Klišé, jež využívá sebe samo
Kdo si přečetl anotaci k inscenaci KaDeWe před její premiérou v MeetFactory, musel se nutně obávat nejhoršího: alternativní performance v industriálním prostoru, jejímž „hrdinou jsi ty“. Před začátkem na scéně uchystaná kamera a zrcadlo doslovně nastavené divákovi. Tedy další multimediální obžaloba našeho zkaženého světa…
Nesmělo by se však jednat o adaptaci brilantního a povýtce nadčasového textu polského režiséra a dramatika Helmuta Kajzara (s původním názvem Další díl (KaDeWe); Operní libreto). Hra napsaná v letech 1973 – 1974 se vztahuje k reáliím tehdejšího Západního Berlína, zkratka KaDeWe (Kaufhaus des Westens) odkazuje k názvu největšího evropského obchodního domu své doby. Text lze však snadno přenést do Berlína let osmdesátých či devadesátých – nebo do současné Prahy. Aktualizaci napomáhá překlad, přesněji přebásnění textu Lukáše Jiřičky. Jeho úprava zachovává kolážovitou strukturu – reklamní slogany a drobné scénky z prostředí nákupního centra střídají osobní zpovědi, v nichž se zvukomalebně rozvíjejí obrazná pojmenování, která jsou vzápětí nahrazena hudbou z diskotéky či mnohoznačným mlčením. Chybí souvislá dějová linie, jednotlivé situace jsou propojeny občasným zjevením postmoderně pojaté královny Mab a vstupy vyvolávače Edena. Koláž spojuje epické části s dokumentárními polohami (popis jednotlivých stánků s bizarním zbožím atp.) a tento prvek je v inscenaci podpořen využitím kamery.
Scéna je téměř prázdná, v holých šedivých zdech vyniká kontrast mezi jásavostí barevné šminky a ubohostí falešné estrády. Důraz je kladen spíše na kostýmy, které odkazují k době vzniku textu, a propracované svícení. Herci vcházejí na scénu dveřmi, jež propojují surrealisticky až snově nasvícený prostor jeviště s reálným prostorem venku, mimo budovu, kde se také hraje. Kamera sleduje v předtočené sekvenci jednu z postav až před dům, kde vidíme „pulzující tepny města“, reálnou výpadovku i světla železniční trati. Tím je posílena dokumentární stránka, dovedená až na hranici odpudivě sugestivní reality show, v níž je postavám nepříjemné, že jsou téměř v každé chvíli sledovány a natáčeny všudypřítomným panem Edenem.
Režisérka Magda Stojowska pracuje s principem montáže, využívá hereckého střihu a jednoduchých scénografických prostředků k proměně prostředí, která je také často podpořena změnou hudby. Je příjemné, že se autor neinspiroval diskotékovými hity sedmdesátých let, ale dbal spíše na atmosféru té které scény. Prvoplánovým postupům se vyhnula i režie, ze které je patrné, že zná kolorit zaplivaného baru, kde se v předstíraném luxusu svíjí u tyče děvčátko-kurvička, kde si uslintaní pasáci počítají bankovky špinavýma rukama a kde je jen zdánlivě všechno v pořádku. Režisérka s těmito klišé pracuje po svém: využívá je ve zkarikované podobě (tanec s vycpaným „hadem“) a tak celý ten výprodej smutku a beznaděje shazuje. Nevydírá, ale apeluje na špatné svědomí jednotlivce, který si v tramvaji odsedává od páchnoucích bezdomovců a obchází obloukem prodavače Nového prostoru. Člověka, který nechce vnímat bordely a příliš hlučnou samotu nočního Václaváku a v skrytu duše doufá, že „se o to někdo postará“. Režie nechce pateticky moralizovat, nezaujímá stanovisko. Není na straně lůzy ani na straně „slušného člověka“. Jen vede pestrý sled scének k obraznému konci: ponížení individua, které už nemá z čeho žít. Kořist bezskrupulózního majitele zábavního podniku s příznačným názvem Eden je v závěru svlečena ze šatů a přinucena k travestii, ve finální scéně sledujeme žalostný zpěv nového čísla programu.
„Oběť“, pudy vláčeného muže, který prochází mnoha proměnami, od oplzlého vzepětí při laškování s prostitutkou až po rezignaci a přijetí role v kabaretu, hraje s mrazivou přesností Vladimír Marek. Nejvíce pozornosti však na sebe po celou dobu představení upoutává Hynek Chmelař v roli slizkého komentátora, principála i pasáka nakaženého všemi chorobami světa, který se všem postavám vysmívá, tyje z jejich rozpoložení a neomaleně jim strká kameru před obličej. Za těmito dvěma poněkud zaostává výkon Anity Krausové, což však bylo při premiéře zřejmě dáno nejistotou v textu.
Inscenace KaDeWe přesně odpovídá parametrům i koncepci MeetFactory, multifunkčního prostoru, ve kterém se setkávají různé přístupy k umění, zejména ty alternativní či experimentální. Industriální budova, jejíž název foneticky evokuje továrnu na maso, konvenuje továrně na zábavu, kde se s masem zoufalců nakládá dle libosti těch, kteří stojí v pyramidě o úroveň výše. Šťastná volba.
MeetFactory Praha: Helmut Kajzar: KaDeWe. Překlad Lukáš Jiřička. Režie Magda Stojowska, dramaturgie Lukáš Jiřička, scéna Dominik Lang a Erik Sikora, kostýmy Máša Černíková. Hudba Georgij Bagdasarov. Premiéra 15. září 2010.
Komentáře k článku: Klišé, jež využívá sebe samo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
vladimír burian
článek nazvaný :
„Klišé, jež využívá sebe samo“
obsahuje větu :
„Prvoplánovým postupům se vyhnula i režie, ze které je patrné, že zná kolorit zaplivaného baru, kde se v předstíraném luxusu svíjí u tyče děvčátko-kurvička, kde si uslintaní pasáci počítají bankovky špinavýma rukama….“
…….tak nevim……
24.09.2010 (12.23), , Trvalý odkaz komentáře,