Klíč je pod rohožkou aneb Divadlo nahodilosti v brněnském HaDivadle
V inscenaci Po celou dobu představení probíhá představení režiséra Jiřího Austerlitze se vyskytují herci, kteří nehrají, nýbrž si hrají. Tímto zjištěním by mohla celá reflexe skončit, nicméně pro ty, kteří mají zájem o bližší vysvětlení, proč a čím je tato hra pozoruhodná, následuje několik postřehů.
Představení zahajuje scénické čtení seznamu předmětů, které se v něm vyskytují. Pro ty diváky, kteří si před představením přečetli program, to je jen pokračování jiného seznamu, a sice seznamu předmětů, které se v představení nevyskytují. Jak informuje titulkovací zařízení, seznamy a především pak předměty samotné, poházené po celém jevišti, mají přinést pocit ukotvení v prostoru a čase. Mají být zárukou jistoty, předvídatelnosti a bezpečí v chaotickém dění na jevišti. Po tomto ujištění se z reprobeden ozve část první věty z Mahlerovy druhé symfonie Vzkříšení a spektákl může začít – a pokračuje až do okamžiku, než zaštěká pes.
Ostatně tento pes, který se v představení fyzicky nevyskytuje, do hry vtahuje rovinu skutečnosti mimo jeviště i hlediště, lépe řečeno její iluzi. Jediným prvkem, který propojuje dění s obvyklou realitou, jsou právě tyto zvuky zvenčí – v dálce štěkající pes, zápasící kočky, hádající se opilci… Podobně jako seznamy předmětů mají diváka ujistit, že je v bezpečí, tentokrát v bezpečí před vnějším světem. Pocit bezpečí, jistoty a předvídatelnosti je doveden k dokonalosti ve chvíli, kdy titulkovací zařízení oznámí, že klíč je pod rohožkou. Od tohoto okamžiku již není předvídatelné nic a vše je možné – vstupujeme do světa hry. Inscenační tým tak navazuje na řadu počinů, které si daly za cíl dále rozvíjet divadlo trapnosti, nahodilosti, případně absurdní či surrealistické divadlo.
Foto: Jakub Hrab
Kontrast mezi deklarovanou předvídatelností a skutečnou nahodilostí všech jevištních akcí se stává jedním ze základních principů dalšího dění. Jakýsi rámec vytváří informace o klíči pod rohožkou, která se objevuje na začátku i na konci představení. Zda je tato věta rovněž klíčem k interpretaci celého kusu, zůstává nedopovězeno. I další leitmotivy do hry vnáší záblesky příběhu (či alespoň jakéhosi smyslu), postřehnout lze dokonce náznak love story. Všechny tyto charakteristiky si však především dosazuje divák na základě svých předešlých divadelních zkušeností, dění na jevišti se totiž řídí jediným principem, a tím je náhoda.
Jedním z mnoha paradoxů je, že na samotné „představení“ vlastně vůbec nedojde, podívaná se totiž skládá především z pauzy, děkovačky, přestavby, besedy, úvodu do představení, čtení scénických poznámek a tak dále, a to v nepředvídatelném sledu. Herci/hráči představují poměrně jasně vymezené typy – potřeštěnec, nesmělý stařík, křehká slečna, šibal, katalogizátor. (Jakousi šestou postavou je filozofující titulkovací zařízení.) Při tom všem jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že hráči/herci nejčastěji hrají sami sebe. Herecký tým (Magdaléna Straková, Cyril Drozda, Mark Kristián Hochmann, Jiří Svoboda, Jiří Miroslav Valůšek) funguje kompaktně jako jeden celek. Koncept žádnému z herců v podstatě neumožňuje, aby vyčníval, neboť jeho podstatou je týmová hra – a je vidět, že si ji všichni na jevišti dovedou patřičně vychutnat.
Foto: Jakub Hrab
Touto hrou je v každé scéně důsledně zpochybňována základní idea takového divadla, které nastavuje zrcadlo realitě. Představení, zcela v souladu s estetikou postmoderního divadla, totiž odkazuje jen samo na sebe – stejně jako hra. A pokud se již vztahuje k vnější realitě, pak je to na základě spontánního, nahodilého nápadu. Například když začne titulkovací zařízení ohlašovat, která představení v ostatních divadlech v Brně se přesouvají na jiný termín a která se ruší z důvodu nemoci. Vše, na co jsme zvyklí, je zde popřeno, a současně je nastolena nová divadelní realita, nadrealita, ve které je možné cokoliv a přitom nic. Divák je pak donucen přistoupit na to, že nic nedává smysl, že jakýkoliv pokus o systematizaci nebo pochopení jevištní akce končí jen chaotickým vyjmenováváním kategorií a předmětů.
Foto: Jakub Hrab
Druhým podstatným prvkem této hry vedle zmíněné nahodilosti je experimentování s časem, jeho natahování, zkracování, deformování a v důsledku i jeho (ne)smysluplné naplnění. Čas a opakování jsou předmětem experimentu například při čtení již zmíněného seznamu předmětů, které se v představení ne/vyskytují, nebo když Magdalena Straková opakuje první větu souvětí tak dlouho, dokud divák nepřestane vnímat – a právě v tom okamžiku souvětí dokončí. Není náhodou, že podstatným hudebním prvkem je Ravelovo Bolero, skladba založená na téměř nekonečném opakování a variování jednoho motivu. Ačkoliv v představení paradoxně vůbec nezazní: hráči/herci si v jednu chvíli její poslech spolu s diváky jen představují.
Během druhé reprízy se hercům/hráčům na základě těchto principů úspěšně podařilo vytvořit paralelní realitu a vsugerovat divákům dojem neexistujícího běhu času, takového běhu času, který můžeme sami zakusit právě jen při hře.
Foto: Jakub Hrab
A přece, přese všechno výše napsané lze ve vší té náhodnosti najít sdělení, které se přímo týká naší žité skutečnosti. Jak už je v HaDivadle zvykem, inscenace se nespokojí jen s prvním plánem, nýbrž v souladu s ústředním tématem sezony, jímž je „Nerůst“, rozvíjí druhou, zásadnější rovinu. Nejen že se snaží iniciovat radikální změnu v našem uvažování, dokonce se ji pokouší zrealizovat, když přímo na jevišti nabízí alternativu ke všední realitě definované na základě ekonomického růstu, efektivity a výkonnosti. Tato alternativa má podobu činnosti nahodilé, vykonávané bez ohledu na výkon, prosté směřování a smysluplné struktury anebo lépe se strukturou, která je vyplněna zcela náhodně. Po celou dobu představení probíhá představení je jakousi tichou, vlídnou revoltou, stejně jako celá řada autorských inscenací HaDivadla v posledních letech. A také skutečným zážitkem paralelní, nepředvídatelné reality, surreality. Právě proto i tato reflexe platí pouze pro reprízu z pondělí 22. listopadu 2021, protože další uvedení již bude zcela jistě, a přitom nepředvídatelně úplně jiné.
///
Autor je germanista.
///
HaDivadlo, Brno – Jiří Austerlitz a kolektiv: Po celou dobu představení probíhá představení. Režie Jiří Austerlitz, dramaturgie Klára Hutečková, scénografie Klára Hutečková a Anežka Kalivodová, kostýmy Anežka Kalivodová, hudba Ladislav Železný, light design Pavel Havrda, trénink Zuzana Sýkorová. Premiéra 20. listopadu 2021 (psáno z reprízy 22. listopadu).
Komentáře k článku: Klíč je pod rohožkou aneb Divadlo nahodilosti v brněnském HaDivadle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
