Kohout se dočkal
Vyhlášení Ceny Jindřicha Chalupeckého je v současnosti jedinou událostí ve vizuálním umění, kterou je Česká televize ochotná přenášet v přímém přenosu. Jakkoli by se to mohlo jevit jako pro umění obdivuhodný úspěch na úrovni populárního Slavíka, je to rovněž jeden z důvodů, proč má část odborné umělecké veřejnosti s udílením ceny problém. Největším trnem v oku této skupině je to, že se vůbec jedná o soutěž, tedy o formát vybudovaný na uctívání individualistického ega. Tento postoj podporuje i fakt, že se do soutěže musí umělec se svým portfoliem sám přihlásit. Boj proti individualismu letos vyhlásila jiná umělecká soutěž – Cena Oskára Čepana, v níž tento rok zvítězili všichni nominovaní laureáti.
Finalisty letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého byli zleva Martin Kohout, Romana Drdová, Richard Loskot, Viktorie Valocká a Dominik Gajarský FOTO PETER FABO
V Brně – Cena Jindřicha Chalupeckého střídá každý rok místo výstavy finalistů a vyhlášení vítěze – letos pozvedl vítěznou trofej Martin Kohout, umělec, jehož šíři zájmů jen neúplně zahaluje označení „multi-mediální“. Martin Kohout se od řady mladých evropských (a úspěšných) umělců odlišuje tím, že dlouhou dobu nebyl tak úplně trendy. Přestože se věnoval otázkám spojeným s internetem, s existencí vlastního já na síti, s pracovními podmínkami v globalizovaném prvním světě nebo s webovou pop-kulturou se schopností hlubší analýzy a přesahu, bylo těžké jeho tvorbu uchopit jako celek. Stále platí, že srozumitelné umění se lépe prodává, a to nejen sběratelům, ale i médiím a celkově divákům. Je tedy pochopitelné, že se Martin Kohout prezentoval zdánlivě jednoduchým krátkým filmem Slides (mimochodem ve velmi vydařené instalaci s na míru vytvořenou pohodlnou pohovko-postelí pro diváky), který je hodnocen jako výpověď o současném technologií prorostlém světě, kde hranice mezi bděním a sněním, mezi připojením a stavem off-line není jednoduché narýsovat. Film vychází z dlouhodobého zájmu autora o spánek a podmínky zaměstnání v pozdním kapitalismu. Kohout absolvoval v Londýně, kde film během jeho umělecké stáže vznikl, nespočet rozhovorů, které bude stejně jako dlouhodobý výzkum spánku v budoucnu prezentovat v jistě divácky méně přitažlivé formě, než jakou měl jmenovaný snímek.
Oproti loňskému roku, kdy cenu získal Matyáš Chochola a mnozí rozhořčeně prskali nejen nad samotným vítězem (nebyla jsem jistě jediná, kdo na stupni vítězů viděl spíše jednu z tichých nenápadných ženských finalistek), ale i nad jeho silně machistickým výstupem během závěrečného ceremoniálu, mám letos pocit sdíleného zadostiučinění. Nejen z výstavy v Pražákově paláci, která byla příjemným představením jednak jednotlivých finalistů, jednak současného umění jako takového. Bylo téměř předvídatelné, kdo získá první místo, stejně jako kdo upoutá srdce diváků a bude hodnocen pomyslně místem druhým. Diváckou cenu získal Richard Loskot, jehož instalace (sestávající z několika odlišných interaktivních objektů) opět odkryla autorovu vynalézavost a hravost: samočtecí kniha, optické klamy závislé na úhlech pohledu zjevující květinu ve váze, ve skutečnosti neviditelná kočička, kterou divák mohl hladit ve virtuální realitě. Těmto zábavným a chvílemi i poetickým drobnostem se ale nepodařilo nikterak přesáhnout ladné technicistní kouzelnictví 21. století. Malby Viktorie Valocké by jistě potěšily i oko milovníků některých prací Štyrského a Toyen, stejně jako sběratelů současného umění, video Dominika Gajarského iritovalo svou dokonalostí a zamýšlenou prázdnotou výtvarně precizních záběrů a instalace růžovo-bílých objektů Romany Drdové evokujících bazén nebo porodnici nápadně připomínala díla rozložená na podlahách galerií od New Yorku po Peking.
Zatímco se současné umění – minimálně to prezentované na výstavě finalistů – narcisticky vzhlíží v sobě samém, Kohoutova práce přesáhla estetické rámce své vlastní produkce a byla schopná vypovídat o světě, který je mimo umění, aniž by ony umělecké kvality ztratila. Přes mnohé výhrady vůči udílení cen jsou výstavy CJCH a vůbec nominace v současnosti pěti finalistů mezinárodní porotou hodnotnou informací o tom, jaké současné umění je, respektive o tom, čeho si na sobě výtvarná scéna v dané době nejvíce cení. O drtivé většině umělců (i umělkyň) oceněných od založení Společnosti Jindřicha Chalupeckého v roce 1990 stále slyšíme a patří rozhodně k těm nejznámějším a pro své generace vlivným osobnostem. Martin Kohout pro svou schopnost reflektovat dění v aktuálním světě do této skupiny dávno právem patřil. S trofejí v ruce je ale trochu lepší šance, že to, co dělá, osloví i širší veřejnost, stejně jako mezinárodní publikum.
Tereza Rudolf
Komentáře k článku: Kohout se dočkal
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
