Ko Un: Dění na zemi je odrazem dění na nebi
Jeden z nejvýznamnějších současných světových spisovatelů, korejský básník Ko Un (1933), byl v polovině května hostem 17. mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha 2011. Do Prahy přijel podruhé. Poprvé zde byl v roce 2002 jako host Festivalu spisovatelů. Následující rozhovor vznikal nejprve pomocí mailu, dokončili jsme jej při osobních setkáních v Koreji.
Po dlouhých obdobích protirežimních postojů jste v posledních zhruba deseti letech zastával postoje prorežimní. Jak se tato změna společenského postoje reflektuje ve vaší tvorbě?
V sedmdesátých a osmdesátých letech v době vojenského režimu jsem oponoval diktatuře. V té době si všichni přáli demokracii. Pak jsem v devadesátých letech našel jiné poslání – pomoci vzniku jedné země na Korejském poloostrově. De facto jsem nikdy nebyl v nějaké mocenské pozici, nebyl jsem členem ani žádné demokratické vlády. Hodně lidí si myslelo pravý opak, ale nikdy jsem se s žádnou vládou dobrovolně nesblížil. To nebyl můj případ. Ale jak víte, v době vojenské diktatury jsme měli občansky velmi těžkou situaci, teprve v devadesátých letech se podařilo vytvořit demokratickou společnost. Náš lid po ní velmi toužil. Od té doby věnuji veškeré své úsilí dalšímu korejskému projektu, bojuji za sjednocení Koreje.
Takže není přesné mluvit o tom, že jsem byl v nějaké době provládní. Ve skutečnosti nejsem po třicet let nikým jiným než básníkem. Mé jediné jméno je básník. Tak tomu bylo před třiceti lety a je tomu i dnes.
V eseji Poetická revoluce jste napsal: V dětství jsem vnímal hvězdy jako potravu. To je vlastně to samé jako mé pozdější poetické zpěvy ke hvězdám. Má minulost, které jsem se chtěl tolik zbavit, byla ve skutečnosti mou šancí. – Jak je tomu dnes? Cítíte to stále stejně?
Veškeré prožitky pocházejí z osobní minulosti. Této minulosti ale nedovoluji, aby mi šlapala na paty, aby se mnou byla a dostihla mě, protože jdu po cestě, která vede do budoucnosti, již jsem ještě nezažil. Jak jste zmínila, v dětství, když jsem poprvé uviděl hvězdy, jevily se mi jako jídlo. I dnes, podobně jako tehdy, vycházím občas v noci ven a dívám se na hvězdy. A stále v nich vidím jídlo. Tato stopa z dětství ve mně pořád zůstává. Je skutečná, ostrá, i když zkušenosti a možnosti už mám jiné.
Ve stejném eseji jste také uvedl, že poezie je astrologie. Potřebujeme vůbec v moderním světě astrologii a poezii?
Poezie je spjata s astrologií a s nebeskými událostmi. Dění na zemi je odrazem dění na nebi. A co se týče mého vztahu k astrologii: má rodná řeč je pro mě cizí jazyk a zároveň je to dialekt vesmíru. A mluvit přece potřebujeme. Stejně tak jako se dívat na hvězdy.
Na váš osobní život i poezii měl zřejmý vliv buddhismus. Vlastně jste jej připodobnil k poezii, když jste řekl: Poezie nikdy nezemře. Možná zítra, možná ve vzdálené budoucnosti budou poezie a básníci spojeni jako při převtělování duší popsaném v buddhismu. Co pro vás buddhismus znamená poté, co jste opustil klášterní život?
Příčinu často zamlžuje následek. Ani s mým buddhismem tomu není jinak. Stále má hmatatelný vliv na můj život i tvorbu. Stal se součástí mého já. Buddha mluvil o svém učení jako o osvobození, kterého lze dosáhnout překonáním jména a podoby toho, čemu se říká „buddhismus“. Buddhismus, s nímž jsem se setkal, byl vyživující jako výživná strava, potřebná pro mé vědomí a emoce. Je jasné, že utrpení, kterým jsem strádal po korejské válce, buddhismus léčil, aniž jsem si ho vybral. Nejen to. Stará moudrost z úpatí Himalájí rozkvétala v obtížných chvílích mého života jako mladá a svěží mezi řádky mých básní.
Vaše dílo zahrnuje romány inspirované buddhismem. Mohly by být námětem i pro dramatickou tvorbu? Třeba váš cyklus Maninbo?
