Kmeny I – Argentinské tango – Tanec jako závislost
Když nedávno vydal Vladimír 518 seriál olbřímích antologií Kmeny, ve kterých mapoval různé vyhraněné sociální a kulturní skupiny u nás od dob předlistopadových po dnešek, uvědomili jsme si, že i mezi tanečníky najdeme řadu obdobně vyhraněných a osobitých kmenů, které mají svá pravidla, estetiku, způsob existence i prezentace. A rozhodli jsme se alespoň některé z nich tento rok představit. První kmen, který jsme vybrali, je mohutná diaspora argentinského tanga.
Zajít v Praze na milongu (taneční večer tanga) není žádný problém. Dnes jich v metropoli funguje několik a tančit se dá prakticky každý den. V jejich nabídce vás zorientuje dobře ošetřovaný on-line kalendář, který vás bezpečně navede na parket (http://www.tango-praga.info/-milongy-milongas-in-prague).
Kdyby existoval už v roce 2001, kdy novodobé tango argentino u nás mělo za sebou rok života, měl by jen jednu položku – milongu v Čumpelíkově ulici v pražských Kobylisích. Zasloužil se o ni Martin Fischer – jedna ze zakladatelských osobností pražské tango scény. Do tzv. Čumpelice se chodilo za dobrovolné vstupné a pražští tangueros se sem tloukli autobusy asi dva roky, než se začalo tango tančit ve Zlaté Lyře v Michalské ulici. Postupně s tím, jak se rozrůstala pražská tango komunita, přibývala a přibývají další místa k tanci. Tančí se v Jam Café na Národní třídě, ve Flame Dance Studiu v Karlíně, specifická je Milonguita v argentinské restauraci Gran Fierro ve Voršilské, na níž se dodržují ty nejtradičnější společenské zvyklosti tanga, atd. Zvláštní kapitolou je Grébovka – viniční altán na vršku Havlíčkových sadů – s atmosférou jako z jiného světa. Atmosféra milong, které se zde v létě konají, je neopakovatelná.
Já jsem šla na svůj první terénní výzkum do kavárny Lucerna. Milongy se tu pořádají každou druhou neděli. Začínají v devět a už o půl desáté se začnou scházet první tangueros! Tančírna v interiéru filmové kavárny vznikne jednoduše – odtáhnou se stolky, na každém zapálí svíčka a u zdi pod zrcadlem se usadí DJ.
Přišla jsem před devátou a po chvíli bezradného postávání – nikde nikdo až na jednoho pána – jsem se ho zašla zeptat, kam si mohu sednout, když je na každém stolku lísteček „reservé“. Dostalo se mi vlídného svolení sednout si, kam chci, a tak jsem od stolku s dobrým výhledem mohla pozorovat příchozí, kteří se přátelsky zdravili a objímali. Ženy pak mizely na toaletu a vracely se v krásných střevících na podpatcích a často byly bez punčoch. Pánové přezuli botky u stolků a rozjelo se cabaceo.
V tangu tanečník pro partnerku explicitně nechodí. K vyzvání k tanci slouží neverbální rituál – cabaceo: muž upře na ženu dlouhý pohled, a pokud žena pohled opětuje a proběhne tzv. mirada – oční kontakt, žena akceptuje pozvání k tanci jemným přikývnutím. Měla by počkat, dokud k ní muž zcela nepřistoupí a neměla by ztratit jeho pohled – vždycky je tu totiž nebezpečí, že se muž dívá někam kousek za ni, nebo vedle, na nějakou jinou krásku. Zranění citů je v tangu hluboké, jako zrada bolestné.
Struktura milongy je pevná, skládá se ze sérií tand – bloků zpravidla čtyř skladeb stejného stylu, často i stejného orchestru. Jedna tanda trvá zhruba dvanáct minut a je zakončena tzv. cortinou, což je výrazně jiný druh hudby, než je tango. I když jste úplné hudební poleno, cortinu poznáte. A jde se z parketu. Taneční pár by měl po dobu jedné tandy tančit jen spolu, střídání či ukončení tance uprostřed série je nevhodné. Tango je na etiku a etiketu hodně citlivé.
Velmi podstatná je atmosféra milong. Ta v Lucerně je díky interiéru hodně prvorepubliková, máte v ní pocit, že jste v dokolorovaném filmu pro pamětníky. Kdyby se ještě kouřilo, byla by ta iluze dokonalá. Člověku, který nikdy nic podobného nezažil, všichni připadají trochu jako blázni. Nezřídka se zakrátko stane jedním z nich.
Komentáře k článku: Kmeny I – Argentinské tango – Tanec jako závislost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
