Divadelní noviny > Festivaly

Kolik váží prasklina?

Tak zněla otázka na kartičce, kterou jsem si vylosovala po jednom z představení festivalu Malá inventura. Od 20. do 28. února 2024 se v Praze konal již 22. ročník této retrospektivy nejvýraznějších premiér uplynulého roku v oblasti nového divadla, pořádané servisní kulturní organizací Nová síť, a právě prasklinu ustanovili její programoví kurátoři Petr Pola a Karolina Plicková za letošní leitmotiv. Jakých významů tento fenomén během Malé inventury nabyl?

Kartičky s otázkami byly divákům distribuovány po některých představeních v rámci programové novinky nazvané Ne-viditelné diskuse. Neotřele formulované dotazy inspirovaly k hloubání nad zhlédnutým z nečekaných perspektiv, ať už v debatě sám se sebou, či s jinými diváky.

Prasklina je obyčejně považována za cosi nedokonalého, co narušuje jinak kompaktní celek. Ale co když ji vezmeme do hry jako bránu do jiné, dosud nepoznané dimenze? Nebo jako nástroj, který nám umožňuje poznat i skryté vrstvy, jako když nařízneme patrový dort? Či jako připomínku, že nic z toho, co jsme považovali za samozřejmost, není věčné, od hladké pokožky přes stabilní rodinné zázemí až po demokracii a život v míru? Žijeme v době, kdy počínají pukat i ty nejzákladnější hodnoty, které byly donedávna považovány za neotřesitelné, a my se s tím musíme nějak vyrovnat. Kolikpak taková prasklina váží? Mnohdy se nám jistě zdá, že ji unést nedokážeme.

I na Malé inventuře se našly praskliny, které tížily až k nesnesení. Třeba když člověk nemohl přijít na kloub tomu, co se mu tvůrci snaží sdělit, případně mu jejich snažení přišlo až příliš bezbřehé; prasklina mu byla buďto moc těsná, nebo se v ní naopak počal topit. S racionálním vnímáním každopádně divák příliš nepochodil. Místo analyzování, proč prasklina vznikla, jsme se prostě museli vrhnout střemhlav do propasti, nechat se unášet pocity, rozevřít náruč asociacím vynořivším se zdánlivě odjinud a ostřit všechny smysly včetně toho šestého. Trik spočíval v tom přijmout prasklinu, onu překážku v porozumění, jako hlavní klad, jako neznámý členitý terén vybízející k prozkoumání, jako portál do světa nového divadla, které si s konvencemi hlavu neláme, neboť chce tvořit od píky a po svém.

Participativní puklina

Pořádnou prasklinu v divadelní konvenci dovedou způsobit představení se zvýšenou mírou participace, která mají na Malé inventuře dlouhou tradici. Já letos absolvovala dvě diametrálně odlišná. Modrovous Revival Depresivních dětí v režii Jakuba Čermáka nabízí zážitek spíše pro odvážné extroverty, které neodradí ani fakt, že se mají na jeviště Venuše ve Švehlovce vydat v roli jedné z Modrovousových manželek, které budou jistojistě zavražděny. Inscenace tak navazuje na minulé hardcore participativní projekty souboru. Byť jsou vraždy ztvárněny pouze v symbolickém náznaku, je po dobrovolnících vyžadována nevídaně velká míra hereckého zapojení, někdo musí něco přečíst, jiný konverzovat a další dokonce odpovídat na odborné otázky týkající se genderově podmíněného násilí, přičemž se ocitají pod drobnohledem natřískaného hlediště. Tvůrci mají totiž zároveň ambici reflektovat toxicitu heteronormativní kultury. Zde ale narážejí na limity divácké participace – málokdo dokáže bez přípravy zformulovat přesvědčivé argumenty, takže snaha o přesah může vyjít naprázdno, tak jako na festivalové repríze. Pak se koncept smršťuje v zážitkovou inscenaci, která pár odvážlivcům umožní na několik minut zakusit, jaké to je, odevzdat svůj život do rukou někoho jiného. A že Petr Jeřábek, Adam Mašura, Jiří Ratajík a Tomáš Žilinský dovedou Modrovouse zahrát s charismatem rockové hvězdy lámající dívčí srdce.