Mé epické básně zobrazují historii lidstva. Povaha osudu v mé epice odhaluje dramatickým způsobem můj život a mé myšlení. Dramatický vývoj mají nejen moje epické a dlouhé básně, ale je obsažen i v mé próze. Pět mých románů bylo zfilmováno a jeden z nich obdržel zvláštní cenu na berlínském filmovém festivalu. Ve světě mé poezie se lyrické neodlišuje od epického. Vše lyrické směřuje k vrcholu epiky. V mém třicetisvazkovém díle Maninbo se z každého takového vrcholu rodí „nezávislost“ a „vztah“. Svět mé literatury odmítá jakoukoli žánrovou klasifikaci.
V nedávných letech vyšly ve Spojených státech obsáhlé výbory rekapitulující padesát let vaší tvorby Songs for Tomorrow (LA: Green Integer, 2008), Empty Space (Seoul: Changbi, 2008) a Adolescence over Fifty Years (výbor básní, ed. Kim Hyung-Soo, 2009). Taková bilance jistě není konečná – na co mohou být vaši čtenáři zvědavi v blízké budoucnosti?
Padesát let mého psaní představuje polovinu historie moderní korejské poezie, vždyť jsme právě slavili sté výročí moderní korejské poezie. Pochopitelně po padesáti letech psaní se snažím psát básně pro budoucnost. Je mým zvykem, že zapomínám verše, které jsem napsal. Jsem šťastnější, když píšu nové básně, než vzpomínat na chvíle, kdy jsem psal verše předchozí. Básně, které píšu dnes, mě činí šťastnějším, než jsem byl včera. Miluju historii, ale ještě raději než minulost mám čistý list papíru.
V centru Soulu jsem poblíž pomníku krále Sedžonga (1397–1450) viděla vaši báseň o něm. Jak byla napsána, je za jejím vznikem nějaký příběh?
Vzpomínám si, že jsem v rozhovoru pro New York Times v polovině osmdesátých let řekl, že poezie jsou hudební dějiny. Myslím, že dnes bych mohl přidat ještě další označení. Nicméně minulostí, jíž jsme prošli, zněla hudba bezpočtu lidí. Historie není jen paměť nebo vzpomínka, je to oživování. Oživování našich snů. Historie není pouhý hrob nebo pouhý náhrobek, historie je život sám. Král Sedžong představuje vůdčí postavu naší historie. Vytvořil pro náš národ písmo hangul, které dodnes používáme. Takže ani dnes není jenom mužem z 15. století, ale je to člověk, který se mnou kráčí tímto světem.
Když vám bylo přes padesát let, narodila se vám dcera. Co to znamenalo pro vás jako člověka i jako básníka?
Dcera se narodila poté, co jsem poznal svou manželku. Takže bychom myslím měli začít mluvit nejdřív o manželce. Zemřel bych o patnáct let dřív, kdybych byl nepotkal svou ženu. Nejen to. Ani moje literatura by nemohla bez ní vzniknout. Poezie, kterou jsem psal před tím, než jsem poznal manželku, byla pouhý proces. Po setkání s ní se osud mé tvorby začal otevírat. Tehdy to mohlo znamenat všechno, co jsem mohl mít, a přesto se mi ještě navíc narodila dcera. Je světem, se kterým se nemůžu plně prolnout. Je to svět, který nezvládám dost důkladně. Dcera řekla, že když maluje, nedělá to sama. Přichází někdo a otírá jí štětec. Jsem na tom stejně. Když píšu básně, nejsem to jen já, kdo tvoří. Snad jsou ve mně všichni básníci z dávných časů. Vstupují do mě a píšou se mnou. Až zemřu a znova se narodím, možná budu zase básníkem. To je ta budoucnost, ke které se teď blížím, když píšu básně. Můj život je má budoucnost.
Když dcera spala, cítil jsem z její spící tváře mír, a když se probudila, překvapila mě svou mluvou. Když se narodila, zažil jsem, že se i můj jazyk obnovuje, znovu rodí. Kdykoliv se dcera naučila nové slovo, naučil jsem se nové slovo i já. Což by mohlo znamenat, že je můj jazyk na úrovni pětadvaceti let věku…
Do Prahy jste přijel podruhé. Jaká je vaše pražská inspirace – napsal jste už báseň o Praze, jak jste jednou slíbil?
