Knihovnička – O loutkách
Loni v nakladatelství Routledge vyšel soubor 28 statí teatrologů, divadelníků a badatelů o loutkách v nejširším slova smyslu: ostatně název – Průvodce loutkářstvím a materiální performancí to naznačuje. Všehochuť: studie národopisné, studie dějepisné, stati sentimentální, stati sebeopěvující, nářky, nostalgie, spisy hluboko- i plytkomyslné – od javajek, přes Petrušku, roboty až po Válečného koně (War Horse) v londýnském Národním divadle. Psáno anglicky a s ohledem na angloamerického čtenáře, tedy příznačné kulturní zaměření na produktivitu, užitečnost, komunitní cítění – zkrátka činit zjevné, až okázalé dobro pro náš blahobyt. Tolik k politické misi publikace. Podstatněji pak k obsahu:
Sbírka je rozdělena do šesti oddílů, vždy po dvou redigovaných jedním z editorů. John Bell řídí Ballardův institut a loutkové muzeum a působí na Univerzitě v Connecticutu. V loutkářských kruzích je známý jako člen divadla Great Small Works a Bread and Puppet Theater a jako autor řady knih o loutkovém divadle. V Průvodci připravil první dva oddíly, souborně nazvané „Teorie a praxe“. Příspěvky v této části knihy se vracejí k podstatě loutkářství: P. Piris reflektuje (poněkud krkolomně) divácké zakoušení loutek a užívá k tomu Sartrův a Levinasův pojem percepce; je to spíš nedorozumění než velké zjištění, řekl bych. J. Bell operuje s Freudovým a Jentschovým pojmem stísněnosti či tajemna (das Unheimliche). To je zajímavé spojení, ale přehlíží fakt, že v divadle jsou pravidla hry přece jen jiná než v realitě. (Věcněji to pojednal Otakar Zich ve stati Loutkové divadlo z roku 1923.) Nejpodstatnější je úvodní kapitola M. Williams, kterou uzavírá tvrzení: Nežijeme ve věku postloutkového loutkářství a figurální loutka stále bude základním styčným momentem.
Do dalšího oddílu přispěli divadelníci, včetně zvučných jmen jako Peter Schumann (Bread and Puppets, USA) nebo Basil Jones (Handspring Puppets, JAR) – jejich články radši přejděme. Znamenitý vhled přináší Eric Bass (Sandglass Theater, USA; dříve Mnichov), který ve stati o vizuální dramaturgii zdůrazňuje psychologický přínos obecenstva do divadelního dění. Cituje Kermita Lovea, jednoho z tvůrců slavné televizní série Sezame, otevři se (Sesame Street, z které Československá televize uvařila Jů a Hele). Love viděl rozdíl mezi loutkou a hercem takto: když na jeviště vejde herec, musí učinit výrok, ale když na jeviště vejde loutka, už to samo je výrok. Další praktici poukazují na specifika loutkářství – proč je nutné, aby ruský Petruška mluvil zkresleně za použití piščiku (A. Gref a E. Slonimskaja), nebo je tu znamenitá a inspirativní stať o loutkách pro nejmenší děti (R. Reiniger).
Claudia Orenstein učí na City University of New York a zaměřuje se na asijské divadlo. Jí redigované dva oddíly se obracejí k historii, jednak historickými studiemi, jednak statěmi o novodobém oživování odkazu. A. West píše o loutkářce Charlotte Charke (1713–1760), zavržené dceři slavného londýnského herce Colleyho Cibbera; až na autorčino trapné bušení na feministické dveře jde o skvělou historiografickou sondu. Znamenité jsou dvě studie věnující se živé tradici javajského a korejského loutkářství: M. I. Cohen o wayang kulit a jeho novém žánru zvaném kreasul, tj. zkratka slov kreasi tanpa melupakan asul-usul, tedy experiment nezapomínající na svůj původ. K. Foley píše podobně o korejském kkokdu gaksi. Nejsilnější je etnografická stať J. M. Law o japonských panenkách, které odkazují na rituály vyrovnávání se s utrpením, ztrátou a vzpomínkami: …za těmito stylizovanými figurkami vězí hlubší tradice, která zhmotňuje, co loutka umí nejlépe – vytvořit prostor mimo reálný svět a nahlížet to, co je v lidské zkušenosti příliš znepokojující nebo nadlidsky vznešené.
Dassia N. Posner, teatroložka a dramaturgyně z Northwestern University (USA), redigovala poslední dva oddíly věnované současným sondám a hybridním experimentům. Vedle studií divadelníků, kteří žánr loutkového divadla užívají k poznání našeho vnímání a fungování – např. J. Taylor o své inscenaci o Cardeniovi z Dona Quijota. Zápletku pronikavě spojuje s dobovými okolnostmi a empirickou filosofií: kombinace svérázná jen zdánlivě, ve skutečnosti románový příběh rozeznívá souzvuk strun a hloubku okamžiku. Fascinující jsou i stati o loutkách a robotech v japonském divadle nebo ve strojírenství či o loutkách a filmové animaci. Tyto závěrečné stati patří skutečně k zlatému hřebu sbírky.
Středoevropské loutkářství zastoupeno není. A ačkoli teorie divadla (včetně loutkového) začala u nás u Otakara Zicha, Petra Bogatyreva a u pražských strukturalistů, Průvodce je tím překvapivě netknut. Autoři jsou sice členy UNIMA, ale nic se o ní nedočteme. (Asi to neumíme dost prodat.) O loutkářství zejména americkém je tu ovšem poznatků mnoho.
Pavel Drábek
Dassia N. Posner, Claudia Orenstein a John Bell (eds.). The Routledge Companion to Puppetry and Material Performance, Routledge, 2014. 351 stran.
Komentáře k článku: Knihovnička – O loutkách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