To Vzpomínání Anny Datiashvili bylo vhodné i pro introvertnější povahy. Komorní projekt pro maximálně dvanáct diváků, který se obejde bez jediného herce, je založen na jednoduchém principu: přítomní stavějí z dřevěných kvádříků podle srozumitelně popsaných pravidel věž, a spolu s ní také příběh inspirovaný životními osudy autorky. Čas od času se totiž na dřevěných součástkách objeví vyrytý kus textu v angličtině, který má člověk, jemuž byly přiděleny, nejdříve nahlas přečíst a až poté cihličku zapracovat do stavby. Kolektivní snahu korunuje dvojí úspěch – zkonstruování věže i příběhu –, ale těšit se z dobře odvedené práce je nám dovoleno jen na pár okamžiků. Tak jako starověcí Babyloňané zjišťujeme, že úspěch mívá křehké základy…

Zelenina i harampádí v hlavní roli

Nejen diváctví, ale také práce s objekty na scéně nabývala mnoha neotřelých podob. Už jste viděli zeleninové loutky tančící na Čajkovského Louskáčka? Daria Gosteva a Anastázie Dobrodinská je pro inscenaci Louskáček: zeleninový balet vyrobily například z česneku, zázvoru či lilku a vznikla tak odzbrojující kombinace ztřeštěnosti a roztomilosti.

Další dvě představení vhodná i pro dětské publikum zase nevtíravým způsobem předestřela téma zamoření přírody plasty. Inscenace pro jednu herečku a jednu loutku Ana Pego posela bílý hrací prostor představující mořskou pláž hromadou plastů, které tvůrkyně Apolena Vanišová a Hedvika Řezáčová nalezly vyplavené na březích Vltavy. A Musaši Entertainment Company ve svérázné pohádce Fabula Sylvestris vypustili do idylické mechové krajiny obydlené loutkami zálesáků z dříví a chorošů maniakálně se řehonící monstrum z plastových pytlíků, které však bylo na konci po zásluze potrestáno recyklací v miniaturním žlutém kontejneru.

Třikrát jsem se vypravila do Alfreda ve dvoře a třikrát jsem si potvrdila, že mezi pražskými scénami jde o scénu nejfuturističtější, a to i v tom smyslu, že je otevřena mladým neokoukaným tvůrcům, často ještě studentům, kteří neúnavně hledají nové možnosti výrazu. Ve všech třech projektech hrál objekt podstatnější roli než herec, můžeme-li vůbec osoby pohybující se po jevišti, jejichž funkce byla omezena hlavně na neverbální manipulaci s rekvizitami, takto nazývat. Dramatické postavy by tu člověk zkrátka pohledal, stejně jako příběh. Základním principem všech tří produkcí bylo ostentativní předvádění objektů, činností či fyzikálních dějů.

V Těžkém divadle tvůrci z uskupení KHWOSHCH nejprve z jedné strany jeviště na druhou kulili, vláčeli či nosili těžké předměty různorodé povahy, až z nich crčel pot, aby z nich po sérii absurdních mikrovýstupů nakonec sestavili podivný kyvadlovitý stroj, jehož upachtěné skřípění jako by sarkasticky komentovalo odvrácené stránky civilizačního pokroku.

Záměrně těžkotonážní kousek vystřídala vzletná lekce divadelní magie Z popela. Tým Erorr Cult využil neprostupnou tmu v sále jako malířské plátno, na něž kreslil záblesky světla a ohně. Ze všeobjímající temnoty se nejprve nesměle vydělovaly obrysy jakéhosi mimozemského tvora se svítícími očními bulvami, poté jsme ve stínohře mohli pozorovat, jak cosi vyrůstá z plápolajícího táboráku, místo aby plameny vše strávily na uhel. Později se v kuželu červenavého světla objevoval a do tmy zase mizel bájný pták fénix. A tu oči navyklé šeru oslepila mimozemská záře evokující zkazky o UFO. Ukázalo se, že divadlo ještě stále může být místem zázraků.

