I v přeplněném prezidentském programu se podařilo najít chvilky, kdy jsem s Václavem Havlem mohl mluvit o divadle ne pouze v kontextu občas dosti dramatického vytváření nové svobodné kulturní politiky, ale privátně. Již jsem ho neotravoval dotazy, zda mu nechybí psaní her. Několikrát mi – nikoli bez povzdechnutí – opakoval, že se ho musí prozatím vzdát, neboť to vyžaduje odložení všeho jiného a soustředění jen na to jediné, což si teď nemůže dovolit. Nepřestal se však zajímat, co se děje v Huse na provázku. Byla přece divadlem, jehož představení nejpravidelněji od návratu z vězení v únoru osmdesátého třetího navštěvoval. S pochopením sledoval, že mě i na Pražském hradě neopouštějí divadelní plány. Našla se tedy chvilka, abych mu vylíčil projekt Objevení Evropy, který ho zaujal možná i proto, že politicky přemýšlel čím dál více v celosvětovém rozměru.

Cesta do Delf

Jenže právě ono velké globální rozkročení se ukázalo být pro ten projekt osudným a my jsme si toho zprvu nevšímali. Našemu projektu se osudově rozezvonila hrana17. ledna 1991, kdy demokratické státy v čele s USA zahájily operaci Pouštní bouře.

Na palubu lodi, která již pro nás někde v přístavu kotvila, jsme tedy nikdy nevstoupili, stejně jako jsme nikdy nenastoupili do vlaku, s nímž jsme nakonec měli ještě problémy, protože Gita Fuchsová musela odpovídat na dotazy: „Co máme dělat s těmi vyřazenými vagony, které jsme vám rezervovali, a teď nám tady překážejí na odstavné koleji?“

Divadlo Husa na provázku však rozplynutí tohoto „globálního“ snu nebolelo, podněcováno totiž neutuchající aktivitou Zdzisława Hejduka, hlavy bratrského lodžského Teatru 77, pracovalo v té době na realizaci jiného našeho divadelního snu. Posedlí divadelním putováním, které jsme před rokem 1989 chápali jako aktivní vzpouru proti rozdělení světa železnou oponou a našemu uzavření v jeho „sovětské“ totalitní polovině, vyhlásila naše dvě divadla na podzim 1984 na festivalu Łódzkie Spotkania Teatralne k 15. výročí založení Teatru 77 společně s dánskou skupina Den Bla Hest přípravu projektu putování ke zdrojům evropského divadla, kultury a civilizace. Projektu cesty po souši i po moři ze severu na jih Evropy, který jsme pojmenovali Cesta do Delf. Už tehdy jsme měli záměr divadelní lodi jako prostředku k dopravě i místa k ubytování a k uměleckým dílnám. Předpokládali jsme, že se nalodíme v Kodani a pak kolem pobřeží Evropy s festivalovými zastávkami ve vybraných přístavech poplujeme až do řecké Itei a odtud budeme po souši putovat do Delf, abychom zde položili otázku po budoucnosti Evropy. Ale možnosti, jak získat a k divadelním účelům přizpůsobit loď, jsme uprostřed osmdesátých let měli minimální. Hejduk tedy navrhl projekt „lidské řeky“, která by pramenila na severu v Aarhusu, sídle Den Bla Hest akcí našich tří divadel a protékala by přes Německou spolkovou republiku, Polsko, Československo, Maďarsko, Rakousko a Itálii – možná i jinudy – a v každém městě, kde by se k ní přidávala další divadla, by nabývala na síle.

Naším záměrem bylo, že Delfy „zaplaví“ v roce 1989. Ale paralelně se ze společné iniciativy v Petrohradě, sídle klaunské skupiny Licedej a dvou cestovatelsky zkušených divadel, francouzské Compagnie du Hasard a mezinárodního ve Francii sídlícího Footsbarn Travelling Theatre zrodila myšlenka cestujícího festivalu Mir Caravane. Díky zkušenosti obou západních divadel rychle získávala konkrétní obrysy a v tehdejším Sovětském svazu jí ke startu napomohly změny i zmatky perestrojky. Mir Caravane, který chtěl bez ohledu na železnou oponu propojit Evropu z východu na západ, se podařilo v roce 1989 realizovat. Svůj cíl splnil přinejmenším spoluutvářením společenské atmosféry – v Praze na začátku července podstatně –, která si vynutila pád železné opony.

