Knihy roku
aneb Pohled do českých Lidových novin a slovenské Pravdy na tradiční knižní ankety
Je vždycky mediálně vděčné porovnat vlastní čtenářskou zkušenost s tou, kterou na sebe vyzrazují účastníci knižní ankety. Sám za sebe přiznávám, že je často inspirací pro vlastní čtení do dalšího roku.
Anketa Kniha roku nemá sice ve slovenském deníku Pravda takovou tradici, jako je ta už prvorepubliková v Lidových novinách (od roku 1928, po historicky vynucené odmlce pak znovu od roku 1991), přesto si již prestiž vydobyla a spolu s literární cenou Anasoft litera je jedním z ukazatelů do kvalitního slovenskojazyčného literárního světa.
Začněme malou srovnávací statistikou, která samozřejmě už nějak výmluvná je. Na české straně se zúčastnilo 192 osobností (ze 400 oslovených), na Slovensku jich bylo 72 (o celkovém počtu vyzvaných Pravda nemluví). Vítězné knihy v českém prostředí byly nominovány dvěma desítkami hlasů, na slovenské se počítají jen na jednotky. Česká strana dovoluje nominovat jeden až tři tituly bez omezení žánru nebo původu, jen apeluje na stručnost odpovědi. Do Pravdy se měly posílat informace o třech titulech, původním slovenském, překladovém a rovněž českém. Rozsah některých příspěvků bývá ovšem větší.
Už zde je evidentní zájem a ochota Slováků reflektovat také literární situaci u západnějších sousedů. O mnohém v jiném smyslu vypovídá také skladba účastníků ankety. Pro příspěvek do Pravdy byli osloveni především lidé z literární a šířeji umělecké oblasti – sami spisovatelé, literární vědci, estetici, kurátoři, kulturní pracovníci, redaktoři. Jednou z mála výjimek je profese PR manažera. Naproti tomu v Čechách je skladba podstatně pestřejší, vedle lidí rovněž „od kultury a literatury“ jsou zde právníci, exaktní vědci, politici, hudebníci a desítka osobností spojená s církevním životem, kněží nebo teologové. Z tohoto okruhu není na údajně křesťanštějším Slovensku ani jeden příspěvek. Nevím také, zda negativní postoj části české i slovenské kulturní veřejnosti k vlastníkovi Lidových novin neovlivnil složení vypovídajícího souboru, rozuměj v tom smyslu, že se někteří odmítli ankety účastnit právě proto, že majitelem je kontroverzní česko-slovenský politik Andrej Babiš.
České ankety se neúčastnil ani jeden Slovák, v Pravdě prezentovali své čtenářské preference dva Češi, oba ovšem úzce spjatí se slovenským literárním prostředím. V české anketě nenajdeme ani jeden titul ve slovenštině, tedy buď původně slovenský, nebo do slovenštiny přeložený. Toto považuji za velmi signifikantní pro českou scénu. Spojitými nádobami s kruhovým oběhem je fakt, že v Čechách slovenský titul nekoupíte, a proto se zde nečtou, a vice versa. Stále větší „čtenářský odpor“ klade také slovenština, která z našeho veřejného prostoru takřka vymizela, k naší škodě… Naopak na druhé straně je slovenský zájem o dění na české scéně dán už zadáním nominovat jeden český titul. V letošním ročníku nejvíce hlasů získala kniha editorky Marie Jiráskové Křižovatky, výbor z díla Mileny Jesenské. Na dalších místech byli zmíněni Milan Kundera (Kniha smíchu a zapomnění) a Marek Švehla se svou monografií o Magorovi Jirousovi. Kromě těchto jmen se ovšem v průběhu celé ankety objevují více než tři desítky titulů původně českých nebo do češtiny přeložených. Těch druhých je samozřejmě nepoměrně více (jen výběrově S. Plathová, S. Mrożek, N. Cave, A. Munroová, respektive P. Borkovec, Z. Czendlik, Macháčkův Husák, E. Bondy, J. Topol aj.). Jedná se podle mého názoru o potvrzení nijak samozřejmě sociologicky verifikované teze, že slovenský čtenář v češtině běžně čte, na rozdíl od toho českého, který si této „jazykově dostupné exotiky“ dopřává jen poskrovnu. Na tuto notu úspěšně hraje brněnské nakladatelství Větrné mlýny svou knižní překladovou edicí Česi, čítajte.
Nechci nad svou zkušeností člověka dlouhodobě se ve slovenském prostředí pohybujícího konstruovat nějaké dalekosáhlé závěry. Jsou to jen postřehy, jež se ovšem opírají o jistou empirii a sociologická data, která mluví jednoznačně ve prospěch slovenského natočení západním směrem. (Kolem 10 000 slovenských studentů na českých vysokých školách, pouhé stovky českých na těch slovenských. Od konce prvního decennia registrujeme obrovský nárůst slovenských občanů v Čechách pracujících. Dnes už jejich počet přesahuje 100 000. Naopak to jistě stejně nefunguje, česká diaspora na Slovensku je asi desetkrát menší, a to ještě spíše z historických důvodů.)
Envoi? Nevzdávejme pro svou lenost tu jedinečnou možnost se relativně bez námahy podílet na jiné národní kultuře. Umíme-li to v prostoru divadla, populární hudby a filmu, proč také ne v literatuře, kde to právě čtením může začít…
Komentáře k článku: Knihy roku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