Když jsem byl v roce 2002 poprvé v Praze, šel jsem na místo, kde žil Jan Neruda. Třeba mě Jan Neruda povede při psaní básně o Praze. Nepotkali jsme se však. Až zde večer něco popiju, snad vznikne báseň nyní.
P.S. Ta báseň již vznikla – v Soulu na konci letošního března při příležitosti básníkovy účasti na křtu do korejštiny přeložené antologie českých povídek o Praze.
Báseň Má Praho, která je zde publikována vůbec poprvé, z angličtiny přeložila Ivana Bozděchová. České texty ostatních básní jsou z knihy: Ko Un – Květy okamžiku, Mladá fronta 1995, překlad Miriam Löwensteinová.
—————————————————————
Na Korejském poloostrově
pálí se více smutku než uhlí
Před pětapadesáti lety
mezi rodiny a příbuzné
položili železnou demilitarizovanou zónu
Na jihu
na severu
smutek je hlavním zaměstnáním lidí
Smutek ze tří stran Koreje
—————————————————————
Bude třeba víc síly k lásce
než k nenávisti
V tomto světě
i v tamtom světě
žije se ráno, večer i v noci
Osamělý svit lampy
—————————————————————
Nový jako dnes splacený dluh
nový jako dnes navršený hrob
po kolikáté?
Životy žiješ stále znovu
Tamhle
motýl
možná jeden
možná dva?
—————————————————————
Má Praho
Jednou tě navštívím
a budu se vracet.
Jednou zůstanu
a bude to na víc než rok.
Města po celém světě se den
za dnem vypínají,
tohle však ne.
Dlouho, dlouho
kvete si samo pro sebe
jako květina na zemi.
Nenávist za nenávistí
vracejí se tu zpátky.>
Má Praho!
Ko Un
(11. dubna nebo 1. srpna 1933 Gunsan, provincie Jeolla v Jižní Koreji)
Jeden z nejvýznačnějších básníků své země, dospěl ke svému domácímu i mezinárodnímu uznání po spletité životní i umělecké cestě. Vyrůstal v době japonské nadvlády, potlačující korejskou kulturu včetně jazyka, velmi emocionálně a intenzivně prožíval hrůzy korejské občanské války a především v jejich důsledku se na čas uchýlil do zenového buddhistického kláštera. Po deseti letech se vrátil k civilnímu životu a jako básník debutoval v roce 1958. Na počátku 60. let zažil studentskou revoluci i převrat a po něm téměř třicet let diktatury. Od počátku 70. let se aktivně zapojoval do společenského a politického dění, zaměřeného především na boj za svobodu jedince, za demokracii a proti diktátorským režimům. Byl několikrát zatčen a vězněn. V roce 1982 byl naposledy propuštěn a od roku 1985 žije ve vesnici Anseong jižně od Soulu. V ústavní demokracii Korejské republiky (ustavené v roce 1987) se stal vůdčí osobností kulturní scény. Na konci 90. let hostoval na univerzitě v Berkley a Harvardu. Jako zastánce a propagátor sjednocení obou korejských států doprovázel v roce 1998 prvního jihokorejského prezidenta na jednání do Severní Koreje. Zkušenosti z cesty zachytil v knize básní Namkwa puk (Jih a sever; 2000). Jeho život je zaplněn událostmi a lidmi – jejich obrazu věnoval svůj nejrozsáhlejší básnický projekt Maninbo (1986–2010), třicetisvazkové dílo obsahující 4001 básní a 5600 jmen. K této myšlence jej před třiceti lety přivedly dlouhé chvíle osamělosti a přemýšlení ve vězeňských celách. Jako cíl si stanovil zaznamenat básnickou vzpomínku na každého člověka, kterého ve svém životě od dětství na venkově do posledních dnů své politické aktivity potkal. Do dneška Ko Un publikoval celkem 150 knih (z toho 70 svazků poezie) a brzy vyjdou čtyři další (dvě prózy a dvě básnické sbírky). Jeho tvorba byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků (včetně perštiny a gaelštiny), přičemž první překlad (do angličtiny) vyšel až na počátku 90. let (Sound of My Waves, Cornell University, 1993), neboť do té doby vojenské vlády překlady jeho tvorby do cizích jazyků zakazovaly. Teprve v roce 1992 mu byl vydán cestovní pas a Ko Un mohl začít jezdit na mezinárodní literární konference a festivaly, mj. i do Prahy.
Komentáře k článku: Ko Un: Dění na zemi je odrazem dění na nebi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