I když se v roce 1990 otázka budoucnosti Evropy zdála být zodpovězena – žili jsme tehdy alespoň chvíli v této iluzi –, postupně vyvstávalo daleko privátnější tázání. Nakolik dokážou v nové situaci bez železné opony souznít a spolupracovat lidé tak dlouho žijící v Evropě rozdělené nejen hranicemi s ostnatými dráty, ale také odlišným chápáním hodnot? Otázky, které by kladla „lidská řeka“ Cesty do Delf, začínaly být znovu aktuální. Ve druhé polovině roku se tedy obnovila potřeba tvůrčích setkávání polsko-česko-dánského iniciačního týmu střídavě v Lodži a Brně. Měl jsem k tomuto projektu speciální osobní vztah – poprvé jsme si jej totiž společně se Zdzisławem Hejdukem a několika lodžskými přáteli z Tatru 77 začali pojmenovávat na jaře roku 1984 během jejich návštěvy v Brně a intenzivních tvůrčích debat v našem bytě na Pionýrské ulici – na jeho realizaci jsem se však v té době vzhledem k množství a náročnosti úkolů v Kanceláři prezidenta již podílet nemohl. Přispěl jsem tedy alespoň tím, že jsem i tento projekt představil Václavu Havlovi – ani ho moc nepřekvapilo, že mu líčím další plán cestující divadelní akce –, a získal od něj podpůrný dopis, který na začátku devadesátých let, kdy v mezinárodním kulturním prostředí bylo jméno Havel vyslovováno s nesmírnou úctou, dodával Cestě do Delf punc evropsky prestižního projektu.

Některé hradní příběhy

Popis všeho, čím jsem se na Pražském hradě zabýval, by byl obsáhlý a překročil by rámec i možný rozsah těchto mých vzpomínek. Na počátku jsem je v podnázvu pojmenoval jako „některé příběhy“, z „hradního“ období tedy již vylíčím skutečně jen některé, které souvisejí s divadlem. Z velkého počtu těch mezinárodních volím následující, který charakterizuje atmosféru panující v západoevropské kulturní sféře po pádu „železné opony“ a rozpadu „socialistického tábora“.

V prosinci 1990 jsem byl pozván do Glasgow, kde se jako v Evropském hlavním městě kultury konala v uměleckém Third Eye Centre konference, která chtěla představit proměnu Glasgow jako průmyslového města v kulturní centrum a jejím hlavním tématem tedy byla role kultury a umění při společenských změnách. Byl jsem na ni pozván do hlavního panelu třídenního jednání jako jeden z protagonistů sametové revoluce z umělecké sféry.

Letěl jsem přes Londýn, kde jsem byl na půl dne před zahájením konference hostem u přítele, spoluzakladatele a hybatele The Jan Hus Educational Foundation, konzervativního filozofa Rogera Scrutona. Odpoledne jsem ve fringe Gate Theatre nedaleko od jeho bydliště v Notting Hill Gate zhlédl v sále jen pro několik desítek diváků s obdivuhodným soustředěním a velkou dynamikou zahrané představení Figarova rozvodu podle Ödöna von Horvátha. Doporučil mi je Roger, i když to zrovna nebyl jeho divácký „šálek kávy“. Večer, na nějž pozval Jessicu Gwyne a Barbaru Day a několik přátel, jsme pak při vynikajícím víně strávili především debatami o umění. Na závěr, když již všichni odešli, mi na klavíru přehrával melodie z opery, kterou v té době skládal.

