Vztek podle Jelinek
V inscenaci Vztek podle jednoho z novějších textů Elfriede Jelinek Wut (2015) se režisérka Lucie Ferenzová – pro naši ateistickou společnost překvapivě – soustředila na hledání toho pravého boha z „nabídky“ monoteistických, ale i polyteistických náboženství. Ovšemže pro Jelinek i Ferenzovou je to záminka, aby mohly ukázat, jak si evropská civilizace narcistně potvrzuje vlastní nadřazenost vůči zbytku světa.
Kristýna Frejová, Jindřiška Křivánková a Anita Krausová jako rokokové paničky v inscenaci Vztek FOTO JOSEF CHUCHMA
Reálným podnětem pro vznik hry byl teroristický útok na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo a o den později na židovský košer hypermarket. Od ostatních textů Elfriede Jelinek z posledních let se značně liší. Nikoli formálně, opět má podobu objemných textových ploch bez vyznačených postav či jen mluvčích. V porovnání s ostatními aktuálně společensko-kritickými hrami, na něž se Jelinek přes dvacet let specializuje, je ale Vztek mnohem méně srozumitelný. Veškerá textová tkáň je vytvořena jako jinotaj, a to i díky množství intertextuálních a interkulturních odkazů, ať už se hovoří o světlonoši Prométheovi, jemuž orel (a někdy i sup) vyklovává z těla játra, nebo o Héraklovi, jenž v záchvatu šílenství zabil vlastní ženu a děti. Kulturní evropské archetypy se však objevují ve stejně znivelizované rovině jako zmínky o útoku na židovský hypermarket, jehož záznam arabský terorista umístil na internet.
Na druhé straně snad nikde autorka tak explicitně neprezentovala současný evropský i arabský antisemitismus. Mám dojem, že v žádném předchozím textu nepoužila ani slovo Žid (sama částečně židovského původu). Vztek je ho naopak plný, a to vždy v nenávistném kontextu. Kritiku antisemitismu dříve Jelinek vyjadřovala opisem, jinotajem, tady je to jediný motiv vyjádřený přímo.
Text je výrazně mužský a značně machistický (opakovaně zazní slovní spojení „dračí sémě“ a „mužské sémě“), což souvisí s násilím, terorem a bojem jako hlavními motivy, které se z proudu zašifrovaného slovního dění vynořují. Přesto režisérka využila na jevišti výhradně herečky, jejichž promluvám dává skvělým režijním gestem kongeniální významotvorný rámec: Kristýna Frejová, Jindřiška Křivánková a Anita Krausová vystupují na malém čtvercovém bílém pódiu připomínajícím vor, umístěném v hledišti Divadla Komedie nad plyšovými rudými sedadly. Všechny tři jsou oděny do bílých rokokových šatů s krinolínami, na hlavě mají vysoké bílé paruky a jsou nalíčené patřičně dekadentně temnými šedými a černými šmouhami a stíny, doplněnými koketními červenými linkami a zlatem.
Rokokový salon proslul jako místo vražedných intrik už díky Laclosově románu Nebezpečné známosti. A díky dalším intertextuálním vazbám ke hře Heinera Müllera Kvartet je v povědomí nerozlučně spojen s apokalyptickou náladou a situací po katastrofě. Stylizace aktérek jako rádoby aristokratických paniček na záchranné plošince, která z naší civilizace zbyla, umožňuje evokovat katastrofické naladění sebedestruktivní společnosti, jež sama sebe žene už dlouho do záhuby, víc, než by to svedli teroristi. A udivený výraz naivky v podání Kristýny Frejové či marnivě koketní výslovnost Anity Krausové a vůbec celkový herecký gestus, který z postav dělá tři rokokové fifleny, jež si nicméně velmi zakládají na vlastním arteficiálním narcistním projevu, to je přesná metafora pro alibistický a v podstatě nenávistný a xenofobní postoj evropské společnosti vůči všem současným světovým problémům a krizím. Postoj, který se zásadně míjí s realitou obětí i pachatelů. A nakonec i se sebou a vlastními mýty a představou o sobě.
Kolonie, z. s. – Elfriede Jelinek: Vztek. Překlad Marc Lusti, Libor Hubálek, dramaturgie a režie Lucie Ferenzová, výprava Andrijana Trpković, hudba LO/VE. Premiéra 29. září 2018 v Divadle Komedie.
Komentáře k článku: Vztek podle Jelinek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
