Klauniáda to není, a manifest taky ne
Název nejnovější produkce Spitfire Company Bad Clowns navozuje otázku, zda se skupina pustila do tradiční klauniády, anebo je název jen postmoderní terminologickou hříčkou. Odpověď zní – ano i ne. Klauny s červenými nosy neuvidíte. I když… v mírně parodované podobě vlastně ano. V jedné chvíli se na jevišti objeví dvojice Iris Kristeková a Petr Vaněk, na nose mají cukrářské formičky a snaží se smutného playboye Vasilije (Robert Janč) rozesmát. Ten však na jejich adresu jen pronese: Bad clowns…
Odkud jsou a kdo?
Vše se odehrává uvnitř, vně a vlastně i nad důmyslně koncipovanou scénou, sestavenou ze tří šedě natřených, bílou křídou pokreslených stěn s několika na nich – v různých výškách – připevněnými židlemi, vypínači a žebříky. Je to – jak stojí v programu – protiatomový bunkr. V něm se sešla šestice „špatných klaunů“. K dorozumívání používají – každý jinak znějící – hatmatilku, tedy jakýsi nesrozumitelný jazyk připomínající maďarštinu (znalci ugro-finské jazykové skupiny jistě prominou) míchanou s ruštinou, němčinou, francouzštinou, angličtinou a – prý i – norštinou. Občas se tak vyskytne mezinárodně pochopitelné sdělení, jež jasně uvozuje daný stav – jako třeba idiot, playboy nebo Who is…
Z tohoto společenství se vymyká záhadný Ernst (Marina Kantor), který(á) svým vzezřením připomíná nejznámější dílo Marcela Duchampa – Monu Lisu s knírkem. Who is Ernst? Je usazen v levém zadním výklenku ve stěně, hraje na akordeon a z úst se mu linou blíže nespecifikovatelné zvuky. Víc se o něm (ní?) během celého představení nedozvíte. Že by to byl(a) představitel(ka) všemi ostatními přijímaného náboženství sababa, což v hebrejštině znamená paráda?
Nedobrovolné soužití v post-atomovém věku sebou samozřejmě přináší nesnáze, které jsou zdrojem většiny scén – energie se musí vyrábět šlapáním na kole, alkohol se louhuje z ponožek, zubním kartáčkem se čistí nejen zuby, ale i nos a uši. Samozřejmě jde vždy o různě vydařená klaunská čísla. Mezi vrcholné výstupy patří ten, v němž se blonďatá hříva Markéty Vacovské stává – v rukou tak trochu snobského uklízeče Marcela (Petr Reif) – mopem na tyči. Každý pohyb skutečným mopem v rukou Marcela simuluje Markéta svou hlavou a naopak. Vzniká souboj, hra, objevuje se řada pohybových i vizuálních gagů. Zkrátka pohybová klauniáda. Představení se skládá právě z takovýchto skečů a čísel.
Zprvu se zdá, že o víc v něm ani nejde. Asi v polovině začne však divák získávat pocit, že se přeci jen nejedná pouze o samoúčelné klaunské výstupy, ale že sleduje i dramaturgicky vystavěný příběh. Do bunkru přijde dívka zvaná „Blonde Bombe“ (Markéta Vacovská) a pánové se o ni poperou. A pak se začnou dlouze a složitě usmiřovat. Rozlícený Vasilij (možná vás také napadne, zda je politicky korektní a především zda není klišé, že zrovna nejagresivnější z klaunů je ruského původu) nakonec zpochybní divadelní iluzi jako takovou – ukáže, že židle může být umístěna na stěně pomocí magnetů a že igelitové pytlíky, které drží při žonglování válcovitý tvar, či knírek na tváři Ernsta, jsou jen obyčejnými divadelními triky.
V samém závěru je dokonce „zbourána“ neviditelná čtvrtá stěna. Herci s akordeony kolem krku přistupují blíž k publiku a snaží se o navázání kontaktu. Nežádoucí interaktivity se však bát nemusíte. Ani špatných klaunů ne. Vlastně jsou to dobří klauni. A Petr Vaněk a Petr Reif dokonce excelentní.
Dobrodružství s dada programem
Jiné – a snad stejně záhadné – dobrodružství nastává, když se začtete do programu. Marcel, Vasilij, Herman, Arp, Ernst, Miró a Magritte jsou jména postav. Možná vám něco asociují. Stačí doplnit tu křestní jména, tam příjmení a „jsme doma“: Marcel Duchamp, Vasilij Kandinskij, Hans Arp, Max Ernst, Joan Miró a René Magritte, tedy elita výtvarné avantgardy první poloviny 20. století. Ale who is Herman?! Že by snad Hermann Hesse? A proč by tam měl být zařazen právě on? Kvůli utopickému románu Hra se skleněnými perlami, jehož děj se odehrává v daleké budoucnosti a v němž je právě HRA tak důležitá? Nebo ho pojí s těmito výtvarníky společná zkušenost s nacismem? Dílo všech výše jmenovaných bylo přece nacisty označeno jako „zvrhlé“… Proto tedy ten bunkr?
Ale dost dohadů a asociací. Vše je možné a nic nemusí být pravda. Vydávám se raději po stopách dadaismu – tedy směru, ve kterém většina z těchto umělců tvořila. A opět nacházím spoustu styčných bodů a řadu falešných stop. Právě v tom je možná to klaunské žonglování se jmény, situacemi, emocemi a odkazy pravým smyslem této hry.
HRA… to je základní princip inscenace Bad Clowns. Co z toho vyplývá? Nic. Buď se napojíte a budete si taky hrát, anebo zůstanete „mimo“ nechápajíce. Technicky zdatné, ale trochu marnotratné, řeknete si. Možná by mohli Spitfiři ke každému projektu psát podrobnější programy – či dokonce umělecké manifesty. Divákovi by pak spousta věcí došla. I když občas by jejich vize a koncepty byly možná zajímavější než samotná inscenace.
A jsme zase na začátku. Co vlastně Bad Clowns jsou? Ať se snažím sebevíc, odpovědět nedokážu. Klauniáda to není, a manifest taky ne.
Spitfire Company: Bad Clowns. Režie Petr Boháč, choreografie Cecile da Costa, autor hudby Jan Kučera, Mathieu Gautron, výprava Paulina Skavova. Premiéra Palác Akropolis Praha, 1. května 2011 (psáno z 2. premiéry 2. května 2011) .
Komentáře k článku: Klauniáda to není, a manifest taky ne
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
