo Welzl v podání Ondřeje Bretta pěkně vystihl směsici respektu vůči prezidentovi a povýšenosti nad někým, kdo neví, jak se žije za polárním kruhem. Na Movnarovu cenu bylo zaděláno. Příběh nepříběh, spíše historky, příjemně plynul, kajak se kolébal, rodáci ze Zábřehu nevěřícně žasli a popichovali Welzlovu důvěryhodnost, trochu jako pražský recenzent oblastní divadlo. Herci prokázali, že zkratka a stylizace jim nejsou cizí, děti a mládež v publiku zaujati.
Spokojenost trvala až do odpoledního představení Revizora v režii Ondřeje Elbela. Musel bych opakovat, co jsem říkal o sto let starém divadle; tentokrát se notně rezavý žánrový klíč pokoušel otevřít Gogolův text jako konvenční, groteskně přehrávanou satiru. Tučně obtažené charaktery, usilovná výrobna humoru, jemuž divácký ohlas aspoň na tomto představení neodpovídal. Jako by režisér spolu s herci neměli žádné povědomí o tom, že i ty nejbláznivější komedie a nejčernější grotesky vyrůstají z realistického podloží a že právě narůstající rozpor mezi ním a nadsázkou vytváří napětí a humor. Nemluvě o charakterizačních detailech a fantazii, s níž si herci dokáží Gogolovy postavy stvořit jako vlastní originál. Ne, nic než konvence, šarže a manýra.
Boj o „Movnarku“
Poslední den festivalu se hrálo již ráno od půl deváté: Calandriada B. D. Bibbiena. Děti vzrušené, ale hnedka zkázněné, což byl vůbec pěkný rys šumperských školních představení. Herci temperamentní, jak se sluší na lidovou, renesanční komedii. Zaslechl jsem, že režisérka Zoja Mikotová již tuto italskou „šťavnatou komedii záměn“ režírovala a tudíž má v oku, jak má vypadat. V tomto případě mi opakování nevadí, jelikož každý herec má svou míru temperamentu a osobitosti, takže i převzatý gag v onom svižně zašmodrchaném ději bude působit odlišně. Calandriada je v mnohém typická školní práce, zdokonalující herce v určitých dovednostech svého žánru. A proč si ony dovednosti neosvěžit. A pro šumperské školáky se hodí náramně i svou renesanční metaforikou jako nenucená sexuální výchova. Mně osobně se pak nejvíc zamlouval uměřený, leč mladistvě rázný herecký výkon Olgy Kaštické v roli Calandrovy manželky Fulvie.
Na závěr festiválku opět klasika: Domeček pro panenky Henrika Ibsena v režii Ondřeje Elbela. Ten diváky v programu přesvědčoval, že byť je toto dílo spojeno s nudnou realistickou klasikou, nejde však o žádnou fosílii zapadanou prachem. Bez ohledu na podobné zavádějící doušky je pozoruhodný způsob, jakým se režisér rozhodl Ibsena „vyluxovat“. Odstranil psychologicku kresbu i atmosféru, čímž eliminoval postupně narůstající napětí ve prospěch hysterického dramatu. Bohdana Pavlíková v roli Nory dostala volnou ruku a začala odpočátku řádit jako příslovečná „černá ruka“. Ve svém zoufalství by chvílemi mohla porážet stromy, pak zase předvádí děcko s palcem v puse. Její manžel Torvald v podání hostujícího Luboše Veselého drží postavu v jemně nadsazené karikatuře, ale po přestávce se i on utrhne ze řetězu. A protože scénu mají s Norou často sami pro sebe, inscenace odhodí kostým srdceryvného dramatu a mění se v čirou tragikomedii. Bavil jsem se spolu s diváky, jen si nejsem jist, zdali se jednalo o záměr, anebo zda oba hlavní protagonisté narazili na zlatou žílu a rozhodli se ji vytěžit.
Tradice hostování ostřílených herců z Prahy (Vladimír Ráž, Ladislav Trojan kdysi, Igor Bareš a Luboš Veselý dnes) nejen přispívala k větší divácké atraktivnosti, ale prospěšně konfrontovala jistotný a tvárný výraz s osvědčenými hereckými šuplíky. V náročném režimu oblastní scény hercům pro vysoký počet premiér s málo invenčními režiséry často ani nic jiného nezbývá. Jistým šuplíkem se může stát i oblíbené klišé, jak je pro začínajícího herce skvělé se jít „vyhrát na oblast“. Často ano, ale také jednoho dne herec třeba zjistí, že se z onoho vyhrání stala mechanicky zažitá nápodoba pokleslých šarží a manýr, která mu v podstatě uzavírá cestu ze světa na oblasti.
A nakonec, proč Bohdana Pavlíková dostala movnarovskou cenu. Za sebe jsem říkal, že bych nerad napodoboval Ceny Thálie, kde občas uspějí i herci v průměrných, nezdařených inscenacích, kdy se jejich „vynikající výkon“ zrodil jaksi navzdory režii i textu. Miroslav Plešák namítal, že nasazení Pavlíkové a obtížnost hereckého úkolu byly s úkolem Olgy Kaštické nesrovnatelné. S tím jsem nemohl nesouhlasit, jen jsem kolegy porotce upozornil, že o našich odlišných pohledech napíšu.
Komentáře k článku: Klasika po šumpersku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eva Semrádová
Náhodou jsem objevila Váš text, když jsem pátrala po tom, kdo byl Miloš Movnar. To, co píšete, mohu, žel, potvrdit. Stejně jsem trpěla i při Saturninovi.
22.06.2012 (13.22), , Trvalý odkaz komentáře,