Věděl jsem, že asi nebude největším oblíbencem účastníků konference, většinou mladších progresivních umělců a radikálních kulturních aktivistů, přesto – či právě proto – jsem svou vstupní řeč v sále Third Eye zahájil slovy: „Včerejší večer jsem v Londýně strávil u přítele, filozofa Rogera Scrutona…“

Chtěl jsem několika slovy vylíčit, jak jsme celý večer mluvili o umění, a uvést tak svou úvahu o tom, že ve vztahu k umění nelze zjednodušeně ideologicky rozlišovat mezi pravicí, která chce údajně omezovat svobodu umění, a levicí, která naopak svobodu umění podporuje, ale má menší či větší – i totalitní – tendenci ji omezovat. K tomu jsem se však nedostal, protože více než stohlavé auditorium začalo vydávat ohlušující ryk, ti nejradikálnější na svých místech vyskakovali a gestikulovali, jako by se na mě chtěli vrhnout…

Byli jsme však v Británii, moderátor vřavu utišil, já se nenechal zastrašit a postupně jsem získal pozornost líčením role umělců v sametové revoluci i toho, jak The Jan Hus Educational Foundation podporovala svobodu vzdělávání v našich podzemních univerzitních seminářích i radikální alternativní a undergroundovou uměleckou tvorbu v Československu – jak například zorganizovala protestní dopis britských hudebníků proti uvěznění výboru Jazzové sekce – a jak důležitou roli v jejích aktivitách sehrával právě Roger Scruton.

Večer 9. prosince při večírku na střeše budovy, v níž Centrum sídlilo, nás pak silně propojilo sdílení smutku ze zprávy, že v Krakově zemřel Tadeusz Kantor, velký umělec, jehož myšlení a tvorbu není rozhodně možné vměstnat do pravolevého dělení. Téma rozdílné zkušenosti v prosazování svobody radikální umělecké tvorby – u nás v době komunistické totality a v Británii za vlády konzervativců – se pak vracelo v diskusích po celou dobu konání konference, ale atmosféra vzájemného porozumění dosáhla postupně takové míry, že nové přátele nešokovalo ani mé vylíčení pozitivního zážitku z osobního setkání s Margaret Thatcher a z toho, jak na britské ambasádě, když mi ji Karel Schwarzenberg před večeří představil, projevila – podle mě upřímný – zájem o to, jak se podařilo vyvolat stávku všech českých divadel. Padla pouze trochu ironická poznámka, že se asi chtěla poučit, jak zabránit, aby se o něco podobného nepokusili divadelníci v Británii.

Zážitkem pro mě byla návštěva v mezinárodním multiuměleckém centru Tramway, zřízeném v halách bývalého depa. V roce 1988 byly tyto prostory nalezeny jako kongeniální prostor pro sérii představení Brookovy Mahabharaty – jedinou v Británii – na Mayfest Glasgow’s International Festival. Divadlo na provázku se tehdy tohoto festivalu zúčastnilo v rámci většího britského turné, které jsem oficiálními, ale především tajnými komunikačními cestami zorganizoval. Britští pořadatelé si pak opakovanými dotazy na mou účast vynutili, že mi byl cestovní pas, zabavený již od roku 1985, den před odjezdem vrácen. Když jsem však na druhý den ráno s kufrem dorazil k odjezdu, v autobuse čekající příslušníci StB mi ho opětovně zabavili. Mahabharatu jsem tedy neviděl, až po dvou a půl roce jsem mohl alespoň navštívit prostor, v němž se v Glasgow hrála, a prostudovat dokumentaci této velké divadelní události, která vyvolala zrod centra Tramway. Jeho návštěvou jsem si v prosinci 1990 v Glasgow připomněl Divadlo Husa na provázku a vracím se k němu teď i v tomto svém vzpomínání.

V prvních měsících roku 1991 zkoušela Eva Tálská Kleistovu Katynku z Heilbronnu neboli Zkoušku ohněm. Programově to byl dramaturgický návrat k počátkům; Katynka se objevuje již v roce 1968 v prvních náčrtcích dramaturgických výhledů Husy na provázku. Logické tedy bylo, že se dramaturgie této inscenace ujal Bořivoj Srba. Vrátil se tak po dvaceti letech do Husy. A mně to uvolnilo čas pro „noční“ telefonní rozhovory se Scherhauferem v Brně a někdy i s Hejdukem v Lodži o pokračující přípravě Cesty do Delf. Zdzisław – v mé paměti Zdišek, jeden z mých nejbližších zahraničních divadelních přátel a spolupracovníků – věnoval tomuto projektu obrovskou energii a společně s Aleksanderem – pro mě Alekem – Jochwedem postupně pro spolupráci na tomto projektu získali k našim třem divadlům skupiny z Německa, Švédska, Švýcarska, Estonska, Maďarska a Slovinska, se kterými začali připravovat první část Cesty do Delf. Velká společná kreace Evropa! Evropa! měla být poprvé realizována 9. června 1991 v dánském Aarhusu a její variace pak na dalších místech střední Evropy.

