Kolik svateb je příliš?
Hned na dvou pražských scénách měla v červnu premiéru Shakespearova komedie Jak se vám líbí. Nejprve v divadle ABC v režii Maďarky Enikő Eszenyi a překladu Jiřího Joska, poté na Letních shakespearovských slavnostech v interpretaci původem slovenského režiséra Jakuba Nvoty a překladu Martina Hilského. Jaké prvky ze Shakespearova tradičně mnohovrstevnatého díla tvůrci akcentovali? Obhájí si obě verze svou existenci v rámci jediného města?
Rosalinda v mužském převleku nabídne Orlandovi, že mu zahraje jeho milovanou – tedy samu sebe. Ve verzi Městských divadel pražských je ztvárnili Renáta Matějíčková a nová posila souboru Radek Melša FOTO PATRIK BORECKÝ
V Shakespearově převlekové pastorální komedii nalezneme mnoho povědomých motivů. Na začátku zápletky například stojí státní převrat, kdy mladší bratr okrade staršího o trůn, což Shakespeare využil například i v Bouři. Nepohodlní jedinci nacházejí azyl v lese, který se stává hlavním dějištěm a kde odloučení milenci šílejí po lásce – jako ve Snu noci svatojánské. Hlavní ženská postava Rosalinda se stejně jako Viola z Večera tříkrálového převleče za chlapce Ganymeda, aby se ochránila, čímž vzniká mnoho komických, ale též nepřípadných situací, zejména když si pod mužskou identitou namlouvá Orlanda. A jako v téměř každé Shakespearově hře se i tady setkává nobilita s lidmi neurozenými, konkrétně s pastýři a pastýřkami. Samozřejmě nechybí ani šašek – už nikoli lidový clown, ale moudrý blázen (fool) glosující dění, nastavující postavám zrcadlo. Oproti zmíněným, hojněji inscenovaným hrám však postavy v Jak se vám líbí jednají značně nesmyslně, především mění názory jako mávnutím kouzelného proutku (jenže kouzla tu na rozdíl od Snu chybějí). Typickým příkladem je obrácení uzurpátora moci Fredericka na stranu dobra, když v lese potká moudrého poustevníka. Díky tomuto zázraku může hra vyústit v ukázkový happy end čítající čtyři svatby. Náhlé polepšení tyrana se ale dnes může jevit dost neuvěřitelně, tím spíš že není předvedeno, ale pouze se o něm referuje. Uhájit šťastný konec tedy může být pro současné inscenátory docela oříšek.
Prozpívat se k happy endu
Renomovaná maďarská herečka a režisérka Enikő Eszenyi spolu s dramaturgy Barborou Hančilovou a Danielem Přibylem vyšli z toho, že Shakespeare napsal vlastně hru se zpěvy, a vytvořili bezmála muzikál. Těží především z velkého pěveckého nadání nového člena souboru Radka Melši, jenž se coby bláznivě zamilovaný Orlando zhostí většiny pěveckých čísel na hudbu Dávida Mestera.
Ardenský hvozd působí na první pohled vcelku romanticky. Přes členitý dřevěný objekt, jenž zastane hned několik dějišť, se promítají záběry na lužní les. Na horizontu svítí kotouč měsíce, hraje se i před ním na lávce nad jevištěm. I do srdce přírody však už stihl proniknout civilizační odpad – vyhnanci například chytají vodu do starého satelitu. I scéna zastřelení jelena, jehož ztvárňuje komicky hupkající Aleš Bílík v trikotu tělové barvy se svítícím parožím na hlavě, funguje jako kritika soudobé devastace přírody. Melancholie Jacquese v podání Milana Kačmarčíka tudíž může plynout i z environmentálního žalu.
Kostýmy Vojtěcha Hanyše podtrhují motiv genderové fluidnosti, muži tu nosí sukně, flitry i průsvitné materiály. A do role Orlandova milovaného sluhy je dokonce obsazena žena – kdo jiný než Eva Salzmannová, jež ho pojala jako důstojnou otcovsko-mateřskou figuru. Rosalinda Renáty Matějíčkové i Célie Sáry Affašové na začátku v růžových robách jako z mořské pěny připomínají éterické víly. V přestrojení za muže se ovšem hlavní hrdinka zbavuje svazujících konvencí spjatých s ženským pohlavím, emancipuje se. Na milostné jiskření v dialogických výměnách mezi ní a Orlandem je radost pohledět. A když dívka až příliš ulítne na vlně citu, ironická Célie jí neváhá nastavit zrcadlo.
Zdejší herecký soubor se ukazuje jako výtečně sehrané těleso, navzdory jeho vytíženosti na třech scénách a velké generační rozprostraněnosti, Melša je tu navíc nováčkem. S blankversem si nejlépe rozumí Viktor Dvořák, jenž v roli šaška bezezbytku naplňuje podstatu shakespearovských fools. Vévoda a Frederick jsou pojati jako dvojrole, v níž Radim Kalvoda přehledně rozlišuje mezi dobrem a zlem.
Nadsazená muzikálová stylizace Shakespearově pastorále svědčí, ve víru lehkonohé show lze jaksi snadněji zapomenout na ony problematické střihy v chování postav. Hrdinové se prostě prozpívají a protančí k happy endu. Ani závěrečný epilog, v němž Rosalinda prosí publikum o přízeň, v ABC neškrtli. V podání Matějíčkové však vyzníval nejistě, jako by ani sama herečka pohádkovému konci nevěřila. Závěr inscenace tak bezděčně potvrdil moji domněnku, že optimismus tohoto Shakespearova textu stojí na až příliš vachrlatých základech. Alespoň v dnešní skeptické době.
