Knihovnička – Překládat španělské zlaté divadlo
David Johnston je známý překladatel klasických španělských her do angličtiny a mimo to se zabývá otázkami překladu pro divadlo i teoreticky. Loni vydal drobnou knížečku o Překládání divadla španělského zlatého věku, která je především osobní výpovědí matadora divadelního překladu a velkého propagátora klasických španělských her. Jeho knížka mi poskytla záminku k této úvaze.
Johnston stojí jako jeden z hlavních hybatelů za znamenitou webovou stránkou Out of the Wings (www.outofthewings.org), která obsahuje údaje o španělskojazyčných hrách (všech dob) v anglickém překladu. Tam jsou k nalezení hotové poklady – jako například informace o osmi vybraných a do angličtiny přeložených hrách málo známého Guilléna de Castra (1569–1631). Jedna z nich je obzvláště zajímavá (Las mocedades del Cid, 1612–1615), protože podle ní Pierre Corneille roku 1635 napsal svého slavného Cida. To jen namátkou: klasických dramatiků je na stránce zastoupeno dvanáct a k tomu slušný výběr jejich her. Když se k tomu doplní ještě před časem publikovaná kniha Davida Castillejo Španělské klasické drama (Spanish Classical Drama: a classified survey and study of a thousand Golden Age plays, Londýn, Oberon 2011) se shrnutím obsahu tisícovky her, je naráz to obrovské bohatství španělských her zlatého věku o něco více na dosah. Snad se tedy na našich jevištích objeví více.
Po Vladimíru Mikešovi už nikdo další není a on na to asi nebude mít čas, když teď dělá na tom Dantem, řekl mi kdysi jeden dramaturg, který překladatelům šance často dává. Trochu troufale jsem mu odpověděl, že když bude zakázka, bude i překladatel. Vím, že tak snadné to není a že titán Vladimír Mikeš je nenahraditelný. Nového překladatele klasických španělských her ale nalézt lze – především tak, že bude vychován. (Ostatně dvě jména jsem tehdy v hlavě měl – možná zatím ne dost zkušené překladatele, ale co?) Nový překladatel španělského klasického dramatu bude samozřejmě někdo naprosto jiný, než bychom asi čekali s dnešní představou formovanou Vladimírem Mikešem – to je ale zároveň i klad. Ten někdo přijde s jiným pohledem na svět, s jinou ctižádostí, ale když bude mít oporu dramaturga, píli a trpělivost, tak nové překlady budou. A s nimi i zatím nepředstavitelné bohatství nového divadla. Jenom chtít.
Někdo řekne, že kultura španělské cti, hrdosti a víry, jak ji známe od Lopeho de Vegy, Tirsa de Moliny či Calderóna, je k nám nepřenosná. To je pochopitelně paušalizující výmluva. Johnston uvádí, že se v tomto duchu vyjádřil před nějakými šedesáti lety slavný hispanista Arnold Reichenberger. Kritik a brechtovský překladatel Eric Bentley mu na to opáčil, že hry španělského zlatého věku jsou univerzální, protože konflikty, které pojednávají, nevycházejí z jakéhosi nám vzdáleného kódu cti, ale ze samotného jádra lidské zkušenosti (s. 20). Johnston také v krátkosti probírá původ onoho hrdého a často šovinistického operování se ctí a morálkou – vzešel z kultury, která po osmi stoletích roku 1492 ze země vyhnala jinověrce (židy i muslimy) a ustavila svatou inkvizici, která měla za úkol odhalovat a vypořádávat se s možným přežívajícím vnitřním nepřítelem. Osobně nemám pocit, že by se tato mentalita do té míry od Calderónových dob vytratila.
Jiný dramaturg mi kdysi vyčetl, že se zastávám překladu hry původně v blankversu, která byla přeložena veršem volnějším. To není blankvers! – a tím skončila diskuse na nastolené téma. A proč by měl být? Pokud Lope de Vega a jeho současníci a pokračovatelé používali nejrozmanitější veršové formy, navíc často složitě rýmované – znamená to, že musíme pedantsky překládat stejně? Proč? Z uměleckého snobismu? Z afektu, kterým trucovitá Eliška Krásnohorská chtěla Josefu Královi dokázat, že je čeština mocna nejrozmanitějších veršových forem, a přeložila Byronova Dona Juana – metricky dokonale, ale čtenářsky k nesnesení? Johnston cituje jiného známého překladatele, Victora Dixona, který má za to, že když je comedia od podstaty stylizovaný žánr, bytostně spjatý s rozmanitou slovesnou tradicí a závislý svým účinkem na sugestivní síle řeči vázané, je nemyslitelné překládat prózou (s. 80). To jsou ovšem dva nejzazší protipóly. Johnston sám od formální věrnosti upouští a někdy jeho překlady dokonce hraničí s adaptací – například když kompenzuje dramatickou ironii nebo úmyslně rozpačité zakončení, které by dnes už tak rozpačitě nevyznělo. Někdy je za to kritizován, jak sám doznává. Zároveň ale je potřeba říci to podstatné: díky této snad troufalé a možná i pragmaticky neuctivé dramaturgii se do anglického prostředí (jinak příslovečně ostrovního a uzavřeného) dostaly desítky her a inscenací, z nichž vzešlo dobré divadlo. A to si našlo své obdivovatele, zájemce a ruku v ruce s tím i studenty, odborníky a překladatele.
A zatímco před půl stoletím byla situace v anglickojazyčném divadle v otázce španělských „zlatých“ her rozhodně horší než u nás, dnes je to naopak – a s výjimkou zmíněného Vladimíra Mikeše, zanedlouho devadesátníka, rozkročeného ještě mezi italskou a francouzskou literaturu, toto pole zůstalo ladem. Řešení je vlastně snadné – upustit od vlastního (tak trochu snobského) pohledu na klasické hry, upustit od naší přežité kultury cti, otevřít se a zkusit riskovat – intelektuálně i emocionálně. Odměnou nám bude kouzelná říše skoro dvou tisíc(!) her, které vytvořily jednu větev moderního profesionálního divadla a ve svých ozvucích (díky cestujícím společnostem přelomu 17. a 18. století) daly základ i naší středoevropské divadelní kultuře.
David Johnston. Translating the Theatre of the Spanish Golden Age: A Story of Chance and Transformation. Oberon Books, Londýn, 2015. 93 stran.
Komentáře k článku: Knihovnička – Překládat španělské zlaté divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
