Historky z kanclu
Sklepní prostor Márnice v Divadle Petra Bezruče je ideální pro vytvoření iluze „zašitého kanclíku“, kde se každodenně schází skupina nezaměstnaných na jakémsi falešném rekvalifikačním kurzu, jak se tomu děje ve hře současné německé autorky Felicie Zellerové Klub outsiderů. V Ostravě ji pohostinsky nastudoval Jiří Honzírek.
Outsideři se schází v zašitém kanclíku, jenž vznikl v Márnici Divadla Petra Bezruče FOTO TOMÁŠ RUTA
Stísněná špeluňka, ošuntělý sektorový nábytek, počítač, kopírka věčně bez papíru, po stěnách rozvěšené obrázky roztomilých pejsků a k tomu šest „outsiderů“, kteří, ač o sebe doslova zakopávají, žijí každý v bublině svého trápení. Největší devízou Márnice, již inscenátoři beze zbytku využívají, je usnadněná možnost navázání kontaktu s publikem. Hra Felicie Zellerové je totiž především sledem monologů, zachycujících prázdnotu a bezútěšnost životů šestice postav v šedivých stejnokrojích – padesátileté vdovy se sklony k alkoholismu, mladé Turkyně, která opustí svoji rodinu, protože se odmítá provdat, nedostudovaného divadelního vědce neustále žvanícího o tom, kam si zajede na výlet, pětatřicetileté Doti, která se po rozvodu vrátila zpátky do otcovského domu, věčně zhuleného vysloužilého nigerijského fotbalisty a třicetiletého Axela, který neustále prohání sukně a postavičky v počítačových hrách. Problematika nezaměstnanosti ovšem není ve hře výrazněji akcentovaná, Klub outsiderů by se mohl odehrávat v jakékoli kanceláři, kde se zaměstnanci poflakují v pracovní době. Zellerovou tematizovaná vnitřní osamělost postav je rozšířenější fenomén a v intimní atmosféře malého prostoru na diváky také více doléhá.
S v podstatě realistickou scénou Radomíra Otýpky a s hovorovým jazykem kontrastují neustálé repetice promluv. Stylizovaná práce s jazykem je v současné německé dramatice oblíbená, Zellerové pomáhá především k zdůraznění stereotypu, zacyklení, kdy postavy uvízly na jednom místě jako zaseknutá gramofonová deska. Vedle toho má jazyková stylizace také nemalý komický potenciál. Ten nejlépe využívá Markéta Haroková jako Doti, které neustálé opakování replik navíc ještě pomáhá vyjádřit váhavost, nesmělost a latentní obsedantnost postavy. Dobře ale v inscenaci hrají všichni, nejvýrazněji asi působí Marcela Čapková jako rezignovaná, věčně „přednasraná“ Uschi a neurvalý macho Axel Lukáše Melníka, který se doslova vyžívá v blízkosti diváků a možnosti adresovat jim jednotlivé „hlášky“ přímo do očí.
Inscenaci svědčí i nenápadná režie Jiřího Honzírka, který se zdařile vyhýbá přílišnému sentimentu a sociální zatěžkanosti, například když Turkyně Günnesch líčí publiku svou nešťastnou první lásku a za ní Axel „paří“ na počítači, takže její promluva je neustále narušována strojovými komentáři. Dobře funguje i několik absurdně poetických obrazů – třeba když si Doti xeroxuje zadnici, aby zjistila, jestli zhubla, Axel se k ní přidá, stejným způsobem si poměřuje svůj penis a kopie pak společně rozvěšují po kanceláři.
Největší slabinou inscenace je text. Zellerová dokáže napsat vtipný dialog, daří se jí vytvořit rozmanité charaktery, má cit pro úderné „hlášky“: Ty prostě potřebuješ lásku, ne pořád kafe. Bezdějovost ovšem začne asi v polovině nudit, neustálé střídání monologů začne být monotónní, a je otázka, zda se závěrečné rychlé střídání názvů dnů v týdnu, které se celou hru promítaly na portál a určovaly časové posuny děje, vůbec dá považovat za pointu. Klub outsiderů tak působí jen jako dobře odpozorovaný materiál a v ideálním případě jako výchozí bod pro následné vystavění komické zápletky.
Divadlo Petra Bezruče – Felicia Zellerová: Klub outsiderů. Překlad Zuzana Augustová. Režie Jiří Honzírek a kol., dramaturgie Daniela Jirmanová, scéna Radomír Otýpka, kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher. Premiéra 19. září 2014. (Psáno z reprízy 18. října 2014.)
Komentáře k článku: Historky z kanclu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
