K vodě třeba dvojici nových knížek Michaela Stavariče Fantastické medúzy a Fantastičtí žraloci. Jsou to další díly v sérii, jako první šly na řadu chobotnice. A Stavarič (1972) o nich posbíral docela uchvacující fakta: třeba že tenhle hlavonožec má devět mozků, třeba že jediná kost, co má v těle, tedy lebka, určuje, kam všude se chobotnice vejde – a kam už nikoli. Taky o žralocích a medúzách snáší na jednu hromadu spoustu atraktivních informací. Líčí je jako rafinované, dokonalé organismy, které ovšem člověk poněkud zdémonizoval a odsoudil svým vlastním strachem málem k vyhubení. Hlavně žraloky, kterým se sice za život vystřídá v tlamě na třicet tisíc zubů, ale určitě ne proto, aby jimi rvali lidské maso. Přečtěte si to! Jakkoli Stavarič myslel původně na čtenáře ve věku nejspíš pozdního dětství – knihy jsou pojaté jako hravě beletrizované, interaktivní encyklopedie, s řadou osobních vsuvek a vyznání –, poučí se jistě i dospělý. Přeložila Michaela Škultéty, vydalo nakladatelství Akropolis.

Do hor pod stan se pak hodí třeba novela Ladislava Šerého nazvaná Tajný život institucí. V autorově podání ale instituce není žádný mazlíček, spíš vysušený uroboros, co se požírá od vlastního ocasu. Šerý (1958) ve svých dřívějších knížkách i překladech sázel hlavně na postmoderní hru, filozoficky důkladnou pitvu mrtvoly naší civilizace – a v novince tohle všecko docela zábavně užitkuje. Kniha se profiluje nejdřív trochu esejisticky, jakkoli se silnou autobiografickou stopou. Hlavní postava je cynik, skeptik, ovšem sem tam mu ještě v hlavě přeskočí jiskra vzpoury; na to, aby z ní rozfoukal pořádný plamen, je ale moc pohodlný a taky trochu srab. Takže zoufalému „fungování“ instituce, kde pracuje, spíš přihlíží, než by něco měnil. A všecko to zapisuje jako očitý, trochu sarkastický svědek. Je to sice místy rozvláčné, ale poetická linka, co ve zdejší literatuře vypěstovali Hakl, Kahuda, Hrabal, Poláček a samozřejmě Hašek, je nakonec nosná. Vydalo nakladatelství Malvern.

Do hor, k vodě, vlastně kamkoli se pak hodí novinka ukrajinské esejistky a prozaičky Oksany Zabužko. Svižně napsaná studie Nejdelší z cest nemůže mít jiné téma než aktuální ruskou genocidu na Ukrajině. Zabužko (1960) ale sleduje daleko širší rámec než poslední pětiletku, zkoumá v kontextuálně nasycených a zevrubně promyšlených bodech i to, co předcházelo: anexi Krymu, pád sovětského impéria, zrod a žravý vývoj stalinské obludy – a konečně přetržité dějiny minulých století, kdy za Rusko vždycky to podstatné dělal někdo jiný, jednou Ukrajinci, jindy Poláci. To je jádro věčného ruského mindráku. Malost, slabost a bezvýznamnost; neschopnost přijmout, že někdo je na tom líp. Že u sousedů funguje občanská společnost, že místo sebenenávisti pěstují radši vitalitu, že se té ubohé ruské bestie nebojí. Jakkoli je podle kréda o „jednom národu“ chce rovnou vyhladit. Je to děsivé, děsivě pravdivé čtení. Rána mezi oči. Potřebuje ji každý. Přeložila Rita Kindlerová, vydaly Větrné mlýny.

Autor je kulturní publicista.