Rosalinda přestrojená za muže se zalíbí pastýřce Fébé, do které je zase zamilován chasník Silvius. Na snímku zleva Lucie Štěpánková, Lenka Vavro Zahradnická a Jakub žáček v inscenaci uváděné na Letních shakespearovských slavnostech FOTO PAVEL HEJNÝ
Cesta z města
Pražská část shakespearovského divadelního svátku se po šesti letech vrátila do prostor Nejvyššího purkrabství Pražského hradu, které musela opustit kvůli rekonstrukci. Byť Královská zahrada před Míčovnou zdaleka nebyla ideálním azylem, zejména kvůli hlučné silnici opodál, pastorální komedie by se možná lépe vyjímala na zdejším hlubokém jevišti obklopeném zelení než na mělké podlouhlé scéně se starobylou kamennou zdí v pozadí.
Les by tu jeden pohledal (i vzrostlý strom uprostřed nádvoří padl za oběť rekonstrukci), tím spíš že scénograf Pavol Andraško jeviště ponechal holé, umístil sem jen kovovou konstrukci s kopulí představující snad pozůstatky chrámu či paláce. Pletivo sloupů trčící z kašírovaně kamenných podstavců se však roztřepe při sebemenším pohybu a scéna tak působí velmi lacině.
Nvotova inscenace se cíleně vyhýbá romantizujícímu patosu. Les tu není lidmi netknutým, magickým místem, jak to známe třeba ze Snu noci svatojánské, ale jen další arénou pro řádění civilizace. A je otázkou, jestli vůbec existuje: tvůrci na několika místech využijí zcizovací efekty, kterými demonstrují, že všechno, co se děje na jevišti, je skutečné jenom naoko. Jistě, to je koneckonců podstata divadla, můžeme to však vztáhnout i k vlastnímu ději. Když se uprostřed představení Roman Zach ve vládcovské dvojroli přímo před zraky diváků převleče z hipísáckého roucha vyhnaného vévody do Frederickova upjatého obleku, člověk znejistí: máme co do činění se dvěma postavami vládců, nebo jen s jedním šíleným vůdcem, kterému se podařilo pomocí převleku ovládnout jak městské, tak lesní společenství? Jednou coby přísný manažer, podruhé jako ulítlý hipísácký guru, jenž muzicíruje se svými ovečkami na paloučku.
Skeptické interpretaci nahrává i řešení konce. Právoplatný vévoda si po oddavkách navleče oblek, čímž se z hipísáka stane zase tyranský manažer, a téměř všichni muži odspěchají za ním, zanechavše ženy v lese. Celá scéna však proběhne velmi rychle, takže člověk znejistí, co to vlastně viděl.
A tak je to s celou inscenací. Zdá se, že Nvota nalezl pro dnešek relevantní interpretaci, která polemizuje s dost neuvěřitelným smírným vyústěním textu a naráží na pozérství naší městské civilizace, která využívá – či zneužívá – zranitelnou přírodu ke krátkodobým únikům před starostmi každodenního života (ty jsou zpřítomněny otravnou smyčkou kancelářských zvuků). Problém je, že tuto interpretaci režisér nedokázal patřičně „prodat“. Na vině je možná i absence dramaturga, který by snad mohl eliminovat i nesoulad v ansámblu poskládaném z hereckých hvězd.
Důvtipný výklad především přebila upachtěná snaha pobavit. Naprázdno například vychází nápad přivézt na jeviště dva kontrabasy na kolečkách, které zde téměř celé představení trčí, postavy se za ně všelijak ukrývají, smyčce dokonce používají k sebeukájení, ale jako hudební nástroje jsou využity až na samém konci produkce.
Hercům, kteří disponují velice různými divadelními zkušenostmi, to spolu příliš neladí a mnoho z nich tápe, jak své postavy uchopit. Nejlépe vychází Rosalinda, již Lucie Štěpánková hraje s citem pro blankvers a jemnou elegancí šlechtičny, kterou v převleku za muže přepadají roztomilé rozpaky. Orlando Václava Matějovského jí na premiéře bohužel nebyl rovnocenným partnerem, herec především bojoval s veršem. Že není malých rolí, dokazuje Lenka Vavro Zahradnická, jež svéhlavou pastýřku Fébé obdařila jižanským temperamentem. Roman Zach dobře odděluje polohu věcného manažera od bodrého hipísáka. Jaromír Nosek roli šaška Prubíře sympaticky podehrává, stejně jako Tomáš Jeřábek melancholika Žaka, velké jeviště jim to ale nedaruje – obě postavy působí ve výsledku až příliš nevýrazně. Pavla Tomicová coby pasačka koz Audrey recykluje osvědčenou polohu navenek obhroublé ženy, která v nitru zůstává křehkým, naivním děvčátkem. Pohříchu nevyužita je postava Rosalindiny věrné přítelkyně Célie, ačkoli Markéta Děrgelová má nakročeno k zábavně rozpustilému výkonu.
Na rovinu: ani jedna inscenace mi neosvětlila, proč hrát zrovna tuto Shakespearovu komedii. O to překvapivější je shodné načasování obou premiér.
Městská divadla pražská (ABC) – William Shakespeare: Jak se vám líbí. Překlad Jiří Josek, Režie Enikő Eszenyi, dramaturgie Barbora Hančilová a Daniel Přibyl, scéna Ján Tereba a kolektiv, kostýmy Vojtěch Hanyš, hudba Dávid Mester. Premiéra 17. června 2023 v divadle ABC (psáno z reprízy 28. června).
Letní shakespearovské slavnosti, Praha – William Shakespeare: Jak se vám líbí. Překlad Martin Hilský, režie Jakub Nvota, scéna Pavol Andraško, kostýmy Markéta Sládečková, hudba David Rotter. Premiéra 27. června 2023, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu.
Komentáře k článku: Kolik svateb je příliš?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