Peter Brook v Praze

Do Aarhusu bych se snad měl i tendenci na otočku vydat, pokud by se těsně předtím neodehrála významná událost, kterou jsem inicioval na dříve vzpomínaném setkání v Palais Royal v Paříži v březnu 1990. Tehdy jsem Brookovi slíbil uspořádat jeho návštěvu Prahy, kterou se mi po roce a čtvrt ve spolupráci s Francouzským institutem a Divadlem za branou II podařilo uskutečnit.

Peter Brook přiletěl v úterý 4. června 1991 a ve čtyřdenním programu měl velkou tiskovku v Divadle za branou, promítání Mahabharaty a Tragédie Carmen a tři představení Woza Albert!, samozřejmě také setkání s Havlem a 7. června navíc unikátní „dílnu“ v Divadle za branou II. I když jsem ho nemohl provázet při celém tomto programu, měl jsem exkluzivně hodně času pro několik osobních setkání s ním. První den při obědě s Havlem jsem byl spíš pasivním pozorovatelem živého rozhovoru těchto dvou divadelních velikánů, ale o dva dny později jsem s Brookem opět obědval, což byly dvě nezapomenutelné hodiny, další pokračování rozhovoru, který začal v listopadu 1980. Mimo jiné jsem ho musel při tomto obědě znovu ujistit, že se zítřejší dílny v Divadle za branou II opravdu zúčastní studenti divadla z Prahy, Brna i Bratislavy. V Paříži mi totiž řekl, že již nedělá dílny, na nichž výkladem z jeviště a ukázkami cvičení demonstrovanými s několika jeho herci přibližoval své chápání divadla a podstaty herectví.  K uspořádání něčeho podobného v Praze se mi ho podařilo přemluvit jen na základě tvrzení, že to bude pro studenty divadla u nás neopakovatelnou příležitostí.

Druhý den 7. června dopoledne jsem pak zažil několik perných chvilek. Brook totiž na začátku při navazování kontaktu s téměř zaplněným hledištěm (studenti v něm nakonec tvořili asi polovinu) s vysvětlením, že si chce ověřit, platí-li, co jsem mu slíbil, vyzval ze scény, aby zvedli ruce studenti divadla z Prahy, pak z Brna a nakonec z Bratislavy. První i druzí v hledišti byli, ale vlak ze Slovenska se opozdil, takže na třetí výzvu nezvedl ruku nikdo. S tázavým gestem se tedy obrátil na mě… Ale v té chvíli se dveře do hlediště otevřely a se snahou nepoutat na sebe pozornost se dovnitř hrnula početná skupina. Dříve než se mohli všichni usadit, byli ze scény zastaveni Brookovou otázkou, jsou-li studenty divadla z Bratislavy. Ke svému údivu byli po kladné odpovědi přivítáni potleskem. Peter se na mě usmál a mně spadl kámen ze srdce.

Do Aarhusu jsem kolegům zavolal až 10. června ráno. Peter Scherhaufer se Zdiškem a Alekem mi popsali, jak skvěle vše večer předtím dopadlo, a já se začal těšit na Brno, kde se měla po další realizaci v Neubrandenburgu performance Evropa! Evropa! odehrát 19. června.

Performance Evropa! Evropa! provázená mnohohlavým publikem se pak v historickém centru Brna v podvečer toho dne přelévala z prostoru pod katedrálou sv. Petra a Pavla na vstupní terasy Kapucínských zahrad, do Petrské ulice i ke kašně Parnas a vyvrcholila v rozestavěných prostorách Alžbětinské a Nové scény divadelního areálu v horním prostoru Zelného trhu. Balance odehrávající se na hraně bezpečnosti herců i diváků v jen zčásti vyzděném kovovém skeletu posilovala happeningový charakter této události, neopakovatelné performance a historicky vůbec první vůbec produkce v budoucím areálu Divadla Husa na provázku…