Klikaté cesty ke svobodě
Festival 13+ v Divadle v Dlouhé se už jedenáctým rokem snaží vyjít vstříc mnohdy dosti svéráznému vkusu teenagerů. Letošní ročník (15.–20. ledna 2020) byl propojen s dlouhodobým projektem Dlouhá cesta ke svobodě, volně připomínajícím 30. výročí Sametové revoluce. A cesta a svoboda jsou důležitá životní témata nejen pro mladé. Program, složený z šesti inscenací, ukázal, že je lze zpracovat velice rozmanitě.
Trojice poutníků z Divadla Drak (zleva Milan Hajn, Jazmína Piktorová, Dominik Linka) a jejich Cesta odvíjející se na bílém papíře FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK
Festival každoročně zahajuje hostitelská scéna. Letos představila – dokonce v premiéře – Konec stříbrného věku na motivy románu, který napsal japonský autor Jasutaka Cucui. Inscenace navázala na linii komorních představení z cyklu Krátká Dlouhá, uváděných ve foyeru divadla. Sci-fi satira, která by se v blízké budoucnosti klidně mohla stát realitou, je drsnou černohumornou vizí toho, jak se vyrovnat s problémem stárnoucí populace. Legální věk končí v sedmdesáti pěti letech, a poté mají senioři za úkol navzájem se během jednoho měsíce zlikvidovat (jednou z inspirací je kultovní film Battle Royale, kde podobný osud potká teenagery). Dramaturg Martin Satoranský a režisér Adam Skala inscenují spíše digest románu doslova zahlceného množstvím epizod a postav, které vměstnali do několika typů (škodolibý profesor, bohatý kultivovaný investor, žena na pomezí gejši a hospodyně). Kromě hostující Štěpánky Fingerhutové v roli „bachařky“ hrají členové souboru Jan Meduna, Eva Hacurová, Pavel Neškudla, Marie Poulová a Miroslav Zavičár vesměs postavy o více než čtyřicet let starší, ale dokážou zdárně balancovat na hraně vážnosti a humoru a pouhým hnutím nabílených obličejů evokovat tragikomiku neřešitelné situace. Tvůrci hojně odkazují ke kultovním filmům typu Battle Royale nebo Versus, ke kresleným komisům manga (projekce v pozadí) či k japonskému koloritu, respektive k tomu, jak si ho představujeme u nás (líčení, oblečení, zbraně, chování jednotlivců, drobné rituály). Cucuiova kniha se snaží o humorný pohled, inscenace je v tomto ohledu spíše zdrženlivá, elegantní. V akcích i dialozích je spousta drobných zábavných momentů, vše ale zůstává v minimalistické rovině, i krutosti se odehrávají náznakově. Je tu nicméně jeden „realistický“ detail: příprava suši. Všudypřítomná hravost vážné a kruté téma nadlehčuje, aniž by ho ovšem zlehčovala.
Pouť krkonošská Naivního divadla Liberec navazuje na řadu úspěšných poetických a experimentální titulů z dřívějška, v Praze se jí ovšem příliš nedařilo. I když ponuré máchovské téma v sobě má jistou atraktivitu, sdělení zůstalo tentokrát na půli cesty k divákům. Patrně kvůli technickým problémům nepříjemně vynikly řečové nedostatky herců mluvících do mikrofonu, efektní čarování se světlem a tmou se chvílemi slévalo do nepřehledné směsice podivných stínů, ale hororový efekt se nedostavil.
Inscenace Ve jménu republiky z brněnské Polárky tematicky připomněla minorovský Hon na jednorožce, nejen tématem třetího odboje, ale i zpracováním ve stylu „easternu“. Příběh tří nerozvážných mladíků, jejichž touha po volnosti se stala pastí, se i přes velké herecké nasazení nevyhnul rozmanitým klišé spojovaným s touto érou.
Druhá politická inscenace Domov (kde je ten tvoj?) od slovenských sousedů z Nové scény Bratislava mi zprostředkovala nový pohled na téma (i)migrantů. Režisér Svetozár Sprušanský ji vytvořil na základě knihy War – What if it were here (2004) dánské autorky Janne Teller o situaci dvou utečenců, kteří ovšem paradoxně prchají z kdysi kultivovaných severských zemí, nyní ovládaných diktátorem, do Egypta a prožívají zde podobné problémy jako Afričané v Evropě. Inscenace posunuje výchozí bod na Slovensko, takže je doplněna o některé konkrétní problémy země a taky o kultovní slovenské písničky. Herci jsou jen o málo starší než cílové publikum, chovají se jako teenageři a hovoří jejich jazykem, takže dokážou autenticky evokovat touhu po svobodě v situaci útlaku i smutek a pocit vykořeněnosti. Každé představení je navíc doplněno o diskusi s odborníky na migrantskou problematiku a s cizincem, který takovou situaci zažil.
Mými favority byly Cesta z hradeckého Draku a Transky, body, vteřiny z ostravského Divadla Petra Bezruče. Tomáš Dianiška v Ostravě zrežíroval svůj vlastní text o zapomenuté sportovkyni meziválečného období Zdeně Koubkové, u které teprve časem doktoři rozeznali, že je ve skutečnosti muž. Dianiška je správně naladěn na frekvenci mladého diváka, dokáže najít a zprostředkovat až neuvěřitelné příběhy, v nichž se nevyhýbá bizarnostem, ale ani patosu. Baví, a zároveň nenásilně akcentuje důležitá témata, kterými mladí žijí.
Road movie Cesta na motivy knih Jacka Kerouaca, Jacka Londona a Marka Twaina navazuje na další projekty Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka, kteří téma cesty opakovaně zkoumají v různých souvislostech. Na odmotávané roli papíru (což připomíná způsob, jakým zapsal Kerouac své autentické zápisky z cest) umístěné na molu mezi dvěma skupinami diváků se odvíjí příběh – nepříběh tří protagonistů (Dominik Linka, Milan Hajn a Jazmína Piktorová), kteří se z různých důvodů vydávají na cestu. Z malého prostoru občas podniknou výpady do diváckých řad, většinou se obejdou bez rekvizit. Stejně jako Naivní divadlo v Pouti krkonošské se i tato původně loutková scéna zaměřila na hru s předmětem, materiálem, s prostorem a technikou (projekcí). Děj občas komentují a jako epizodní postavy sem tam zaskočí hudebníci, kteří se především výrazně podílejí na dotvoření nerozvážné, romantické a nostalgické atmosféry šedesátých let. Představení se nesnaží poučovat, je hravé a „drzé“, ale zároveň jaksi pod čarou komentuje jednání postav a prozrazuje leccos z jejich charakteru, z jejich minulosti i budoucnosti.
Ačkoliv se inscenace většinou inspirovaly literárními předlohami, žádnou bych neoznačila za pouhou adaptaci, ale spíše za originální autorskou záležitost – přehlídka ukázala, jak rozmanitě se dá zacházet s inspirativními texty. Všechny tituly navíc byly schopné zaujmout široké divácké spektrum, i když každá generace jistě vnímá předložená témata trochu jinak. U politicky laděných her mohl být překážkou jistý sklon k plakátovosti (Ve jménu republiky, Domov, kde je ten tvoj?), u zpracování literárních předloh tendence k někdy až přehnané zdobnosti či ilustrativnosti (Pouť krkonošská, Konec stříbrného věku).
Komentáře k článku: Klikaté cesty ke svobodě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