Také kolektiv Handa Gote vyšel z ideje divadla jako místa divů, zároveň ji však ve své loutkové metakreaci Třetí ruka soustavně podrýval parodizujícími prostředky. V pimprlovém divadélku rámovaném kolotočářsky přeplácanými oltáříky s madonami se míhala přehlídka loutek a předmětů z druhé (třetí?) ruky, tu vznikla dramatická mikrosituace, tu spíše výtvarná instalace. Zrak z toho reje možného i nemožného až přecházel, stejně jako sluch, jejž atakovala kakofonie živě mixovaná z úryvků nejrůznějších skladeb a audionahrávek. Přesto nebylo pochyb, že v tom chaosu je kdesi hluboko na dně praskliny řád.

Tanec na tělo

Obzvláště pro představení z tanečně-pohybové linky bylo charakteristické rčení „Jít s kůží na trh“ – ať už jakkoli popraskanou. V performanci uskupení T.I.T.S. There is something in the air se tanečníci Nela H. Kornetová, Jaro Viňarský a Matthew Roger po improvizovaném rozehřívacím small talku s publikem vysvlékli donaha (genitálie měli přelepené skromnými proužky tělové pásky) a zcela se poddali svému dechu. Postupně se tak dostali až do jakéhosi orgiastického transu, kdy byl člověk redukován na svou pudovou prapodstatu. Z hrdla se jim draly agonické skřeky i rozkošnické vzdechy amplifikované mikroporty a člověk měl pocit, že země pukla a z podsvětí vyvěrá na povrch archetypální zkušenost lidství.

V Rukavičkářských závodech v choreografii Terezy Lenerové jsme nejprve sledovali dvě manekýnky v plisovaných sukních (Andrea Miltnerová a Jitka Čechová), které na mole umístěném mezi řadami diváků se strojeným espritem prezentovaly rozličné páry rukavic. Poté se ale vysvlékly z druhé, nablýskané kůže do spodního prádla a spolu s oblečením odložily také profesionální modelkovský poker face. Jaly se s vědeckým zájmem zkoumat svou kůži a ochlupení a stávaly se zranitelnými. Až zvědomění si svých nedokonalostí jako by z nich udělalo bytosti z masa a kostí, mnohem autentičtější než ony modelky ze začátku. Včetně rebelského detailu chomáče chlupů vykukujícího zpod kalhotek v rozkroku. Věkový rozdíl mezi tanečnicemi navíc do inscenace vnášel téma stárnutí a smiřování se s fyzickými změnami, které přináší. Místo bezduché líbivosti se tak na mole prezentovalo ženské bytí se všemi propady a výzvami. Bylo to divoké, osvobozující – a také krásné.

I v inscenaci GEO platformy Temporary Collective ze sebe tanečnice Tereza Ondrová učinila objekt výzkumu, spolu s geologickým podložím divadla PONEC. Na různých místech sálu přikládala k podlaze geofon a nechávala zaznít ozvuky formotvorných procesů. S vědeckou organizovaností postupovala od jedné vrstvy ke druhé: v pregnantní angličtině s komickou věcností představila důležité milníky své umělecké kariéry nerozlučně spjaté právě s tímto divadlem, stejně jako příběh krajiny ukryté pod jeho základy. Věděli jste například, že ještě před 20 tisíci lety na tomto místě protékala řekla Vltava, která se nyní nachází celý kilometr odtud? A že Tereza Ondrová právě tady před 25 lety zatančila svoje první sólo na symfonickou báseň Vltava? Člověk a hmota pod jeho nohama jako by na chvíli přestali být antipody a vrostli jeden do druhého. To podtrhla i závěrečná projekce, jež doprovázela dekonstruovanou podobu Ondrové prvního sóla. Obrysy jejího těla se rozpily ve stejný rastr, který vidíme při řezu horninami. Člověk se najednou jevil nikoli jako cizorodý prvek, ale jako součást zemských sfér.

Na dvaadvacáté Malé inventuře se rozpadaly všemožné představy o tom, jaké by divadlo mělo být, aby se ve vzniklých prasklinách mohlo zrodit cosi nového, nečekaného, šokujícího. Sláva prasklinám!

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 18. března 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kolik váží prasklina?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