Dr. Stockmann jako hrdina
Režisér Michal Hába neopustil ani v inscenaci Ibsenova Nepřítele lidu, kterou připravil za spoluúčasti členů vlastního souboru Lachende Bestien na „experimentální“ scéně Městských divadel pražských v divadle Komedie, svůj osobitý a dobře rozpoznatelný styl. Styl, který by se dal stručně charakterizovat slovy: hravě brechtovsky dekonstruktivní. Hába „nehraje“ jen samotné texty, ale i zcizující „komentáře“ k nim – vtípky, asociace a zejména politické, společenské a kulturní úvahy. Vytváří tím jevištní esej – „mnohostěn“, který téměř vždy usiluje tnout do živého.
Michal Hába vtiskl Nepříteli lidu v Komedii až kabaretní ráz, přičemž si vystačil jen s pěti herci (uprostřed představitel doktora Stockmanna Miloslav König) FOTO PATRIK BORECKÝ
Nepřítel lidu nemohl, řekl bych, u Háby nepřijít na řadu – už jenom proto, že jeho téma s dnešní dobou tak dobře rezonuje. Portrétuje, na obrazu lázeňského města, svět pokřivené demokracie, ve které vládne klientelismus, občanský konformismus a pragmatismus, špatný přístup k přírodě a jako mantra se v něm vzývá veřejné mínění. A proti těmto pořádkům stojí „obhájce pravdy“ doktor Stockmann, který ovšem vykazuje neklamné rysy mesianismu a narcisismu – ve výsledku je svým fanatismem a revolucionářstvím stejně problematický jako ti, proti kterým bojuje. Ambivalentní charakter postavy se Hábovi povedlo postihnout zejména ve scéně z prvého dějství, kdy se hrdina z dopisu dozvídá pravdu o skutečném stavu lázní: ze zjištění (byť jde o špatnou zprávu!) má až dětinskou radost a začne se neurvale prodírat řadou diváků, aby jim tuto pravdu mohl říct. Víc než sama pravda – řekl bych – ho zajímá to, že on a právě on ji může veřejnosti sdělit.
Miloslav König má pro hlavní roli optimální předpoklady – jeho herecký projev v sobě nese rysy samolibého, egocentrického showmanství a floutkovství – jak už to ostatně vícekrát prokázal, například v inscenacích Velvet Havel a Deník zloděje. Hába si dále vystačí už jen se čtyřmi herci: s Kryštofem Bartošem a Jiřím Šimkem (představují zejména bezpáteřní dvojici novinářů Hovstada a Billianga a živnostníka Aslaksena), s Johanou Schmidtmajerovou (spojuje v sobě především figury Stockmannovy manželky a dcery) a s Jindřichem Čížkem, který od mixážního pultu vytváří – prostřednictvím nahraných zvuků či živého hudebního doprovodu – zvukovou stopu inscenace.
Nepřítel lidu má v Komedii až kabaretní ráz. Zdálo se mi však, že toho žertování (byť i třeba opravdu vtipného) bylo až moc a svou nutkavou potřebou „vyrábět humor“ se Hába nebezpečně přiblížil takovému Davidu Drábkovi. Také si nejsem jistý, zdali personální zúžení účinkujících bylo vhodné – rozlehlejší sál Komedie je jiný než komornější prostor Venuše ve Švehlovce, kde Lachende Bestien pravidelně hrají, a kabaretní žánr, který vyžaduje bližší kontakt mezi jevištěm a hledištěm, tu leckdy vyzníval naprázdno a působil až nepatřičně. A také jinak zajímavý nápad hrát Stockmanna a jeho protivníka, bratra Petra, jako „dvě strany téže mince“, tedy (ponejvíce) v dvojjediném podání Königa, vyzníval poněkud klopotně.
Přednáška dr. Stockmanna na veřejném shromáždění ve čtvrtém dějství přináší v inscenaci obrat a stává se – podobně jako u Thomase Ostermeiera a Jana Klaty, kteří se s Nepřítelem lidu před časem také utkali – neuralgickým bodem nastudování. Hába během ní odkládá žertování a vede ji až na samu „hranici“ divadla: dělá z ní politicky angažovanou proklamaci. Jako levicový intelektuál uvažuje takto: míří-li Stockmannova kritika na samotné pořádky města, pak – převedeno do dnešních poměrů – jde o kritiku současného kapitalismu jako takového, jeho systémových rysů, které je třeba změnit. Vypomáhá si přitom slovy, která nedávno obletěla svět. Pronesla je šestnáctiletá švédská školačka Greta Thunbergová na katovické konferenci o klimatu. Kritizovala ty, kteří její generaci zanechávají planetu v tak špatném stavu. Po Stockmannových slovech pak režisér divákům nechá dlouhou pauzu k přemýšlení…
Hába se tedy, jak patrno, staví za Stockmanna, který je pro něj hrdinou – což dosvědčí i závěr inscenace, kdy – držen svými nepřáteli – vážně a procítěně říká, že nejsilnější člověk na světě je ten, co stojí nejvíc sám. Mám s tímto pojetím Stockmanna, jakož i s paušalizující kritikou kapitalismu (liberální demokracie) problém. Stockmannové nepřinesli světu nikdy nic dobrého. A „obžaloba“ kapitalismu? No když Hába – jinak zdravě, ironicky zdrženlivý – myslí.
Městská divadla pražská (Komedie) / Lachende Bestien, Praha – Henrik Ibsen: Nepřítel lidu. Překlad Milada Lesná-Krausová, scénář a režie Michal Hába, výprava Adriana Černá. Premiéra 19. ledna 2019.
Komentáře k článku: Dr. Stockmann jako hrdina
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
